Když v roce 2007 odcházel Milan Němec z pardubického divadla, patřil k jeho nejobsazovanějším a divácky nejoblíbenějším hercům. V Brně se prosadil podobně.
První náznaky o Němcově návratu do Pardubic byly patrné již v minulé sezoně, kdy jako host nastudoval několik rolí. Nyní už je Východočeské divadlo jeho domovskou scénou, zatímco v Brně v pozici hosta dohrává v dříve nazkoušených inscenacích.
Milan NěmecNarodil se v roce 1974. Studoval na herecké konzervatoři v Brně, poté absolvoval JAMU, obor muzikálové herectví. Poprvé přišel do angažmá Východočeského divadla (VČD) v roce 1997, strávil zde deset let, proslul zejména komediálními rolemi například v inscenacích Sugar, Úžasná svatba, Hrobka s vyhlídkou, Donaha či Mam’zelle Nitouche. V roce 2007 nastoupil do Městského divadla Brno, kde mimo jiné účinkoval v muzikálech Cats, Flashdance, Čarodějky z Eastwicku nebo Bídníci. Spolupracuje i s televizí, hrál třeba v seriálech Četnické humoresky, Vyprávěj, První republika či Prima sezona. Od září 2015 je členem VČD Pardubice. |
„Taky už mě napadlo, jestli se nějakým způsobem nerouhám, jestli se ta naše divadelní bohyně na mě nenaštve, že podnikám takové kroky,“ uvažuje Milan Němec.
Nedá se začít jinak – zajímavé, náročné inscenace a role, velká pracovní vytíženost, originální brněnská hudební scéna. Co vede herce k tomu, že takové prostředí opustí?
Je logické, že tato otázka vyvstává. Důvod je zřejmý. Profesně neutíkám, nebyl jsem vyhozen, naopak, odešel jsem dobrovolně. Musím přiznat, že to bylo docela těžké, ale na druhou stranu přirozené a snadné rozhodnutí – chtěl jsem se přiblížit zpátky k rodině, která zůstala v Pardubicích. Mám dvě malé děti, rostou jako z vody a čas utíká. Nechci rodinu šidit a na tu dálku byly věci přeci jen složitější, i když jsem se pokoušel všechno nějak stíhat. A nechci šidit ani svou profesi třeba tím, že bych vzal méně práce. Proto byla jediná možná varianta – naplno se své rodině i práci mohu věnovat jedině tady.
Bylo těžké se v takovém souboru, jaký v Brně je, prosadit?
Všechno chce čas. Zkusil jsem si to zase takzvaně od píky, v company. Když jsem tam přišel, jeden kolega mi věštil: Ty? Tak dvě sezony a jsi v první lajně!
Měl pravdu?
Vlastně ano, i když jsem velké příležitosti dostával už od samého začátku. Uběhlo šest sedm sezon a najednou jsem měl pocit, jako by se zopakovala celá předchozí pardubická éra, kde jsem udělal také na čtyřicet premiér.
Trochu mi to připadá jako uzavřený kruh, taková stejná trasa – studia v Brně, desetileté angažmá v Pardubicích, poté odchod do Brna, po osmi letech zase zpět v Pardubicích...
Vlastně si žádnou jinou úsečku neumím představit! Samozřejmě, že tu a tam se někdo zeptá: A co Praha? Tam jsme hodně jezdili a já stále jezdím pracovně, ale zatím mě nenapadá, proč se tam vydat natrvalo.
Mě ano. Jste vystudovaný muzikálový herec. Nikdy vás nelákaly velké komerční muzikály, které se v Praze produkují a které takzvaně rodí hvězdy a celebrity? Pokud vím, někteří vaši bývalí kolegové, jako třeba Hana Holišová nebo Alena Antalová, v nich účinkují.
V tomto smyslu mohu říct, že jsem měl v Brně práce dost. Co všechno se tam podařilo udělat, je zásluhou Stanislava Moši (ředitel MDB, pozn. red.), který vytvořil, co se týká českého hudebního divadla, něco neopakovatelného. Vezměte si, že tamější produkce postavila za deset let asi 50 velkých světových hudebních inscenací, což nemá, a nejen u nás, obdoby. Beru jako dar a obrovskou zkušenost, že jsem u toho několik let mohl být. Já osobně jsem nepotřeboval nikam vyjíždět, všechny velké inscenace typu třeba Bídníci jsem měl u nosu a měl jsem štěstí, že jsem v nich mohl hrát. A taky jsem se na mnoha z nich podílel i jako asistent režie. A nejen v Brně. S kamarádem Petrem Gazdíkem jsme třeba dělali v Ostravě u Myronů Evitu. Tam stále dojíždím hrát Juana Peróna.
Asistent režie? A samostatné režisérské ambice nemáte?
Zažil jsem hodně přístupů, jak se dá režie dělat, a když vidím tu nejvyšší možnou úroveň režisérské práce, tak k ní mám takovou úctu, že by byla drzost se na tento post vůbec drát. Sice jsem už dvě inscenace režijně připravil – jednu muzikálovou komedii v amatérském divadle a jedno monodrama na JAMU, ale to mě museli přinutit! Nakonec mě to ale vlastně moc bavilo. Výhodou také bylo, že jsem se osobně s těmi lidmi neznal, myslím, že je režie hodně postavená na důvěře a přirozené autoritě. Druhou věcí je přenos informací, režisér má duchovně táhnout a nejsem si jistý, jestli bych se dokázal dostat do takové pozice, kdy by to nedrhlo. Když člověk sám o sobě nějak pochybuje a musí přemáhat nejistotu, je to složitější. Myslím, že je lepší stát na jevišti jako slušný herec než pod jevištěm jako špatný režisér.
Pojďme k návratu do Pardubic – je jednodušší, když víte, do čeho jdete? Herecké jádro i vedení zůstalo stejné jako před osmi lety, znáte repertoár i možnosti, překvapilo vás něco?
Znalost prostředí je určitě k dobru, ale rozhodně to nevnímám jako vstup do stejné řeky. Normální řece se časem taky trochu mění břehy, peřeje, splavy, kameny, průtok... Samozřejmě, hlavní gró zůstalo, ale přišli noví lidé, divadlo se proměnilo, rozšířilo si své limity i vybavení, určitě se posunulo. Dost velkou devizou pro divadlo je podle mě malá scéna, která tu dříve nebývala, na ni se opravdu těším.
Na vážné role mužů středního věku se také těšíte? Přece jenom i v tom bude posun, který zdejšího diváka, zvyklého na vaše převážně komické role, může překvapit.
Chápu, ale takové role jdou ruku v ruce právě s věkem. Člověk nějakým způsobem dozraje a k takovým úkolům se dostane. Teď můžu zúročit vše, co jsem za ty roky nasbíral do své emoční banky. Myslím tím třeba narození dětí, nebo... Když se mladý člověk promění v rodiče, je to obrovský skok. A co se týká vážnějších rolí – co si budeme namlouvat, těch mladokomiků a muzikálově rozevlátých týpků jsem se navyváděl už hodně, bude to příjemná změna. Nepopírám, že jsem byl v Pardubicích docela dost zaškatulkovaný v komických rolích, až se mě přátelé ptali, jestli mi nevadí být zavedený jako komický herec. No, my si nemůžeme vybírat! Ale komedii jako žánr miluju, je to dobrá škola, průprava a náročná disciplína, kterou vůbec nepodceňuju, ale proč už nezabřednout někam jinam, kde se může také dařit?
Není trochu paradox, že jste odehrál stovku rolí na divadle, ale první, co v souvislosti s vaším jménem většině lidí vytane, bude estébák Kabelka z televizního seriálu Vyprávěj?
To je normální, svým způsobem je to pro nás i reklama. Televize je prostě mocná, třeba pro rodinu je obrovská satisfakce v tom, když vidí svého člena v televizi. Ale že se člověk nadřel v divadle a kolik toho, několikanásobně víc a prospěšného, na jevišti udělal, o tom se moc neví a nemluví. Většina z nás prošla seriály typu Redakce, Ulice, Ordinace ve větších či menších rolích, i ty jsem dělal rád, když jsem měl čas. Ale přiznávám, že točit takový velký projekt, jakým bylo Vyprávěj, je něco jiného. Moc jsem si toho vážil a člověk se tím při divadelní práci také trochu občerství. I finančně...
Jak vám s Kabelkou bylo?
Krásně! Vyprávěj byl populární seriál, Kabelka sice rozsahem není veliká figura, ale je výrazná. V podstatě jsem tam měl mít jen jeden obraz v posledním dílu první série, ale scenáristům jsme se asi zalíbili, tak se rozepsali a udělali Kabelkovi takovou nitku, kterou protkali celý seriál až do poslední části. Proskákal jsem se příběhem jako tu větší tu menší škodič jedné z hlavních postav. Bylo mi s ním hezky, i scenáristům jsem na dotočné za Kabelku velmi děkoval a oni děkovali mně. Kabelka mě vlastně taky tak trochu očistil od té již zmíněné škatulky komických rolí.
Ještě jednou se dotknu vašich odchodů a návratů. Je to vlastně již podruhé, co odněkud odcházíte, když jste takzvaně na vrcholu. Skoro to vypadá, jako byste byl zastáncem hesla „v nejlepším přestat“.
Hm, taky už mě napadlo, jestli se nějakým způsobem nerouhám. Ale já jí to vracím tím, že se pokouším svou práci dělat naplno, zvládnout a zkoordinovat ji se svým soukromým životem, takže snad mi bude odpuštěno. Svou budoucnost můžu ovlivnit stejně jen zčásti, myslím... Ono se to samo nějak poskládá. Tak se rád nechám překvapit a budu se těšit!
