"Slavil tehdy osmdesáté narozeniny a naše kapela byla pozvaná do této legendární hospody, abychom dělali hudební kulisu setkání Škvoreckých s jejich dávnými přáteli i s veřejností. Pan Škvorecký i paní Salivarová byli oba velmi milí a nenucení, zaujala mě jejich vitalita a krásná čeština, kterou nezapomněli ani dlouhým pobytem v Kanadě," vzpomíná dnes Barvínková.
Mladí gymnazisté tehdy spisovateli zahráli například St. Louis Blues, In the Mood, Down by the Riverside, Pennsylvania a další klasické swingové skladby.
"Hlavně mám radost, že tady tito mladí lidé hrají také něco jiného než rock and roll a že se v této hospodě dnes ozývá jazz," ocenil tehdy Josef Škvorecký trio muzikantů.
Ti měli tu čest zúčastnit se poslední části programu třídenní konference o životě a díle spisovatele Josefa Škvoreckého. A setkání to bylo pro ně poučné.
Nevěděl jsem, že se nesměl hrát jazz
"Těsně před vystoupením jsem si přečetl jeho knihu o období protektorátu a přišly mi absurdní všechny zákazy jazzové kultury a produkcí; o tom jsem předtím vůbec nic nevěděl a bylo to pro mě hodně zajímavé," poznamenal trumpetista Michal Kašpárek.
I jeho tehdejší spolužáci měli podobné pocity. "Hrát pro pana Škvoreckého bylo něco nepopsatelného. Myslím si, že je blízký klukům, jeho příběhy totiž píše život. A zvláště hudebníkům, protože umí skvěle popsat nálady v kapele," vyjádřil své dojmy z Port Arturu tenorsaxofonista Tomáš Hubený, kterému autor napsal věnování do jeho exempláře knihy Prima sezóna "...za to, že tak hezky hraje na tenora."
Lenka Barvínková nejraději vzpomíná na chvíli, kdy ji Josef Škvorecký napsal omluvenku, protože měla být v té době ve škole.
"Podepsal mi omluvný list, protože jsem se kvůli němu ulila ze školy, dodnes mám schovaný jeho text: Kulturní akce, podepsán Josef Škvorecký. A když jsem si později u maturity vytáhla otázku Samizdatová a exilová tvorba, bylo mi jasné, o kom budu především vyprávět."
