Co vás napadá při pohledu na rozjasněnou noční oblohu?
Vždy zůstávám v prvních momentech jen obdivně stát a s pokorou ke všemu, co nás obklopuje, si vychutnávám tu krásu, kterou nám příroda touto cestou nabízí. Pak si ale uvědomím, jak málo lidí o tom ví, ať už kvůli spěchu, stresu, životě v přesvětlených městech. A tak vezmu foťák a jdu nějaký ten výhled k vesmíru nafotit, abych i těmto lidem zprostředkoval to, o co dost často zcela netušeně přicházejí.
Petr HorálekNarodil se v roce 1986 v Pardubicích. Po studiích teoretické fyziky a astrofyziky na Masarykově univerzitě začal pracovat v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově. Poté zamířil na Hvězdárnu v Úpici. V roce 2014 odcestoval na rok na Nový Zéland, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Přednášky Petra Horálka lze navštívit 28. dubna v 19 hodin ve Hvězdárně barona Artura Krause v Pardubicích nebo 9. května v 15 hodin v M-Klubu Vysoké Mýto. |
Připadáte si někdy jako Malý princ, jak jste nazval vítěznou fotografii?
Dosti často. V tom smyslu, že focení noční oblohy s krajinou je v Česku stále ještě, kvůli škodlivému světelnému znečištění, nepříliš věhlasně přijímaný fotografický obor. Zatímco třeba v sousedním Německu, či naopak na východ od Slovenska už má svůj respekt mezi ostatními obory fotografie. U nás se prostě tak moc svítí, že lidé, zejména mladá generace, už noční oblohu a její přirozené klenoty ani neznají a mé snímky pak k mému smutku označují z neznalosti za fotomontáže. V tomto ohledu se proto cítím jako Malý princ, izolovaný na své malé planetě.
Proč fotografie vznikla právě na Seči?
Seč je moje srdcovka - místo, kde jsem vyrůstal, poznával přírodu včetně hvězdného nebe a kde máme rodinnou chatu. Není tedy divu, že když fotím zrovna v Česku, často je to u Seče, kde už vím, za jakých podmínek v průběhu roku můžu čekat opravdu dobré a fotogenické scenérie.
Čekal jste, že vaši fotografii NASA vybere?
Vůbec ne. Konkurence je každý rok vysoká a samozřejmě pro velký celosvětový dopad Snímku dne NASA ten zájem stále dost značně roste. Pánové Bonnell a Nemiroff, správci Snímku dne národního úřadu pro letectví a kosmonautiku, musejí dennodenně vybírat z tisíců snímků od fotografů z celého světa a vybrat jen a pouze jeden na následující den. Upřímně, je to obdivuhodná práce, že to zvládají již přes 21 roků (o ocenění jsme psali zde).
Jak jste se vůbec dostal k objevování vesmíru?
Bylo to na chalupě u prarodičů, na Klokočově kousek od Seče. Bylo mi 11 let. Babička mi jedné podzimní noci ukázala při pohledu ze dveří chaloupky Velký vůz. Vůbec jsem v tom ten útvar nepoznal, tak mě vzala zpátky do chaloupky a hvězdy nakreslila u večeře na papír. Pak je pospojovala, dokreslila se svou fantazií ona kolečka pod korbu, a v ten moment jsem to chtěl uvidět znovu jejíma očima. Znovu jsem tedy otevřel dveře a vyhlédl ven. Co mě však zaujalo víc než samotný tvar, bylo zjištění, že za tu dobu, co mi to nakreslila, se vůz na nebi posunul. No a právě tenhle posun znamenal ten významný impuls. Pak jsem dostal první knížku, otočnou mapku noční oblohy, začal chodit do hvězdářského kroužku na pardubické hvězdárně.
Pro vás je to od roku 2014 už osmé zveřejnění fotografie jako astronomického snímku NASA. Za dobu, co se snímky hodnotí, bylo 20 fotografií od českých autorů a z nich pouze 5 bylo pořízeno v Česku. Máte jasnou převahu...
Je to obří pocta. Bez nadsázky stejná jako například pro Jaromíra Jágra reprezentovat Česko ve světě sportem, u mě je to ve fotografování. Vyjma těch osmi, které vybrala NASA, jsou pro mě cenné také snímky, které jsem pořídil pro Evropskou jižní observatoř (ESO) v Chile. Tato nadnárodní společnost už má obdobně silné povědomí ve světě jako NASA, takže jakýkoliv snímek, který pořídím a oni publikují, putuje do celého světa. Snímky z ESO mají ještě větší váhu, neboť spadají pod licenci Creative Commons, což znamená, že je může kdokoliv zdarma použít s podmínkou uvedení autora. Mé snímky pro ESO se tak objevují v různých publikacích, na Wikipedii, velkých výstavách, v planetáriích po celém světě.
Jakou technikou fotíte? Vaše snímky musejí být dlouho exponované. Není vám občas zima? Jak je takové focení časově náročné?
Fotím přes plnoformátovou zrcadlovku s vyjmutým infračerveným filtrem, aby byl foťák citlivý v celé šíři barev viditelného spektra. A k tomu mám sadu světelných objektivů, nejčastěji poctivé optiky z dob, kdy se ještě fotilo na klasický film. Snímky získávám několika způsoby, nejčastěji focením panoramat ze stativu. Nafocení segmentů takového panoramatu trvá zhruba půl hodiny až hodinu, podle zvoleného fotografovaného pole. Poté následuje několik, i desítky hodin zpracování na počítači. Velkou část toho času zabere precizní skládání, matematické kalibrace neboli odstranění nešvarů způsobených čipem či optikou a závěrečná barevná kalibrace obrazu, kde je třeba dodržovat fyzikální správnost odstínů například mlhovin či Mléčné dráhy. Barvy noční oblohy totiž očima neznáme, naše oči jsou v noci velmi málo citlivé na barvy, takže musíme věřit vědě.
Barvy na snímcích vycházejí ze skutečných astronomických měření?
Ano. Mnoho lidí si myslí, že barevné snímky hvězdného nebe jsou právě dílem dobarvování či fotomontáže, což mě vždy nejvíc mrzí. Málokdo si totiž uvědomuje, že je za tím mnohem víc precizní práce, která se navíc opírá o vědecké poznatky, čili rozhodně to není nějak přibarvování, jaké činí fotografové například při tvorbě aktů či krajinek. O to je ta práce náročnější, neboť kromě laiků, hodnotících estetický dojem, musí výsledek lahodit i očím kritické vědecké komunity. Ostatně i v tom tkví úspěch mých snímků uveřejněných na stránkách amerického úřadu NASA.
Kvůli nadpozemskému divadlu na obloze cestujete i přes půl zeměkoule. Co vás nejvíc fascinuje? Jaké země jste už navštívil a co za nejkrásnější astronomické jevy jste už viděl?
V roce 2014 jsem opustil Úpici s vidinou splnění snu - za málo peněz uvidět kus světa. Všechny peníze jsem utratil za vstup na Nový Zéland, kde jsem si pak půl dalšího roku přivydělával v sadech s ovocem, abych následně za našetřené peníze vycestoval do ráje - na Cookovy ostrovy do jižního Pacifiku. Tam jsem uviděl to nejkrásnější nebe v životě. Ostatně jsem o tom napsal knížku Dobytí jižního hvězdnatého ráje, která vyšla před několika měsíci. Fantastické nebe jsem také měl to štěstí spatřit v Jižní Africe a pak právě v Chile na observatořích ESO i mimo ně ve vysokohorské poušti Atacama. Nejvíc mě samozřejmě lákají ty nesmírně odlehlé končiny daleko od civilizace, kde je ještě noční obloha krásná a nedotčená přebytečným svícením z měst. A dále jsou to úplná zatmění Slunce, která jsou bezpochyby nejkrásnějšími přírodními úkazy vůbec.
Chtěl byste se podívat do vesmíru, případně kam?
Pokud by to šlo, chtěl bych vycestovat na přivrácenou stranu Měsíce v době, kdy Měsíc vstupuje do stínu Země, a pozemšťané tak mají možnost vidět na noční obloze jeho úplné zatmění. Je to úchvatný úkaz, který z druhé strany, tedy z povrchu Měsíce, musí být ještě pozoruhodnější. Na měsíční obloze se totiž v té době odehrává neuvěřitelné kosmické divadlo - naše Země, asi 4x větší než Měsíc v úplňku, je úplně černá a zakrývá sluneční disk. Kolem Země se přitom zjevuje jasný naoranžovělý prstýnek naší atmosféry, od něj pak zdánlivě „tryskají“ bělavé paprsky, které ovšem fyzicky náležejí mnohem vzdálenějšímu Slunci. Jde o takzvanou korónu. Protože Měsíc nemá atmosféru, obloha bude v té době poseta tisícovkami hvězd a celý ten úchvatný výhled potrvá z určitého místa na Měsíci i přes dvě hodiny. Pak se Slunce znovu ukáže jako diamant za periferií Země a krajina opět začne bělat. Něco takového vidět na vlastní oči, ne-li to i nafotit, by byl doslova nadpozemský zážitek.
Horálek napsal knihu Dobytí jižního hvězdnatého ráje:
29. prosince 2016 |
