Husitský farář si tento týden převzal od představitelů města „Cenu za dlouhodobý přínos v oblasti kulturního života a celoživotní uměleckou činnost“
„Cena potěší každého, ale sám nejvíc oceňuji svoji duchovní práci. Především jsem povolán k tomu, abych v této hektické době oslovoval u lidí jejich duchovní stránku,“ řekl Erwin Kukuczka.
Máte za sebou díla prozaická, básnická, výtvarná, činnost vydavatele, žurnalisty, herce, recitátora, překladatele... Která tvůrčí činnost je vašemu naturelu nejbližší?
Čím je člověk starší, vidí svět kolem sebe jinak. Někteří starší lidé jsou více upovídaní a mluví jen o minulosti, ale já začínám šetřit slovy a bližší jsou mi mikroúvahy, mikropovídky, krátké fejetony, protože tak mohu reagovat na aktuální situaci - hlavně skrze pardubické a hradecké vysílání Českého rozhlasu.
Erwin KukuczkaFarář Církve československé husitské, prozaik, básník, esejista, překladatel, výtvarník, herec, recitátor, organizátor kulturních akcí, vydavatel samizdatové edice Louč, člen Rady Českého rozhlasu. Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v Istebném. První měsíce života strávil v německém koncentračním táboře, matka zemřela brzy po návratu z tábora. Dětství prožil v Jablunkově na Těšínsku. Vyučil se hutníkem ocelářem, pracoval v Třineckých železárnách. Po propuštění z politických důvodů odešel do Prahy, kde se mu otevřel svět pražské bohémy i undergroundu. Začal studovat bohosloví, dálkově ho dokončil později. Do Ústí nad Orlicí se přestěhoval na začátku osmdesátých let. Tři volební období byl zvolen zastupitelem města. Stále se podílí na kulturním a duchovním životu ve městě a okolí. |
Byl jste členem Rady Českého rozhlasu v 90. letech a nyní znovu. Jak se podle vás mění rozhlas? K lepšímu?
Každopádně se všechno změnilo, nejen díky moderní technice. Podle mě se rozhlas zlepšil i díky nástupu nového ředitele. Já i řada posluchačů, se kterými mluvím, vidí neustále snahu něco vylepšovat.
Je něco, co vaši tvorbu spojuje napříč žánry?
Spojující nití je osobní víra. To se projevuje v poezii, kolážích, velmi mám rád spojení vážné hudby a mluveného slova v rozhlase, rozhlasové hry i čtení na pokračování. Jinak jsem hlavně vášnivý čtenář. Mě při životě drží čtení, čtení a zase jen čtení. Mladým lidem zdůrazňuji, aby sáhli také občas po vážné duchovnější literatuře.
Měl jste možnost poznat zblízka při mnoha pobytech na vaší faře jednoho z guru undergroundu filozofa a spisovatele Egona Bondyho. Čím vám byl blízký?
Egon Bondy byl skutečně mým guru v tom nejlepším slova smyslu. Tím, že jsme spolu v Praze chodili na pivo, na výstavy, do kina, divadla, uvedl mě do světa umění i filozofie, radil mi, co mám číst, mnohému mě naučil. Měli jsme se opravdu rádi, byl to takový můj duchovní otec.
A co vás nejvíce zaujalo na Václavu Havlovi v době, kdy jste ho poznal v sedmdesátých letech?
Zaujal mě jeho přehled v oblasti literatury a politiky. Na Hrádečku i jinde mně imponovala jeho úžasná paměť na lidi, co kde a kdo řekl, všechno měl v hlavě. Na Hrádečku mě pak hodně zaujala také paní Olga pro svou skromnost. Byla to úžasná, velice lidská ženská, v její přítomnosti se člověk cítil jako doma.
Byl jste vícekrát ústeckým zastupitelem, jedno volební období i radním. Co podle vás městu nyní nejvíc chybí?
V Ústí je toho dost pozitivního, ale lidé málo čtou a nevědí, co všechno se tady děje. Přitom se Ústečtí snaží hodně věcí vylepšovat. Ale někteří lidé to buď nevidí, anebo nechtějí vidět.
A co chybí nejvíc Čechům?
Více optimismu. Máme 25 let po listopadu 1989 a stále prožíváme něco jako porodní bolesti. Pořádné změny trvají přes generace. Jen to chce více optimismu a více víry, že tady nastoupí generace čistší, v níž bude méně zlodějů a syčáků.
