Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Českou vesnici na Ukrajině poznáte, ale čeština pomalu mizí, říká farář

  8:08aktualizováno  9:45
Zvláště kvůli takřka válečnému stavu s Ruskem i tisícům lidí přijíždějících za prací je Ukrajina zemí, která není Čechům lhostejná. Platí to i o vztahu ke krajanům, kteří tam zapustili kořeny před více než sto lety. Václav Hurt z Litomyšle je nedávno navštívil - byla to pro něj jedna z desítky návštěv na tomto místě v posledním čtvrtstoletí.

Václav Hurt. Farář se zkušenostmi vojenského kaplana i cestovatele do českých vesnic severně od ukrajinské Oděsy. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Evangelický farář Václav Hurt patří k těm lidem, které lze jen stěží přehlédnout. Zdobí ho totiž dlouhé vlasy i výrazný vous. A když například v jeho současném domově v Litomyšli vyhlásí mladí lidé manifestaci k 17. listopadu, přinese si na ni největší českou vlajku ze všech přítomných. Své vlastenectví ovšem ukazuje i jinak.

S vlajkou. Takto slavil Václav Hurt 17. listopad 2016 u litomyšlského zámku.

S vlajkou. Takto slavil Václav Hurt 17. listopad 2016 u litomyšlského zámku.

„Tři roky jsem byl vojenským kaplanem, z toho šest měsíců v roce 1999 na misi v Bosně. Jsem kapitán, povýšili mě po pomoci v době povodní. Vztah k zahraničním krajanům mám asi v krvi. Moji předci odešli ze země kvůli víře. Po mamince pocházím ze Zelova v někdejším jižním Prusku. Tato kdysi velká česká komunita je pozůstatkem českých exulantských vln ze druhé poloviny osmnáctého století,“ říká Václav Hurt.

Nedávno jste se vrátil z Ukrajiny. Proč jste se tam vydal?
Byl jsem tam asi tak desetkrát, tentokrát jsem přijal pozvání od tamních evangelíků ke slavnosti ve vsi Bohemka, kde oslavovali dvacet let od postavení kostela. Dokud byl Sovětský svaz, tak se nemohli scházet. Než jim to v roce 1962 zakázali, shromažďovali se v obyčejném vesnickém domě. Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, přijel tam tehdy farář Miroslav Čejka a povzbudil je, že už je svoboda a mohou se zase shromažďovat.

Kdy jste tam byl poprvé?
Tehdy v roce 1992 se humanitární organizace na pomoc krajanům vedená Jiřím Svobodou a Jiřinou Šiklovou setkala s přáním, aby tam přijel evangelický farář. Bylo to před Vánocemi 1992, nikdo zrovna neměl čas a já jsem si ho udělal. Jel jsem tehdy na deset dnů do Bohemky a projel jsem i Volyň. Viděl jsem více společenství Čechů, ale evangelíci jsou především v Bohemce a Veselynivce, dvou vesnicích asi 150 kilometrů severně od Oděsy.

Na co nejvíc z první návštěvy vzpomínáte?
Jak jsem tam pokřtil spoustu dětí. To byl silný zážitek. Hrozně o to stáli, křtil jsem 35 dětí i dospělé. To bylo ještě v kulturním domě, kde na nás shlížely veliké barevné obrazy velikého Marxe a velikého Lenina. Josef Jančík, vůdčí postava sboru, svobodovec, tedy příslušník prvního československého armádního sboru za války, si tehdy vzal slovo a říká: „Oni nám tady chtěli zakázat víru a teď se na to musí dívat, jak my si tady křtíme.“

To už jste měl při první návštěvě svůj dlouhý vous?
Já vousy nosím od doby, co mně začaly růst, s výjimkou základní vojenské služby. Když mě zastavily milice, což bylo asi desetkrát až dvacetkrát, než jsem tam tehdy dojel, tak se mě ptaly, zda jsem „svjaščenik“, tedy pravoslavný kněz.

Kdy se Čechové zabydleli na Ukrajině?
Tito lidé si přinesli s sebou svoji víru z českých osad v oblasti Volyně na prusko-ukrajinském pomezí v roce 1905. Jihovýchod lákal velkým množstvím nevyužité zemědělské půdy. Vesnici založili v místě, kde byla jenom step, a dali jí jméno Bohemka. Česká komunita se udržela už jen v padesát kilometrů vzdálené vesnici Veselynivce.

Je na první pohled dodnes patrné, že jsou to vesnice původně českých obyvatel?
Je to znát. Když člověk přijede do Bohemky, vidí, že je vesnice jiná už vnějším vzhledem. Má třeba betonové chodníky, což je důležité, protože na Ukrajině, když zaprší, tak je z černozemě, jak říká Puškin „ze lžíce vody moře bláta. Mají tam ořechovou alej, vodovod už od šedesátých let; v devadesátých letech zavedli plyn a postavili si svůj mlýn na obilí. To v okolních vesnicích není vidět. Češi byli vyhlášenou elitou. Byli pracovití a chlapi nechlastali. A uměli třeba hnojit hnojem. Tam se dosud sušeným hnojem jenom topilo. A měli ovocné stromy.

Václav Hurt

Farář Českobratrské církve evangelické v Litomyšli, 59 let, ženatý, čtyři dospělé děti.

Rodák z Čáslavi, dětství strávil v Krkonoších nedaleko Vrchlabí. Absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Když ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, pracoval i jako odečítač elektroměrů, v pekárně a v cihelně. Jeho farářské štace byly Merklín na Plzeňsku, Hrabová na Šumpersku a Mladá Boleslav, v Litomyšli je čtvrtým rokem. V letech 1999 - 2001 byl vojenským kaplanem Sil územní obrany Armády České republiky, z toho půl roku v misi SFOR II v Bosně. Životními prioritami je rodina, přátelé, vztah k Bohu a k přírodě. Má rád les, běžky, turistiku.

Ale kostel si postavili až v devadesátých letech.
Kostely se začaly v této době stavět na celé Ukrajině a pokračovalo to i další roky. Při mé první cestě na Ukrajinu jsem skoro žádné kostely neviděl, dnes jsou i na malých místech v pravoslavném stylu se zlatými kopulemi.

Jak vzpomínají na strašná období hladomorů?
Pamětník Josef Horta mi o tom říkal. Největší byl v letech 1932 a 1933 a jeho tatínka čekisté odvedli kvůli tomu, že u něj našli nějaké obilí. Už svého otce nikdy neviděl. Ani neví, kde má hrob. On sám vzpomínal, jak měl velké bříško, byl opuchlý z hladu a málem umřel. V Bohemce tehdy zemřelo asi 10 lidí, ale některé okolní vesnice vymřely úplně celé. Protože zemědělci museli odevzdat veškeré osivo, nemohli zaset a pak jedli kůru stromů. Nejhorší bylo, když přišlo jaro a začali jíst trávu a listí, hodně lidí umíralo. Byla to hrozná doba. Hladomorů zažili několik a tento byl nejhorší, protože byl uměle vyvolaný. Tím Stalin zlikvidoval ukrajinské zemědělství, které bylo dřív konkurenceschopné a vyváželo obilí a kukuřici do Evropy.

Jakou má v Bohemce češství budoucnost?
Česká Bohemka má asi 450 obyvatel, ryze českých rodin je už jen 49. Ty se všechny hlásí k evangelickému náboženství. V šedesátých letech padlo jakési tabu a Češi se začali brát s Ukrajinci, což předtím nebylo. Většina rodin je už smíšených. Někteří moudří a spravedliví lidé, které jsem znal, už ale zemřeli. Někteří bojovali ve Svobodově armádě - jen z Bohemky jich bylo přibližně 50. A po válce se do Čech nemohli vystěhovat, i když chtěli. Stalin to nedovolil. Nyní odcházejí do měst, někteří se vystěhovali také do Čech.

Umí děti česky?
Na škole prvního stupně se učí v ukrajinštině, ale čeština se stále vyučuje v prvních čtyřech ročnících, tuším tři hodiny týdně. Je tam i školka. V rodinách, kde se mluví česky, je čeština dobře srozumitelná, ale trochu archaická. Používají slova, která už dobře neznáme. Třeba když je člověk unavený, říkají že je „zamučený“, když se má jet nákladním autem, a tam se často jezdilo na korbě, tak se říká „nahrůzit se“, nastoupit na hruzavik. Mladší nezvládají latinku. V rodinách třeba mluví česky, ale nenaučí se číst. Čeština tam asi nemá moc dlouhou budoucnost. To vidím na mladších generacích, jak se rodiny míchají a ukrajinský živel je čím dál silnější. Ale stále se zde česky dobře domluvíte.

Jak časté kontakty mají s Čechy?
Docela časté. Začalo to díky české humanitární pomoci krajanům, do níž byli zapojeni i lidi nejen z evangelické církve, posílalo se tam například hodně knih. O prázdninách tam jezdí čeští studenti učit češtinu. Českobratrská církev evangelická se o Bohemku hodně stará. Nyní tam jezdí pan farář Miroslav Pfann z Libiše. Podle mě tam už byly stovky lidí z Čech.

Jsou čeští Ukrajinci pohostinní?
Pohostinnost krajanů je veliká. Tím spíš, že to je vinařský kraj. A jinak hodně jedí drůbež, jejich typické jídlo jsou kluzky, hodně omaštěné bramborové knedlíky připomínající naše chlupaté knedlíky. Hodně se tam jí zelenina, baklažány, rajčata. Každý má doma také několik krav. Chleba mají jen pšeničný. Pečou si ho doma.

Jak se dívají na politické a válečné události na Ukrajině v posledních letech?
Hrozba války byla loni živější, teď je to zamrzlé. Od nich je 700 kilometrů daleko. Válka změnila atmosféru i ve vesnici. Vždycky tam byla velká tolerance a snášenlivost ke všem národnostem a ke všem státům, válka s Ruskem to posunula. Ukrajinské vlastenectví je tam cítit, na oslavě 110 let Bohemky v minulém roce vlály ukrajinské vlajky. Vztah k Rusku se velmi pokazil. Mnozí považují Putina za novodobého Hitlera. Říkají mu Putler. Krym je blízko, mají tam i příbuzné, jeho ztrátu považují za nespravedlnost. Svým politikům nevěří jako u nás, ale je to tam ještě horší, protože politici jsou ještě horší než u nás. Stát funguje hůř než náš, peníze se ztrácí, uplácí se, právo je problematické. Slyšel jsem i názor, že Bělorusko je ve větším pořádku, protože má míň korupce a kvalitnější silnice. Hlavní cesty na Ukrajině jsou sice lepší, než byly dříve, ale okresní jsou zoufale rozbité. Po některých se kvůli jámám v asfaltu ani nedá jet a jezdí se po poli. Když neprší, je černozem tvrdá.

Jaký celkový dojem jste si dovezl z návštěvy domů?
Každá návštěva mi přinese hodně radosti. Vždyť je to setkání s přáteli. Ve vesnici jsou na tom lépe ženy. Mají smysluplnější život. Rodí děti, starají se o hospodářství, o rodinu, dává jim to smysl. Ve sboru i ve škole všechno vedou ženy. Mužský živel je hodně ubitý, někdy se i u nás mluví o krizi mužství, ale tam je to mnohem silnější. Chlapi často nemají práci. A penze jsou tam hrozně nízké, dejme tomu desetkrát nižší než u nás.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Most přes Labe i jeho slepé rameno má být nejvýraznějším objektem na budoucím...
Vlastníkům půdy na obchvatu osminásobek nestačí. Spekulanti, říká primátor

Ucpané Pardubice má zachránit stavba severovýchodního obchvatu, který auta vyvede od Globusu až na křižovatku u věznice na Dubině. Teď se však ukázalo, že...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Partnerka pobodala muže už loni, další útok nožem tentokrát nepřežil

V Krasíkově na Lanškrounsku podle policie zavraždila žena svého partnera. Roli sehrál alkohol, vražda byla však vyvrcholením dlouhodobých konfliktů. Stejného...  celý článek

Na chrudimský obchvat se mají stavební stroje  vrátit znovu v roce 2018.
Jihozápadní obchvat Pardubic asi vznikne, stavba je ekonomicky výhodná

Plány na stavbu jihozápadního obchvatu Pardubic, které byly několik let u ledu, se vracejí do hry. Silničáři oznámili, že podle nových propočtů se stavba...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.