Autorka hry Viktoria Hradská.

Autorka hry Viktoria Hradská. | foto: Archiv Východočeského divadla

Osobnost Destinnové mne doslova uhranula, říká autorka divadelní hry

  • 0
Novinkou na repertoáru Východočeského divadla je inscenace Commedia finita. Nahlíží na operní pěvkyni Emu Destinnovou, ovšem mnoho obdivných pohledů nenabízí. Spíše naopak.

Na Emu Destinnovou, která v nové hře pardubického divadla vůbec nevystupuje, vzpomínají čtyři ženy, které žily v její blízkosti.

Učitelku hudby, uklízečku, placenou společnici a komornou spojuje závist i nenávist vůči operní divě. „Postavy jsou po pravdě řečeno negativní, ale každá z nich má v sobě zrnko skryté bolesti,“ řekla autorka hry Viktoria Hradská.

Viktoria Hradská

*1944, dramatička, překladatelka z maďarštiny Narodila se v Budapešti, v roce 1947 se rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala obor čeština, maďarština a estetika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd, zároveň psala rozhlasové hry a překládala z maďarštiny. Po listopadu 1989 působila v Občanském fóru, v letech 1989 - 1993 nejprve pracovala v České vládě jako vedoucí poradců předsedy vlády, poté měla na starosti mezinárodní vztahy České republiky. Hru Commedia finita napsala v roce 1987. „Hru Commedia finita považuji do jisté míry za své životní vyznání. Nevím (nemohu vědět), jestli se ještě někdy s nějakým vlastním textem do té míry ztotožním. Především nevím, jestli ještě někdy bude některý z mých textů třicet let upoutávat diváky,“ uvedla Viktoria Hradská.
Zdroj: Východočeské divadlo

Co vás vedlo k napsání hry o Emě Destinnové?
To je poněkud stará historka, víc než třicet let. Pracovala jsem tenkrát v oddělení dějin filozofie Československé akademie věd, psala rozhlasové hry, ale nikdy ne divadelní. Můj manžel (dramatik Alex Koenigsmark - pozn. red.) měl v té době zákaz a Svaz dramatických umělců vypsal soutěž na monodrama. Jedna nejmenovaná brněnská herečka tehdy za Alexem přišla s myšlenkou, aby pro ni napsal monodrama o Emě Destinnové.

Což byl sám o sobě zajímavý nápad. Alex byl dramatik par excellence, uměl výborně stavbu, ale měl jeden problém: neuměl psát ženský. Psal je jen proto, že ve hře být musí, a proto ho představa, že by měl psát monodrama s ženskou postavou, dost zaskočila. Ale o tu práci hodně stál, protože soutěž byla anonymní a tím by se mohl zase dostat ven. Tak mě poprosil, abych na schůzku s tou herečkou šla s ním.

Jak společné setkání dopadlo?
Když jsme odcházeli, Alex se mě zeptal, co si o tom myslím. Můj názor byl, že ona herečka by v Destinnové mohla dělat maximálně kuchařku, a přesně tak jsem mu to i řekla. Alex se zarazil a povídá: „Poslyš, to je ale výborný nápad, nepodívala by ses mi, jestli u ní nějaká taková postava nebyla?“ A to byl pro mě impuls; prošla jsem celou korespondenci, deníky, archiv Emy Destinnové a její osobnost mne doslova uhranula.

Čím vás tak dostala?
Fascinovala mě originalitou, odvážnými a vtipnými postřehy, měla neskutečně moderní jazyk. V jejích dopisech bylo všechno, co prožívají dnešní ženy, jako by ji vůbec nešněrovala doba. Vedla poměrně nevázaný život, tehdy málo přijatelný. Tenkrát mi bylo nějakých 43, Destinnová zemřela ve dvaapadesáti a mně se zdálo, že jsme stejně staré, už „šíleně staré“. Je směšné, jak si žena téměř v každém decéniu myslí, že je strašně stará - a v dalším ji to přejde. Ema Destinnová takovými pocity asi netrpěla. Ona zemřela mladá.

Nakonec jsem vybrala čtyři postavy, které mají svůj reálný předobraz v prostudovaných materiálech, a přiznávám, že jsem nikdy nenapsala nic tak rychle. Psala jsem totiž text jako dopis, „podstročník“ Alexovi, aby si jednu z postav vybral a dramaticky rozpracoval. K mému překvapení prohlásil, že jsem mu dala hotovou hru, a doporučil mi, abych ji do soutěže přihlásila sama, a on si napíše vlastní „mužské“ téma. V soutěži nakonec Commedia finita vyhrála.

Když pomineme její úžasný soprán, bylo Destinnové opravdu co závidět?
Osobnost, odvahu, sexuální přitažlivost, bohatství, úspěch… Závidět se dá i neštěstí, je-li provázeno věhlasem. Destinnová, byť byla vlastně ošklivá, nad soupeřkami vítězila. Na nic si nehrála, byla odvážná, neskutečně silná osobnost. Ke konci života zažívala peklo, vnitřní samotu, rozkrádaný domov, mrtvici, nechávali ji zpívat v nevytopených sálech... Věděla, jak na tom je, věděla, že se blíží konec, a přesto pořád zůstala svá. Byla prostě živel.

A bylo proč ji nenávidět?
Samozřejmě, tohle zažilo v dějinách mnoho osobností. Každý, kdo se vymyká a má veliký talent, bývá okusován až do své smrti. Ale nikoho nenapadne, že ten veskrze úspěšný člověk je vlastně většinou osamělý. Moje postavy ve hře ji nenáviděly hlavně proto, že si vedle ní připadaly ve stínu. Destinnová měla talent, odvahu angažovat se i politicky - šla životem, zářila a ony byly neviditelné. Svým způsobem jsou všechny zároveň i její oběť - ale je to omluva? Destinnová pro ně byla jako zrcadlo, v němž měly všechny „křivou hubu“. Je snazší zrcadla nenávidět, nežli se změnit.

Vadí vám coby autorce zásahy do vašeho textu? Původně jste všechny čtyři role psala pro jednu herečku, ale v pardubické inscenaci vystupuje v jednotlivých rolích vždy jiná herečka…
V provedení se čtyřmi herečkami se hra už dlouho hraje mnohem častěji než jako monodrama. Mám to raději a nejen proto, že škrtů je mnohem méně. Zásahy do textu nechávám na pojetí režiséra, škrtám, případně dopisuji, když mě o to někdo požádá. Mám ale ve hře jisté refrény, které se opakují v každé postavě a na nichž mi záleží. Někdy bývá problém s dramaturgy, kteří mají pocit, že by celou hru napsali znovu a lépe a jinak, ale v Pardubicích byla výborná spolupráce s dramaturgyní Janou Uherovou. Do ničeho mě netlačila, na všem jsme se snadno dohodly.

Vyplynulo z pardubického pojetí hry pro vás něco nečekaného?
Režisér Petr Novotný postavil příběh tak, že se děje v současnou chvíli. Není to reminiscence ani adaptace do současnosti. S pocitem, že vcházíte do smuteční síně, že v rakvi leží právě zemřelá operní hvězda, se na sám počátek vkrádá jistý patos a grotesknost jednotlivých situací vystupuje markantněji.

Přiznám se, že jsem se trochu bála, co rakev na scéně udělá s humorem v textu. Ale musím říct, že tohle scénické pojetí je naopak skvělé. Podtrhuje černý humor v podtextu a doufám i vědomí, že se tak trochu smějeme sami sobě. Že se poznáváme - a já se z toho nevyjímám - nejen v dobrém, ale i zlém.

Existuje píseň v podání Destinnové, která vás dojímá?
Naprosto mě vždycky dostala píseň Nekamenujte proroky, která se obvykle v inscenacích používá, přiznávám, že o ni obvykle prosím. Ale režisér Petr Novotný vybral píseň Letěla bělounká holubička. Musím uznat, že pro své pojetí vybral mnohem lépe. Konec je očistný, dojemný a plný pochopení pro Dámu, která už nežije.