„Je to hezké, že si někdo vzpomene, moc si té ceny vážím,“ řekl Krampol, díky němuž promlouval Belmondo česky v 28 filmech.
Který z nich byl nejtěžší?
To se asi nedá takhle říct. Sám jsem si s chutí nadaboval Zvíře. Ovšem v televizi nedávno uvedený Strach nad městem nebo Samotář mají zas úplně jiný náboj.
Co se vám líp dělalo? To veselo, nebo to vážno?
Řekl bych, že to je jedno. Jde o to chytit v dabingu rytmus. Akorát mě pak naštvalo, že film Eso es jsem daboval třikrát, protože to bylo pro tři televize, a když pak ve finále šel v televizi, namluvil Belmonda někdo s hlasem o dvě oktávy vyšším. Nemyslím si, že na Belmonda mám patent a jsem jediný, kdo to může dělat, ale smysl tohoto kroku jsem nepochopil.
Namluvil jste i audioknihu s Belmondovým životopisem. Překvapilo vás v jeho životě něco?
Měli jsme v podstatě stejné dětství a mládí a dělali jsme stejné lumpárny. Belmondo píše, že ho divadlo bavilo, což mě taky, ale nechtěl být nikdy v angažmá, protože si nechtěl obrousit charakter. Že na nějaké intriky nemá povahu.
Po smrti Františka Filipovského jste daboval Louise de Funese...
To bylo pět filmů. Dělal se tehdy takový konkurz. Říkal jsem, že se to musí dělat jako František Filipovský. Dělal to Lábus, Císler. Jenže ti ho mluvili jako za sebe. Výborně, ale kdyby to před nimi nedělal ten František. To nejde. To je po Filipovském kamikaze.
Takže jedinou cestou byla imitace Filipovského?
Ano, imitoval jsem ho. Dva filmy jakž takž - Zelňačku a Dobrodružství rabína Jákoba, to celkem šlo. To ostatní bylo špatný. A úplně nejhorší byl Lakomec. Tam už byl Funes starý a ty svoje citoslovce, kterými doprovázel svoje filmy, už nedělal. V Lakomcovi mluvil rovným hlasem. To jsem neměl brát, ale stalo se.
