Buď za tmy nebo později v mlze se neděli ráno začali v Chrudimi u kasáren objevovat první účastníci, kteří absolvovali sedmdesát kilometrů dlouhou trasu Memoriálu československých parašutistů.
Celkem se jich na pochod vydalo v sobotu okolo dvou set. Někteří však cestu na zříceninu Lichnice a zpátky, která měla limit šestnáct hodin, nezvládli.
A pochod i pro ty, kteří zpět dorazili, nebyl jednoduchý. „Asi půl hodiny jsme bloudili v mlze na téhle ploše a nemohli jsme najít letiště. Nebylo vidět ani silná světla. Nakonec nám pomohla zorientovat se buzola. Šli jsme prostě na sever,“ uvedl sedmnáctiletý Vítězslav Čaněk z Velkých Bílovic, který studuje vojenskou střední školu v Moravské Třebové.
To už za sebou měl dvoudenní pochod v plné polní, který pořádal už potřetí 43. výsadkový prapor v Chrudimi.
Tvořila ho cesta dlouhá pětatřicet kilometrů z Chrudimi do Lichnice, pětihodinový odpočinek na zřícenině a cesta zpět.
„Je to pochod na počest nejen parašutistů paraskupiny Tungsten, kteří museli v roce 1944 podobnou trasu kolem zříceniny Lichnice absolvovat. Pochodem jsme chtěli uctít všechny hrdinné parašutisty. Tedy i ty, kteří se stali letos v létě oběťmi sebevražedného atentátníka,“ řekl velitel 43. výsadkového praporu, podplukovník Róbert Dziak.
Pochodu se zúčastnili i policisté z územního odboru v Náchodě. Ráno seděli na rampě a popíjeli kávu.
„Došli jsme v limitu a někteří jsme tu už podruhé. Loni jsme skončili celkově třetí. Tohle je opravdu těžké. Většinou se účastníme pochodů na třicet pětatřicet kilometrů. Tady se nese i zátěž,“ uvedl jeden z nich a vyjmenoval, co si nesl v batohu.
Memoriál československých parašutistůÚčastníci ostrého přesunu si připomněli cestu výsadkářů Rudolfa Pernického a Leopolda Musila, kteří měli 21. prosince 1944 přistát u Hlinska. Chybou navigátora se ale ocitli sto kilometrů od místa určení u Libenic. Po usilovném, více než stokilometrovém pochodu dorazili do cíle nad ránem 29. prosince omrzlí a vyčerpaní. Chrudimští parašutisté uspořádali třetí ročník memoriálu letos poprvé o víkendu a více ho otevřeli veřejnosti. |
Jídlo, pití, spacák, suché věci na přestrojení, svítilny, vesty. První, po čem po ranním příchodu do cíle většinou účastníci pochodu sáhli, byla tatranka, kafe nebo čaj.
Někteří využili sprch a vyhřátých stanů k dospání prochozené noci. Jiní ale spěchali domů, jako družstvo dobrovolných záložáků z Ostravy. „Jdeme na vlak, ať jsme brzy doma,“ uvedl Petr Kalfas.
Letos už absolvoval s kolegy záložáky šestapadesát kilometrů podobného pochodu ve Vyškově a teď sedmdesát.
„Příští rok musíme dát devadesát a sto deset,“ řekl jeden z členů jeho družstva, když se všichni na památku v kasárnách společně fotografovali.
Mezi uniformovanými muži se lišili oblečením otec a syn. „Pochody nás baví. O tomhle se táta dozvěděl od kamarádů, a tak jsme se sem vydali. Já jsem chtěl zhubnout,“ uvedl osmnáctiletý Jiří Kovařík ze Znojma.
Limit i terén byly neúprosné
Za nejtěžší považoval na memoriálu hodně kopcovitý terén, jeho otec zase neúprosný šestnáctihodinový časový limit.
„A stihli jsme to za patnáct. Chodíme se synem v létě o prázdninách. Šli jsme třeba pěšky z Kutné Hory do Znojma. Chtěli jsme si zkusit, jestli se můžeme měřit s vojáky,“ řekl Jiří Kovařík starší.
Na spánek neměli po dlouhém pochodu pomyšlení. „Vyspali jsme se na hradě. Chci se podívat na Chrudim. Nikdy jsem tady nebyl. Na náměstí, na kostel,“ uvedl otec.
„Pochod je hodně náročný. Na cestě na hrad jsem vypil čtyři a půl litru vody. Na hradě jsem si petky vodou doplnil a mám je zase prázdné,“ popisoval „pitný režim“ pochodu Lukáš Novosad z Valašského Meziříčí, který slouží u útvaru protivzdušné obrany ve Strakonicích.
Dodal, že běžně se tak dlouhých pochodů neúčastní, ale ten v Chrudimi už šel i loni. „Jsem tu ve svém volnu a chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu. A zvládl jsem to.“
Ne každý došel do cíle, ale infuze potřeba nebyly
Někteří však trasu nedokončili. „Jednoho jsme vezli z pochodu. Selhal mu žaludek, už nepřijímal. Zvracel několikrát. Skončil na pětapadesátém kilometru. Nějaký kluk ze střední školy. Leží v prvním stanu. Ale je dobrý, ani jsme mu nedávali infuzi. Prostě někdo to při závodě přetáhne,“ uvedl ráno vojenský lékař Richard Dvořák.
Pochod předčasně ukončil také dvaačtyřicetiletý člen speciální pořádkové jednotky policie v Praze Karel Síbr.
„Únava. Na jaře jsem šel pochod sedmdesát kilometrů na Šumavě a dal jsem to. Šlo se ale v kuse. Ten dnešní jsem nedal, šel jsem se spánkovým deficitem. Před závodem jsem spal tak hodinu a půl, možná tři hodiny o den dříve. A ani v přestávce na hradě jsem nezabral. Nohy jsem měl dobré, ale hlava už nechtěla. Pokud nevypoví nohy, nejsou puchýře, tak je vše v pořádku. Ale přišla krize,“ uvedl muž, který zavolal pomoc na padesátém kilometru.
Mohlo by se zdát, že sobotní večerní pětihodinová přestávka na zřícenině Lichnice účastníkům pomohla doplnit síly. Mnozí ji využili ke spánku a k večeři si mohli dát guláš.
Někteří z nich se však shodli, že rozejít se večer a v noci poté opět do patřičného tempa bylo asi nejtěžším úsekem memoriálu. „Než se člověk rozešel, bylo to kruté. V jednom místě jsme se i trochu motali, ale nakonec jsme se našli. Kolem třetí čtvrté ráno byla i trochu zima,“ říká uvedl Kalfas.
„Nejhorší je ta přestávka na hradě. Kdyby se to šlo v kuse, tak je to dobrý. Ale než tu přestávku člověk rozchodí, tak je to na ibalgin,“ potvrdil další účastník.
Jeho oddíl šel dlouhý pochod i se zbraněmi. „Chrudimští parašutisté mají zkrácenou hlaveň. Ostatní mají dlouhou,“ popsal rozdílnou výzbroj jednotlivých skupin při cestě na Lichnici.
