Pokud byste do někoho neřekli, že vyrazí s malým batohem k silnici na stopování, tak to je Martin Půlpán. Šestatřicetiletý muž z pardubických Polabin si vždy potrpěl na módní oblečení, upravený zevnějšek a určité pohodlí.
A najednou střih. Stojí někde v pohoří Pamír u prašné silnice a modlí se, aby mu zastavilo to jedno auto, které tam za dvě hodiny projede.
„Nikdy v životě jsem nestopoval. Vždy jsem se toho bál a nevěřil, nebo spíš nerozuměl, proč by mi někdo měl jen tak zastavit. A najednou jsem na konci září 2018 stál na dálnici na kraji Sofie a mával na auta a doufal, že se ten den dostanu do Turecka,“ říká Martin Půlpán.
Od té doby ujel více než 65 tisíc kilometrů a prakticky jen stopováním dorazil až do Číny.
„Jsem za to velmi rád, protože díky stopování jsem poznal tolik úžasných lidí a popravdě si už ani jiný způsob dopravy neumím představit,“ popisuje začátek cesty kolem světa muž, který odmítá cestovat letecky. „To je velká nuda,“ dodává.
Podle něj totiž stopování nepřináší jen prostý přesun z bodu A do B, ale umožní poznat tamní lidi a kulturu.
„Osobně vidím cestování stopem nebo chůzí jako nejlepší způsob dopravy. Nejde ani tak o ušetřené peníze, ale spíše o to, že se člověk dostane blíže k místním lidem. Cestuji sám, protože když místní vidí jít podél silnice samotného cizince, chtějí se s ním seznámit, chtějí pomoci. Jedno volné místo se vždy v kamionu, autě, na motorce nebo na lodi najde. Cestovat ve skupině je složitější a také dražší,“ odhaluje své zkušenosti Martin Půlpán.
Momentálně je v thajském Bangkoku a domů se nechystá. Ještě není ani v půlce pro někoho bláznivé cesty.
„Každý se mě ptal a ptá, kdy se vrátím. Já prostě nevím, prostě se toulám světem a až mě to přestane bavit, sednu na první letadlo domů a přijedu, ale ta chvíle ještě nepřišla. Rok mi nestačil na to, abych zjistil, co chci dále v životě dělat, ani na to, abych viděl vše, co na světě chci vidět, tak snad se to druhý rok cesty změní. Anebo taky ne,“ uvádí pardubický cestovatel.
Žil na pardubickém sídlišti Polabiny, hrál závodně basketbal, chodil fandit hokejistům Dynama, studoval politologii v Hradci Králové. Tedy vedl zcela normální život. Později začal pracovat jako DJ a měl úspěchy i peníze.
Objížděl svět, spal v luxusních hotelech. Co může přimět člověka opustit komfortní zónu a vyrazit do neznáma a vlastně i do nebezpečí?
„Měl jsem vše. Hezký příjem, hodně holek, skvělý život. Hodně jsem cestoval, ale vždy mně bylo líto, že se odněkud musím vracet a nemám více času na prozkoumání daného regionu nebo země. V lednu 2018 jsem byl na operaci, a když jsem se probudil z narkózy, bylo mi strašně zle, nemohl jsem se hýbat, protože jsem měl rozřezané břicho, a v ten moment jsem si řekl: Na co mi jsou peníze, když si teď ani nedojdu na záchod? A v tu chvíli jsem se rozhodl, že až se uzdravím, tak si zabalím batoh a zkusím cestovat bez plánu a bez data návratu. V březnu to bude rok a půl, co jsem na cestě,“ říká.
Ambice nemá malé, rád by navštívil všechny uznané státy světa, což není práce na pár měsíců. Zvláště, když se zařekl, že při cestování ani jednou nepoužije letadlo.
„Ztracený český muž“ svoji cestu dokumentuje na blogu
„Celkem jsem prozatím navštívil 84 zemí, plus neuznaná republika Abcházie, a pevně doufám, že si jednou splním svůj největší sen, kterým je navštívení všech oficiálně uznaných států světa,“ řekl muž, který svou cestu popisuje na webu www.lostczechman.com - tedy ztracený český muž.
„Baví mě se toulat světem a být ztracen v cizím městě, v cizí zemi a poznávat místní kulturu, místní lidi a zajímavá zákoutí. Není nic lepšího, než když odbočíte z turistické hlavní cesty a objevíte nějaké zajímavé místo, kde jste sám a žijete tím daným okamžikem. Chci být ztracen, chci se toulat a chci poznávat oblasti, kam se jiní neodváží,“ vysvětluje název blogu.
Pravdou však je, že podobné cestování často velmi nebezpečnými oblastmi není pro každého. A nejde jen o to, že vám někdo může ublížit. Problémem může být i obyčejná nemoc.
„Tak zle, jako mi bylo v Baku, mi v životě ještě nebylo, a kdyby bylo na mém hostelu, kde jsem se léčil, lepší připojení a neustále to nepadalo, koupil bych letenku domů a vrátil se. Už jsem ji měl vybranou, jen prostě platba nechtěla projít. Nemohl jsem vysílením ani chodit a skončil v nemocnici na kapačkách,“ líčí špatné dny v hlavním městě Ázerbájdžánu.
„Do toho všeho mi neprodloužili víza, takže jsem musel během hodiny opustit zemi v naprosto zuboženém stavu. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí, a tady se to jen potvrdilo. Nějakým zázrakem se moje tělo opravilo a já lodí přejel do Střední Asie, odkud jsem pak dojel až do Číny,“ doplňuje.
Právě v Číně si jako bývalý basketbalista splnil i svůj sen - viděl na vlastní oči hrát český reprezentační tým proti hvězdám z USA.
„Když začala hrát naše hymna, vyhrkly mi slzy. Byly to velké emoce, nikdy mě nenapadlo, že naši kluci nastoupí proti Americe na mistrovství světa. Navíc jsem na zápase potkal mnoho kamarádů z Pardubic, kteří na šampionát přijeli,“ uvádí dnes už bývalý basketbalista.
„Náročné bylo dostat se do Číny. Pořád mě kontrolovali.“
K srdci mu zatím na dlouhé cestě přirostl hlavně Írán a tamní lidé. Našel si mezi nimi i nové přátele.
„Strávil jsem tam nejlepší tři měsíce života. Potkal jsem nespočet úžasných lidí a zblízka poznal nejenom šíitský islám, ale i náboženství Bahá’í, když jsem byl pozván nocovat do jedné rodiny. Toto náboženství je sice ve většinově šíitském Íránu tolerováno, ale jeho vyznavači jsou často stíháni, nemohou studovat atd.,“ líčí.
„S kamarády, kteří toto náboženství vyznávají, jsme potom potají pálili náboženské knihy v horách, protože je zakázáno je vlastnit. Projel jsem úžasná města na Hedvábné stezce, jako Esfahan, Yazd nebo jedno z nejsvatějších islámských měst Mashad,“ popsal zatím zřejmě nejemotivnější část putování.
K podobnému „výletu“ patří i problémy s úřady. Jedny z nejhorších zažil v neuznané Abcházii.
„Zde jsem byl několikrát denně kontrolován tajnou policí, protože samotný cizinec, ještě k tomu stopující, je tam něco naprosto neznámého a vůbec celý status té republiky je velmi problémový,“ říká.
Ovšem ještě drsnější přivítání ho čekalo na hranicích Číny. Dostat se do nejlidnatějšího státu světa nebylo vůbec snadné, a dokonce se zdálo, že by tam cesta mohla skončit.
„Čínská víza jsem získal tak trochu podvodem a z Kyrgyzstánu jsem se vydal do západní ujgurské oblasti. Zde na mě čekal úplně jiný svět. Západní Čína je jako Matrix. Na každém rohu desítky kamer, všude osobní kontroly, prohlídky, checkpointy. Kdo nezažil, neuvěří. Přejet hranici do Číny mi trvalo osm hodin a byl jsem podroben několika výslechům, včetně důkladného prověření mého zavazadla. Nakonec jsem ale, stejně jako Marco Polo, doputoval do města Kašgar, které je největším městem v západní Číně a žije zde muslimská většina Ujgurů,“ popisuje Půlpán.
Momentálně je v Thajsku. A i když nějaké pevné plány nemá, určitý náčrt dalšího putování už v hlavně má.
„Moje cesta není předem daná. Nicméně během první poloviny roku 2020 bych chtěl projet Myanmar, Bangladéš, na který se těším asi nejvíce v tomto roce, Nepál a Indii. V Indii hlavně její severní část na hranici s Čínou a Pákistánem,“ plánuje své další cesty.
V druhé polovině roku by chtěl dojet přes Malajsii, Singapur, Indonésii, Brunej a Východní Timor do Austrálie a rok 2020 ukončit na Novém Zélandu.
„Odtud bych pak na začátku roku chtěl stopnout plachetnici do tichomořských států, popřípadě nákladní loď do Ameriky. To je ale vše ve hvězdách a zítra může být zase vše jinak,“ dodává cestovatel z Pardubic.
