V listopadu 1989 pořádal u pardubického divadla velké demonstrace proti komunistickému režimu. Logicky se pak stal na dlouhá léta politikem, který uměl ovlivnit chod města. V dresu Sdružení pro Pardubice působil na radnici v zastupitelstvu i v radě.
Profesionálním politikem se však stal až na úplném sklonku kariéry, kdy mu kolegyně z SPP Štěpánka Fraňková přepustila post poslance za Věci veřejné. Ty dopadly dost neslavně, a proto se nabízí otázka, zda Petráň neudělal chybu, když se spojil se spolkem kolem Víta Bárty.
„Toho rozhodnutí nelituji, i když logicky mně to jméno u mnoha lidí příliš nevylepšilo, to je jasné. Jako zásadní chybu vidím v tom, že šéf strany Vít Bárta na VV naložil více, než mohly unést. Ono vzít hned několik klíčových ministerstev je dost náročné i pro zavedenou a personálně stabilní stranu, a to Věci veřejné určitě nebyly,“ říká Petráň, který je sice v důchodu, ale nadále projektuje. „Vybírám si však jen takovou práci, která mě baví,“ dodává.
Delší čas jste však strávil v komunální politice. Zajímáte se ještě o dění na pardubické radnici?
Jsem lokální patriot a tak to i zůstane. Takže se o to stále zajímám a musím říct, že jsem trochu zklamaný. Když jsme tady dělali v roce 1989 revoluci, všichni jsme si mysleli, že už půjdeme jenom nahoru. A ono se to nějak zadrhlo. Mám pocit, že se vytratily takové věci, jakými jsou vize, koncepce nebo strategie. Přitom, aby město mohlo být úspěšné, musí mít volení zástupci i úředníci shodu na společné vizi a pracovat na ní. To tady nevidím.
Miroslav PetráňNarodil se 13. července 1951 v Pardubicích. Byl poslancem za Věci veřejné, pardubickým zastupitelem za Sdružení pro Pardubice a stále se i v důchodu živí jako architekt. V listopadu 1989 vstoupil do Občanského fóra, za něž byl zvolen do zastupitelstva, kde setrval přes dvacet let. Během svého působení v politice byl také členem ODS. Od dětství hrál závodně hokej. Po dokončení studia architektury na ČVUT v Praze pracoval jako projektant podniku Cheming Pardubice a vedoucí projektant Drupos Pardubice. Od roku 1990 spoluvlastní firmu BP Projekt. K jeho hlavním architektonickým činům patří rekonstrukce pardubické arény či sportovní hala Dašická. Mezi roky 2001 až do 2011 byl předsedou představenstva Dostihového spolku, pořadatele závodu Velká pardubická. |
Jak vidíte radní z hnutí ANO, které v Pardubicích vládne? Často je tato strana srovnávaná právě s Věcmi veřejnými.
Určitě si nemyslím, že šli na radnici s nějakými zlými úmysly. Třeba primátora Martina Charváta dobře znám a vím, že to je pracovitý člověk. Horší už je, že do toho šli téměř všichni bez nějakých větších zkušeností. A to je hodně vidět. Chybí jim správný politický grif. Sám to znám z parlamentu, kde jsem byl první rok taky dost ztracený. Bez předání zkušeností od předchůdců to prostě nejde.
Hodně zlé krve nadělalo třeba to, že nepustili zástupce opozice do městských firem. To přitom za vaší éry bylo pravidlem...
Myslím, že podobně jako Věci veřejné před lety na celostátní úrovni i pardubičtí členové ANO podlehli euforii z velkého úspěchu. Nepustit opozici na místa, která jí historicky patří, ukazuje na dvě věci - jednak je to pošlapání demokratických principů a pak také to ukazuje, že si sami sebou nejsou právě jistí.
Jak se díváte na docela smutný osud vašeho Sdružení pro Pardubice? Tým kolem primátorky Štěpánky Fraňkové odvedl na pardubické poměry slušnou práci, ale ve volbách propadl...
Jsem stále členem sdružení i proto, že jsem ho spoluzakládal a jeho osud mně není rozhodně lhostejný. Bohužel se z něj však vytratila schopnost vše si otevřeně vyříkat z očí do očí, klidně se pohádat a pak výsledek debaty prezentovat na veřejnost. I proto poté i přes nesporné úspěchy vedení vznikl dojem, že celý tým netvoří partu a že jsou mezi sebou rozhádaní. V takové situaci se vždy úspěchy zamlží a neúspěchy zveličí. A to se přesně stalo.
Váš soused je Roman Šmidberský, majitel HC Dynamo. Bavíte se spolu o momentální bídě hokejového klubu?
Tak s Romanem se samozřejmě potkávám a mluvíme spolu. O hokeji ale moc ne, asi se mu o tom nechce moc mluvit, což chápu. Výsledky samozřejmě sleduji. Hrál jsem v 60. letech za mládež s klukama, kteří pak pro Pardubice vyhráli v roce 1973 první titul.
Ovšem nyní na hokej moc nechodím, protože si pamatuju éru, kdy Dynamo hrálo krásný hokej. To se teď bohužel neděje. Mám obavu, aby to příští rok nedopadlo ještě hůř. Chybí mně hlavně větší pokora od mladších hráčů, kteří by to pomalu měli začít přebírat od Petrů Sýkory a Čáslavy nebo Tomáše Rolinka.
Co říkáte na dnešní obraz celostátní politiky, ve které dominují Andrej Babiš a Miloš Zeman?
Mám obavu, že politika se obecně sune do nějakých úrovní, kam jsme nechtěli, aby někdy došla. I díky koním jsem stále ve styku s lidmi ze zahraničí a po debatách s nimi můžu prohlásit, že z mého pohledu je Miloš Zeman ostudou této země. Vadí mi jeho nevyzpytatelnost a to, že naši republiku táhne směrem na východ.
A co Andrej Babiš?
Co se týče Andreje Babiše, tak bych řekl, že stejně jako Vít Bárta si myslí, že lze řídit stranu jako firmu. Ovšem už případ VV ukázal, že to prostě nejde, a to Babiše časem doběhne. Navíc mně vadí, že vlastně nevím, co ANO je? Nevím, jestli jsou pravicoví, nebo levicoví, co vlastně chtějí? Kandidují za ně často velmi rozdílní lidé.
Navíc je potřeba dodat, že u Andreje Babiše je úplně jedno, jestli vyhrál nějaký soud, nebo ne. Z toho, jakou měl za minulého režimu funkci, jasně plyne, že musel mít kontakty na tehdejší tajnou službu Československa. A to ho v mých očích diskredituje z veřejného politického života. Nebojím se ale také přiznat, že jeho návrh na zavedení registračních pokladen se mi líbí. Je to velmi kontroverzní politická postava, kterou není vůbec lehké hodnotit.
Musím se zastavit i u koní a pardubického Dostihové spolku. Poté, co jste odešel z jeho vedení, vaši kolegové skončili před soudem kvůli zpronevěře statisíců korun...
Od začátku jsem to bral jako útok na svou osobu, který se nakonec nepovedl. Nebyl jsem ve finále ani obviněn, nic na mě neměli. Z různých důvodů to tak nakonec odnesli kolegové, za které však můžu dát ruku do ohně.
Podle vás tedy kolegové žádné chyby neudělali?
Byli odsouzeni za to, že nakoupili věci za hotové v hodnotě dvou set tisíc. Ty věci se nakonec všechny přímo na závodišti našly. Navíc ti samí lidé spolku mnohokrát bezúročně půjčovali peníze a jinak mu pomáhali. Nedává tak logiku, aby ho zároveň okrádali. Ano, je pravda, že jsme ve spolku měli ekonomické problémy, ale ty nebyly o nic větší, než jaké zažil třeba hokejový klub nebo jiné městské organizace.
