„Nemohli jsme konkurovat. Většina zakázek v polygrafii je totiž stejně z Prahy, takže všechny polygrafické firmy bojují o jeden trh. A když jedna dostane ohromné peníze na stavbu provozu a nákup technologií, tak je logické, že může jít s cenou dolů. Druhá je nedostane, takže musí držet ceny, aby mohla splácet půjčky a dávat lidem výplaty. Není příliš složité si spočítat, jak to pak s takovým podnikáním dopadne,“ říká bývalý majitel Východočeské tiskárny Petr Fryč.
Demolice tiskárny v pardubické Smilově ulici už skončila.
Jak se tedy stalo, že úspěšná firma rychle skončila v konkurzu?
Možná bych měl nejprve krátce popsat historii firmy. Původně jsme sídlili v pardubické Smilově ulici, kde tiskárnu postavil už můj pradědeček v roce 1897. I díky tomu jsme firmu v roce 1994 zprivatizovali. Poměrně rychle jsme ji postavili na nohy. Z obratu kolem 50 milionů jsme se během několika let dostali na více než dvojnásobek. Potíž ale byla v tom, že jednak nám začala být tiskárna malá a také nám magistrát její provoz povolil jen do roku 2005. Bylo tedy nutné podnik přestěhovat. V roce 2004 jsme tak v Sezemicích postavili novou tiskárnu, která však z logiky věci musela být větší a také měla modernější zařízení. Na jeho nákup jsme si samozřejmě brali půjčky a leasingy.
Což se však v době, kdy kvůli internetu šly tiskárenské zakázky dolů, nezdá jako dobrý nápad...
Naopak. Díky tomu, že jsme měli v té době téměř nejmodernější technologické vybavení, jsme dokázali ustát takzvanou ekonomickou krizi v letech 2008 a 2009. Zakázky byly sice menší, ale bylo jich více. Takže i v době krize jsme každý rok šli s obratem nahoru. Pořád jsme rostli, měli jsme větší obrat. Firma byla dobře nastavená a nezdálo se, že ji něco může položit. Jako příklad můžu uvést to, že jsme se bez větších problémů vypořádali i s tím, že nám odešel jako zákazník Panasonic, který u nás ročně tiskl zakázky za téměř 50 milionů korun.
Takže jste měli dobře zavedenou firmu. Kde nastal obrat?
Největší průšvih se odehrál po roce 2007, kdy se naplno rozjely evropské dotace z programu Rozvoj -OPPI. První vlnka dotací přišla sice už v roce 2004 a tehdy sice narušila podnikatelské prostředí, ale ne fatálně. Ta druhá vlna byla podstatně masivnější s mnohem radikálnějšími dopady. Stát v rámci tohoto programu, který měl podporovat zaměstnanost, začal naprosto selektivně pumpovat peníze do firem a z mého pohledu zároveň začal porušovat zákon o ochraně hospodářské soutěže.
Co to v reálu znamenalo?
V praxi to vypadalo tak, že úředníci ministerstva průmyslu a obchodu bez jakýchkoli analýz, jak mně na neoficiálních jednáních přiznali, napumpovali v letech 2007 až 2014 do české polygrafie tři a půl miliardy korun. Nutno dodat, že tak se dělo v době, kdy kvůli krizi i internetu během tří let, 2007 až 2010, spadla poptávka po tisku v rámci Česka o 30 procent. Je tedy jasné, že se rozjel velmi tvrdý konkurenční boj, ve kterém měli příjemci dotací obrovskou výhodu.
Jaký to mělo podle vás dopad na celé odvětví?
Podle údajů, které mi poskytl Český statistický úřad, se v těchto letech na základě dotací podařilo v polygrafii vytvořit několik desítek nových pracovních míst. Ovšem také je nutné dodat, že za roky 2007 až 2014 jich podle statistiků v rámci oboru v celé České republice zaniklo zhruba tři tisíce.
Rozumím. Ale asi se nedá říct, že by za všechna propouštění mohly právě dotace. Nebylo to spíše dobou?
Pravda je, že obecně klesá poptávka po tiskovinách. Například dříve jsme tiskli zmíněné návody, nyní si je uživatelé třeba k telefonům stahují ze sítě. Také novin či časopisů se tiskne méně, propad je znát i u knih. To všechno je pravda. Ale nemělo to tak drastické dopady jako ony tři a půl miliardy dotací.
Předpokládám, že nejste sám, kdo na dotace doplatil.
Tiskáren zkrachovalo mnoho. Jsem v kontaktu s několika podobně postiženými podnikateli, kteří ne vlastní vinou přišli o byznys. Například pardubická tiskárna Silueta, humpolecká tiskárna Web-to-print a další. Určitě jsou jich desítky. Prostě od začátku byly některé firmy na základě své geografické polohy ze soutěže o dotace vyloučeny a měly minimální šance čelit tlaku dobře dotované konkurence.
Stejně vám zřejmě hodně lidí odvětí, že vám firma zkrachovala na základě vašich chyb...
Na to mám takové přirovnání, které laikům může osvětlit, jak funguje podnikání. Vezměte si, že v zápase Českého poháru ve fotbale proti sobě nastoupí prvoligová Sparta Praha a druholigové FK Pardubice. Favorit je jasný. Jenže Pardubičtí, jako ti „slabší“, mají jen házenkářskou branku a o čtyři hráče v poli více. Výsledek se pak dá očekávat. Proto mně hrozně vadí, když v dokumentech o konci naší firmy byla napsána věta ve smyslu „Firma nebyla schopna čelit tlaku konkurence“. Ovšem to by nezvládla ani ta Sparta, pokud by byla takto pokřivená pravidla.
Co tedy hodláte dělat?
Stát z mého hlediska jasně selhal, porušil české zákony i evropské směrnice. Je proto logické, že po něm budu chtít náhradu škody. Už jsem se spojil s několika podobně poškozenými kolegy a společně se snažíme bojovat. Musím říct, že nebylo lehké najít právníka, který by do toho s námi šel. Jasné je, že bude těžké dokázat, že stát takto zoufale selhal. To se mi ostatně ukazuje i během jednání s poslanci a úředníky z ministerstva. Ti se tváří, že je vše v pořádku, protože by zpochybnili svou existenci, ale jsem přesvědčený o tom, že právo je na naší straně.
Na druhou stranu vás asi čeká soud ohledně likvidace firmy Východočeská tiskárna, po které zbyly dluhy.
To je pravda. Ke konci jsme se dostali i vlivem zpožděných plateb od klientů do velkých potíží, které jsme řešili půjčkami a tak dále. Jako spolumajitel a jednatel firmy jsem musel, abych udržel tiskárnu v chodu, dodavatelům podepisovat avalované směnky, které teď logicky a po právu vymáhají na mně. Už probíhá také soud, kde mě stát žaluje za krácení daní a neplacení sociálního a zdravotního pojištění. Přiznávám, že jsme v tom byli pozadu, ale vždy, když bylo z čeho, tak jsme platili. I proto se nyní musím začít bránit, protože mně reálně hrozí, že ve svých 62 letech skončím totálně na dně a se mnou moje rodina. Nemůžu to takto nechat.
Myslíte, že máte šanci v tak těžkém sporu vyhrát?
To nevím, ale musím to zkusit. U nás je zvykem mluvit o dotacích jen pozitivně. Politici se předhánějí s ukazováním čísel, jak se daří čerpat. Nikdo ale už nemluví o tom, jaké škody špatně použité dotace mohou napáchat. Nejde zdaleka jen o mě a mou firmu. Tvrdím, že stát svou politikou totálně rozvrátil celý polygrafický průmysl. Firmy, které dotace měly, se totiž na nich staly závislé. Šly s cenami tak dolů, že nyní nemají ani na svou obnovu. Ale ceny se už nikdy nevrátí tam, kde byly, takže z logiky věci, ty přeživší tiskárny budou potřebovat další dotace a tak pořád dokola. Stát by prostě neměl zasahovat do soukromého podnikání, protože tím napáchá jen škodu. To je to, na co chceme nyní hlasitě upozornit. Jsem si totiž jistý, že stejný problém nemá jen polygrafie.
