I letos obouvá několik adeptů na vítězství ve slavném dostihu. Kteří to jsou? "To vám neřeknu, abych jim neodnesl štěstí z podkov, než přijdou výsledky. Ale poznáte je podle toho, že se jim to nebude klouzat. Udělal jsem jim takové tretry. Jsou to slabé podkovy s ozoubky, které máme po generace vyzkoušené," říká pověrčivý kovář.
Jeho pověst a kovářské umění ho předchází. I proto kove koně těm nejlepším trenérům po celé republice. "Nejde o to okovat dobře pro Velkou, musím dobře okovat i starého vysloužilého koně, který potřebuje mít také dobré podkovy," říká Ráliš a obléká speciální kožené kalhoty. Na ně si pak opírá kopyto, látkové by se roztrhaly.
Koně obecně nemají kovářskou manikúru příliš rádi. Jak ale říká Ráliš, vždycky záleží na tom, jak si koně majitelé vychovají. Když si dají lidé práci a učí koni zvedat nohu a ošetřují mu kopyto, vybírají z něj drobné kamínky, kůň si zvykne a kovář bezchybně a rychle odvede svoje řemeslo.
Tloušťka hřebíků se liší podle zaměření koně
Když si má vzpomenout na nezbedného koně, který nasazování podkov přímo nesnášel, jmenuje vítěze Velké z roku 1994 Erudita, hřebce původně z Ruska, kterého v Česku připravoval František Holčák.
"To byl vysloveně hajzlík. Moc rád si kopnul, takže se s ním natrápili hlavně ošetřovatelé, kteří mu při kování drželi nohu. Těžko říct, jak mu kování "zpříjemnili" v jeho rodném Rusku, ale pravdou je, že se nikdy nenaučil dobře stát," říká kovář a na stoličku rozprostírá různé druhy nožů a kladívek.
A speciálních hřebíků. Ten pro dostihové koně je slabší, protože plnokrevník má tenkou kopytní stěnu. I podkova je o poznání lehčí, než ta, kterou si kovář připravuje pro chladnokrevné koně, kteří v lese stahují dřevo. Podkova pro vítěze Velké váží tolik jako dvacet deka salámu.
Adepty na Velkou Ráliš obouvá před posledním velkým tréninkem. A to proto, aby si na nich kůň zkusil skákat a získal na nich jistotu. "Zkušený a dobrý kovář se nemusí bát okovat koně před dostihem," říká Ráliš. I proto s sebou bere na závodiště "vercajk" , když je potřeba narychlo něco opravit.
"Kolikrát se třeba stalo, že jsem koval už koně nasedlaného do dostihu. To je hned, uvolní se podkova během přepravy a je třeba to napravit," říká kovář, v jehož rodině se muži živí kovařinou už od 19.století.
Dobrých kovářů je málo
Podkovami žije, i když nemusí. V paddocku, kde se koně před dostihem předvádí, se na rozdíl od ostatních koňařů, nedívá na koně, ale na to, jak jsou okovaní. "Je to úchylka. Když ale vidím, jak mají některé koně ošetřené kopyto, tak mě to štve. Na takovém koni bych si nevyjel ani na vyjíždku," říká Ráliš a bere kladivo a speciální kleště, pomocí nichž uvolňuje hřebíky a sundává starou ošlapanou podkovu.
Mladý plnokrevník je klidný a stojí vzorně, podkova je během chvilky dole. Jiným speciálně zahnutým nožem odstraňuje starou přebytečnou rohovinu. Když je kopyto připravené, přiloží na něj podkovu. Nová bota dokonale kopíruje kopyto, do něhož několika rychlými údery kladívka mizí šest hřebíků.
Při kování je důležité, aby kovář poslal hřebík do rohoviny, ne do živé části kopyta. "Slyším, když jde hřebík špatně. Často se začne kroutit kůň a ucítí, že to není v pořádku. Ale já to poznám ještě jinak. Prostě to slyším podle zvuku. Hudební sluch sice nemám, ale když jde hřebík špatně a musím ho vytáhnout, to poznám," říká Ráliš skloněný nad koňskou nohou.
Podkování celého koně mu trvá zhruba 45 minut. Když je ale třeba a kůň je neklidný, dá se čas stáhnout skoro až na polovinu. Za šest, sedm týdnů je třeba celou proceduru opakovat. Podkova totiž začne být opotřebovaná, kopyto naroste a kůň potřebuje překovat.
"Když dáte Usainovi Boltovi malé tretry, taky nezaběhne rekord," říká Ráliš. Kovářství je podle něj řemeslo, které nevymře, ale někteří kováři mu čest příliš nedělají."Často jsou mezi námi rychlokvašky, ani ne kováři, ale přibíječi podkov. Těch opravdu od fochu vypočítám sotva na prstech obou rukou," dodává Ráliš.
