Přesně před 70 lety začaly cestující v Pardubicích vozit trolejbusy. Pod nápisem „Se Sovětským svazem za mír“ se na dnešní třídě Míru, tehdejší Stalinově, seřadilo šest modrých trolejbusů a stříhala se páska k zahájení provozu linky do Lázní Bohdaneč.
Zima nebyla nikterak mírná. Silnice byly zaváté sněhem, takže některé z trolejbusů během cesty utrpěly menší šrámy.
Dvacátého ledna vyjely trolejbusy slavnostně, v úterý 22. ledna 1952 začaly jezdit na lince 3 podle jízdního řádu. Trasa tehdy vedla od starého nádraží přes Stalinovu a Švermovu ulici, kolem sv. Josefa, přes Trnovou, Semtín a točnu UMA až do Bohdanče. Tím se začala psát nejen historie linky, které její původní číslo a ukončení v Bohdanči zůstalo až dodnes.
„Trojka“ je mezi trolejbusy v Pardubicích nejdelší a už tehdy měřila přes jedenáct kilometrů. Začínala u starého nádraží. Sice se poněkud napřímila, což zapadá do další hromady změn, které trolejbusovou dopravu od 20. ledna 1952 potkaly. První vozy jezdily s průvodčími i vleky a jejich ovládání bylo poměrně složité.
„Kdo se nedrží, padá k zemi“
„Na Kutnerově kopci před Bohdančem najednou vůz prudce brzdí. Kdo se nedrží, nebo nesedí, padá na zem. Řidič se omlouvá: Vůz nebral proud. Proto jsem spustil vzduchovou brzdu. Nevěděl jsem, že je zde kopec, jedu tudy prvně v životě,“ tak líčil vůbec první testovací jízdu trolejbusu do Bohdanče propagátor trolejbusové dopravy Arnošt Kabeláč.
Zkouška se konala 28. prosince 1951 a stejně jako první dny i léta ostré dopravy s cestujícími nebyla bez problémů. Původně mělo sice elektrické vedení končit v Rybitví u někdejší továrny UMA, nakonec ji ale protáhli až do nedalekého lázeňského městečka. A to i díky brigádnické práci lidí z Bohdanče, kteří každou volnou sobotu a neděli pomáhali budovat stožáry trolejového vedení, a to bez nároku na odměnu.
„Jezdit v padesátých letech s trolejbusem bylo velmi složité, i když ve srovnání s autobusy to bylo jednodušší,“ řekl Ladislav Podivín z Dopravního podniku města Pardubic, který se historii MHD soustavně věnuje.
Síť trpěla slabým napájením, sběrače při kontaktu s trolejemi často vypadávaly, řidiči museli jezdit s citem a dodržovat pravidla úsporné jízdy, dávat pozor, aby jim neshořely odpory ve voze.
„Když byl výpadek, měl každý třeba určené číslo, do kterého musel napočítat, než se mohl znovu rozjet,“ prozradil Podivín trik proti přetížení sítě.
Snazší obsluha trolejbusů pak na začátku 60. let umožnila při zavádění samoobslužného odbavení cestujících přeškolit ženy – průvodčí na řidičky. Ze zadní plošiny, na kterou se v prvních letech do trolejbusu nastupovalo, se přesunuly za volant.
Trolejbusy měly namále v 60. a 90. letech
Později, například v polovině 60. let, přišel z radnice příkaz, aby se trolejbusy zrušily, to se pak ještě třeba opakovalo v roce 1996, pak radní názor změnili.
„V 60. letech byl naftový boom, všude po světě se začaly trolejbusové provozy kosit. My jsme to tehdy ustáli. Lidé z dopravního podniku trolejbusy nechtěli dát,“ poznamenal Podivín.
Trolejbusů bude v Pardubicích nejspíš vidět v budoucnu víc než dosud. „Vozidla na elektrický pohon začnou mírně převažovat nad autobusy. Mají bezemisní provoz, s přídavnými bateriemi mohou dojet i mimo trolejovou síť,“ řekl ředitel dopravního podniku Tomáš Pelikán.
V současné době je poměr autobusů a trolejbusů vyrovnaný. „Veřejná doprava je tlačená k bezemisnímu provozu. Trolejbusy se k tomu nabízejí,“ dodal Pelikán.
Dopravní podnik města Pardubic chce uspořádat oslavy kulatého výročí trolejbusové dopravy 14. května.
