Byť během ní se v mužích do nejvyšší soutěže nepodíval - jako ofenzivní záložník to dotáhl do druhé ligy. Ale vyzkoušel si i cizinu.
„Luboš Kubík mi říkal: Jirko, to jsem si myslel, že ve fotbale jako hráč dokážeš víc. Já o tom byl přesvědčený taky, ale možná to takhle mělo být a měl jsem víc dokázat v té trenéřině,“ glosuje to Krejčí.
Jeho cesta k fotbalu přitom nebyla lineární, nikdo ho k němu nepostrkoval. Rodák z Poličky vyrůstal v nedaleké vesničce Kamenec, ale hrát začal až za žáky ve Skutči, kam se v pěti letech s rodiči přestěhoval.
Zpočátku ho však totálně míjely soutěžní zápasy - a rozhodně ne proto, že by jej trenéři přehlíželi. Důvod byl ten, že táta malého Jirku nutil každý víkend jezdit za prarodiči do Kamence; když si koučové s otcem vše vyjasnili, Krejčího fotbalovému rozvoji už nic nebránilo.
„Na pláckách ve Skutči jsme jinak hráli pořád. Nejen fotbal, ale taky bandy hokej, hokej, všechno. Vypracoval jsem se sám,“ líčí Krejčí.
Věci postupně nabraly spád, už v patnácti běhal v krajském přeboru dospělých. Při jednom přáteláku si ho všiml Ladislav Škorpil, současný hradecký hlavní skaut. Již pětasedmdesátiletého doyena, jenž má na kontě mj. ligový titul s Libercem, lze považovat za jednoho z Krejčího trenérských guru. Také Škorpil vyrazil za chlapcovými rodiči - tentokrát proto, aby je umluvil, že má Jiří přestoupit do Hradce.
V dorostu se objevil i v nároďáku
„Oslovil mě po tom zápase na hřišti a říkal, že v sedm večer přijde k nám. Ale já se na to úplně ‚vybod‘, hrál jsem někde fotbal a čekal, že mezitím odejde,“ vzpomíná Krejčí s úsměvem. „Vrátil jsem se až v osm a myslel jsem si, že tam už nebude, protože se mi do toho Hradce nechtělo. Byl jsem kluk z vesnice, co bych tam dělal...“
Tým Tesly na podzim 1987 Horní řada zleva: vedoucí mužstva Václav Troup, Roman Marek, Pavel Dědek, Dan Řezníček, Leoš Příhoda, Jiří Krejčí (nynější trenér Pardubic), Ladislav Valenta, trenér Jaroslav Bolek. Dolní řada zleva: Jaromír Krpata (nynější trenér Rovně), Petr Novák (nynější masér týmu Pardubic), Petr Libřický, Jiří Ujec (dlouholetý fotbalový rozhodčí), Jiří Kovárník (nynější šéftrenér Krajského fotbalového svazu).
Jenomže Škorpil byl vytrvalý, tak lehce se nemínil vzdát. Když Krejčí přišel domů, pořád ještě klábosil s jeho otcem a matkou. Pak se jal zpracovávat nedůvěřivého juniora.
„Hučel do mě tak, že jsem nakonec řekl: Tak dobře, půjdu k vám. A on: No, a co si myslíš, že se z tebe teďka pos...? Dvě hodiny mě lámal a pak tohle... To byl pan Škorpil, obrovský psycholog,“ vypráví Krejčí.
Jakmile se ocitl v hradeckém dorostu, rodiče začali brát jeho fotbal mnohem vážněji. Nechyběli téměř na žádném utkání. „Jezdili i ven, třeba jsme hráli na Baníku a oni tam byli,“ vybaví si Krejčí.
Vedle o rok staršího Kubíka nebo Škody, se kterým bydlel na pokoji na ubytovně, se v Hradci potkal s řadou dalších vynikajících talentů. Mezi ně patřili třeba Václav Chudoba nebo Pardubák Michal Čermák, jenž se později zabil v autě.
Hráčská kariéra Jiřího KrejčíhoTJ Jiskra Skuteč do 1982 |
„Podle mě to byla sebevražda, neunesl přechod mezi bolševikem a novou dobou. Dneska takového útočníka nevidím. Ten měl dvě šance a obě dal. Tečka,“ charakterizuje Krejčí někdejšího spoluhráče.
Pokud jde o něj samotného, jako benjamínka ho Škorpil nechal v prvním zápase mimo základní sestavu. A teenager v sobě dusil velký vztek.
„Po zápase jsem hned vypadl z kabiny. Láďa Škorpil to uviděl, přišel za mnou a povídá: Další kolo doma s Plzní budeš hrát,“ vypráví Krejčí.
Mizerná nálada byla v tu ránu tatam; celý týden si pak představoval, jak se trenérovi předvede.
„Frýda dal Plzni gól, já taky a na jeden jsem nahrál. A přišla pozvánka do reprezentace. To pro mě bylo strašné překvapení, vždyť jsem v Hradci trénoval 14 dní,“ poznamenává Krejčí.
Šel za koučem, co on na to, a Škorpil ho uzemnil i povzbudil zároveň.
„Řekl: Buď v klidu, jsou tam větší střeva, než jsi ty. Nevím, zda měl radost, že tam jsem, nebo jestli nechtěl, aby to přišlo později, že by mohl tvrdit, že to je jeho práce. Asi už si to nebude pamatovat,“ míní Krejčí.
S mládežnickým národním týmem absolvoval tři srazy, ale neudržel se tam. „Nejspíš proto, že jsem tam přišel nevyzrálý z té Skutče. Být dřív v Hradci, byl bych už otrkanější,“ uvažuje Krejčí.
Za mladé Votroky Jiří Krejčí (vpravo) při zápase dorostenecké ligy v Hradci Králové, kde jej trenérsky vedl Ladislav Škorpil.
Na vojně byl u „péesáků“
V 84. roce narukoval jako 19letý na fotbalovou vojnu do Okuly Nýrsko - k „péesákům“, tedy k pohraniční stráži. Aby se to povedlo, musel nejprve zvládnout klasický přijímač a poté uspět při výběrových zápasech. Důležitou roli v tom všem sehrál také vliv Hradce - Krejčího kádrový profil totiž po vyloučení jeho otce z KSČ v roce 1968 (nesouhlasil s okupací Československa) nebyl zrovna bez poskvrny.
V mančaftu Nýrska nehráli jen vojáci, ale i civilisté. Což dohromady dvakrát neladilo.
„Panovaly tam strašné vztahy,“ netají Krejčí. „Někteří domácí kluci záviděli vojákům, kteří hráli na jejich úkor, a donášeli na ně.“
Dojatý kouč Pardubic: Obrovské emoce, jsem naměkko. Na ligu jsme připravení |
Trenérovi Nýrska nepadl do oka a po roce ho převeleli do Domažlic, kde už byli vyloženě jen vojáci. Ti neměli ani zbraně; dopoledne fungovali jako pracovní četa, odpoledne trénovali. „Tam to bylo super. Krajský přebor, ale hráli jsme baráž o postup do divize s Karlovými Vary,“ říká Krejčí.
Vojnu zpětně pokládá za ideální přípravu na mužský fotbal. „Jako vojáci jste přijeli na civilní mančaft, kopali do vás jak do hadráku a rozhodčí přál civilům. Byla to obrovská škola,“ pokračuje Krejčí.
V Domažlicích patřil do základní jedenáctky, což na starší spoluhráče působilo podobně jako krev na piraně.
„Pořád jsem něco uklízel. Záchody, kuchyň, cokoli. Hráli jsme zápas a já drhnul chodbu, takhle vody a pěny,“ ukazuje Krejčí názorně. „Přišel tam pan Šustek, trenér, který byl ovšem civilista, a říká: Co je, Krejčo, rozplavby? Tak dělej, za hodinu hraješ.“
Josef Šustek byl dalším koučem, který na Krejčího silně zapůsobil. I když jej popisuje spíš jako postavu ze Švejka, rozuměl podle něho dokonale vojenskému fotbalu.
„Měl pupík, na trénink přišel s trpasličím psíkem, měl ho za péesáckým kabátem. Vypadal jako jouda, ale byl výborný. Nechápal jsem, když ho pak vyhazovali, brečel jsem jako želva...,“ říká Krejčí.
Po ročníku 1985-86 se z Domažlic vrátil do Hradce, ale jen na chvíli - pak po mnoho sezon nastupoval za pardubické kluby. Nejdřív za Teslu, kde ho to v divizi bavilo úplně nejvíc. Tady totiž narazil na svůj možná vůbec největší trenérský vzor, Josefa Krupičku.
„Dodneška z toho čerpám,“ přiznává Krejčí. „Škorpil a on byli dva rozdílní lidé. Škorpil diplomat, pragmatik, Krupička obrovský odborník, tady v Pardubicích nedoceněný. Kdyby se ti dva spojili, byl by z toho trenér pro nároďák,“ míní.
„Vojenský fotbal byl škola. Kopali do vás jak do hadráku a sudí přál civilům.“
Jiří Krejčí, trenér Pardubic
Krupička žádný diplomat nebyl. Jeho upřímná vyřídilka klubovým šéfům, vůči nimž si nebral servítky, ani trochu nevoněla. Krejčí dává k dobru historku autobusu, jež svědčí o tom, že to byl opravdu „střelec“.
„Jelo se na zápas a bafuňáři hráli mariáš na předním sedadle. Pak jsme prohráli a oni zase ten mariáš. Krupička byl hrozně naštvaný a vyjel na ně: Vy už sem do toho autobusu ani nevlezete. Oni mu odpovídali: Pepíku, my máme ten fotbal rádi. Jo, máte ho rádi? Tak si kupte kolečkový brusle a budete za náma jezdit na bruslích. Nepáral se s nimi,“ říká Krejčí.
Zato mužstvo Krupičku zbožňovalo. Nynější pardubický kouč jeho kouzlu podlehl také, i když to nebylo úplně automatické. I proto, že ho Krupička v prvních přípravných zápasech tvrdě kritizoval.
„Když přišel na Teslu, měl jsem z něj obrovský strach, připadalo mi, že mě vyrazí. Už jsem tady byl nějaký pátek, měl jsem svoji pozici,“ vypráví Krejčí.
Krupička zavedl rozestavení 3-5-2, které hráči téměř neznali. Než si to sedlo, tým od soupeřů schytával „nakládačky“, ale to se mělo brzy změnit. „Začali jsme pak hrát bomba fotbal, na tu dobu jako Barcelona. On říkal: Kluci, když budete držet balon, tak vám nikdo neublíží. Nekazte. Dejte si to třikrát vzadu dokola, až se to otevře, udeřte. V té divizi jsme kolikrát vyhráli a ani jsme se nezpotili,“ líčí Krejčí.
V Německu koukal „jako tele“
Krupička tým od postranní lajny neustále řídil. Všichni hráči tak podle Krejčího přesně věděli, kde se kdy mají pohybovat, a následně provedli demontáž protivníka.
Už jsem zklidněný. Ale je to nádherné! líčí kouč Pardubic o druhé oslavě |
„Vzpomněl jsem si na to někdy před třemi lety, když jsem Barcelonu viděl hrát a s Krupičkou jsme se o tom bavili. Povídá: Viď? Všichni lítají jako blázni a Barcelona si hru dokáže zpomalit. Že krajní beci a stopeři útočí? To bylo za Krupičky normální. Hráli jsme prolínavý fotbal,“ vyzdvihuje Krejčí.
Za Synthesii kopal od roku 1991 druhou ligu. V týmu byl například s Pavlem Medynským, nynějším asistentem kouče Pavla Hoftycha v Liberci, či svými pozdějšími kolegy v trenérských štábech Jiřím Pospíšilem a Martinem Shejbalem. O tom, jak to v klubu pár let po sametu chodilo, mluví dost barvitě.
„To byla velká pirátština. Tam lítaly prachy, tunely... Pro nikoho nic nebyl problém. V 92. roce jsem měl plat čtrnáct tisíc korun, když v 89. byl průměrný dva tisíce. Nabalovali se tam různí lidé - doufám, že teď nepůjdeme touhle cestou,“ říká Krejčí v narážce na čerstvý postup pardubického FK do ligy.
V roce 1994 si odskočil na zajímavou zahraniční štaci do německého TSV Neusäss na předměstí Augsburgu, který působil ve čtvrté bundeslize. Na tamější fotbal Krejčí koukal podle vlastních slov „jako tele“.
„Jeli jsme na zápas vlakem a autobusem, nebo i dvěma autobusy. Účastnily se toho celé rodiny. Bubny, trubky... Hrálo se většinou v sobotu a každý pátek se všichni sešli, ženské přinesly bábovky, kafe,“ říká Krejčí. „Ti Němci byli skvělí kluci. Hráli jsme v 35 stupních, vedro jako prase. Trenér měl motivační projev, ptal jsem se spoluhráče vedle, co mu říká. On, že má jezdit na 150 procent, palbu. Skončil zápas, spoluhráč nataženej jak brko, odtáhli ho na nosítkách. Jdou do toho na plné pecky, to jsem obdivoval,“ doplňuje Krejčí.
Kontrakt v Neusässu mu tehdy dojednával pozdější pardubický hokejový šéf Zbyněk Kusý, jenž se s Krejčím znal dobře ze Skutče.
„Bylo to chvíli po revoluci, takže byla potíž v Německu vůbec získat pracovní povolení. Manželku jsem tam dostat nemohl... My předtím přišli o dvě děti a ona byla potřetí v jiném stavu. Měl jsem o ni trošku strach a po půl roce jsem to ukončil, chtěl jsem být doma s ní,“ poznamenává Krejčí.
Sem tam prý přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby v Německu vydržel déle. Ovšem svého rozhodnutí v žádném případě nelituje.
„Mám skvělou rodinu. Kdybych tam zůstal, tak už jsme s manželkou třeba nebyli spolu. Úspěch, kterého jsme tu letos dosáhli, je i její zásluha. Třicet let za mnou stála a nebylo to se mnou jednoduché,“ cení si Krejčí.
Končil kvůli bolavým zádům
Přestože Němci za něj Pardubicím vysázeli spoustu peněz, vykoupit jej ze smlouvy bylo až nečekaně jednoduché. Postaral se o to klubový sekretář Dětmar Ježek.
„To byl neskutečný šíbr. Přišel tam a řekl: Hele, nemám na něj peníze, ale je to můj kamarád. V jedné kapse měl tisíc, ve druhé pět set marek. Ty jim nabídl, i když mě koupili třeba za sedm tisíc. A byl jsem volný - takhle to s nimi zametl. Pak jsem hrál zase druhou ligu,“ přibližuje Krejčí.
Nějak moc si ji ale neužíval, vadila mu bídná hřiště se zanedbanými trávníky i spousta soubojů.
„Dneska je druhá liga jinde, většina klubů se snaží hrát fotbal,“ srovnává. „Tehdy to bylo hrozné, speciálně na jaře. Hned v prvním kole se rozsekalo hřiště a podle toho to potom vypadalo,“ dodává Krejčí.
Nenadchli jej ani trenéři, jejich příklad ho směrem k budoucímu povolání spíš odrazoval. „Říkal jsem si, že takhle to dělat nechci. Jak se chovali k hráčům, jaké byly při tréninku nefér zákroky, jak se to tam kastovalo staří-mladí... Když starý udělal zákeřný zákrok na mladého, nedělo se nic,“ rozčiluje Krejčího ještě teď. Jednu obzvlášť příjemnou vzpomínku na tohle období však přece jen má - tehdy se mu narodila dcera.
Kariéru dohrával v pardubickém Slovanu a poté ve Ždírci nad Doubravou.
Čím dál víc ho však trápila bolavá záda.
„Já měl vždycky vypracované břišní svaly. Ale tehdy se to trénovalo tak, že jste se zapřel o topení a jel sedy-lehy. Zvedal jste i kříž. Teď se to posiluje jinak. Na to jsem myslím doplatil, možná ani technika běhu nebyla bůhvíco. Fyzioterapie byla jinde, balanční cviky... To tehdy neexistovalo,“ říká Krejčí.
Ve Ždírci definitivně končil v roce 2000, v pětatřiceti letech. Ale že by to znamenalo „adieu“ fotbalu jako takovému? Ani omylem.
„Asi po půl roce mě oslovil Roman Oliva, který teď trénuje Živanice, jestli bych mu v Pardubicích nešel dělat asistenta do sedmnáctky. Řekl jsem, že to zkusím. Fakt mě to čaplo - tam to začalo,“ vrací se Krejčí k momentu, který odstartoval jeho úspěšnou trenérskou kariéru.
