„Nakonec jsem však byl stejně zlomený k těm kompozitovým. Poslední tři roky jsem už odehrál s nimi, protože dřevěné hokejky už se ani nedělaly, nebo když přišly, tak neměly takovou kvalitu. Bylo složité si je upravit, šel jsem do dílny, a než jsem si udělal tři hokejky, tak ze mě pěkně teklo. Musel jsem je obrousit, pilovat... A každá hokejka byla jiná, ty kompozitky jsou jedna jak druhá. To je výhoda. Dřevo jsem ale měl rád, držel jsem se ho fakt dlouho,“ vypráví Divíšek, jenž začátkem března v Prostějově ukončil svou hráčskou kariéru.
Během ní jste musel docela dost těch dřevěných holí zlámat, ne?
To asi jo, vždycky jsme to počítali. Třeba když jsem byl ještě v Plzni, tak jsem byl trochu impulzivní a pár jsem jich ještě zlomil o mantinel. (usmívá se) Tenkrát jsem zrušil nějakých padesát pět hokejek za sezonu, ale Růča (Martin Ručinský) měl třeba dvě hokejky na zápas, takže ten jich za sezonu zlomil kolem kila. Se mnou to zas tak hrozné nebylo, s play off jsem se dostal třeba na sedmdesát zlomených holí.
Těsně po vaší rozlučce koronavirus zastavil sport v Česku, to jste stihl jen taktak.
Když se to rozjelo, tak mi to došlo. Měl jsem štěstí, že jsem si rozlučku mohl užít se všemi lidmi na ledě. Kdybych o ni přišel, tak by mě to hodně mrzelo. Koukal jsem teď třeba na biatlon, to bylo bez lidí trochu méněcenné, ale bohužel se nedá nic dělat.
Tomáš DivíšekNarodil se 19. července 1979 v Mostě, kde začal s hokejem. Je mistrem české extraligy z roku 2005 s Pardubicemi, dále má na kontě tři stříbra a jeden bronz. Celkem v domácí soutěži odehrál 699 utkání s bilancí 198+257 a okusil také slavnou NHL.  V roce 1998 si ho jako 195. v pořadí vybrala Philadelphia Flyers, za kterou odehrál pět utkání a vstřelil v nich jednu branku. Třikrát se prosadil také ve dvaceti zápasech za reprezentaci. V roce 2012 v dresu Komety vytvořil extraligový rekord v počtu přihrávek na gól během jednoho play off, celkem jich měl dvacet. |
Jak jste si loučení vychutnal?
Užíval jsem si to celé. Největší část rozlučky proběhla už před zápasem s Ústím, kdy v hale běžela videa se vzkazy od kamarádů a známých. Hodně jich sedělo i v hledišti, což bylo hezké. Chtěl jsem dát ještě gól, ale bohužel to z mé strany nebylo odehrané podle představ. A ten konec... (při Divíškově posledním střídání všichni přestali hrát) Vůbec jsem nevěděl, že něco takového bude. Když jsem si vzal puk, tak mi kluci říkali, ať si ten gól dám, ale to už by bylo moc. Bylo to od nich však hezké.
S hokejem jste začínal v Mostě, jak jste se tam k němu dostal?
Děda chtěl, abych hrál fotbal, a můj strýc byl v Mostě hokejový trenér. Zkusil jsem oboje a hokej pro mě byl lepší. Babička s dědou, u kterých jsem trávil dost času, bydleli kousek od zimáku, takže jsem tam trávil celé dětství. Vlastně jsem asi neměl ani jinou možnost.
Profesionálnější hokej ale přišel až ve Slavii Praha.
Na Slavii mě dostal pan Tomáš Herstus, ten o mě měl velký zájem. Tehdy mu na tom hodně záleželo, přijel do Mostu, mluvil s našima a podle mě za mě zaplatil na tu dobu Mostu hrozně moc peněz. Byl to snad tehdy nějaký rekord, říkalo se, že tolik peněz za mladého kluka v Mostě ještě nikdo nedal.
Kolik to tenkrát bylo?
To by věděl můj táta, protože ten ví všechno, ale já si to nepamatuju. Vím, že to byly opravdu velké peníze, v tu dobu zrovna začínaly platit tabulky a já byl v poslední vlně, u které záleželo pouze na dohodě klubů. O dost stovek tisíců jsem tu tabulku přesáhl.
Od začátku jste byl hodně produktivní a v roce 1999 jste absolvoval juniorský šampionát, na kterém jste byl nejlepším nahrávačem (společně se Scottem Gomezem Divíšek nasbíral sedm asistencí), nicméně Češi nepostoupili ani ze skupiny. A dva roky nato získali dvě zlaté.
To mě moc mrzí, tenkrát jsme pro medaili jeli taky. Matně si vzpomínám, že jsme vyhráli poslední turnaj před mistrovstvím a fakt jsme se na ni cítili. Bohužel nám ale nic nevyšlo, hned na začátku jsme nestačili na Slováky (2:3) a nehráli jsme vůbec dobře. Podle mě jsme udělali jeden z nejhorších výsledků české dvacítky.
„Simon Gagné viděl mou výplatu a divil se, že za tyhle prachy se dá hrát hokej.“ |
V těch letech vás draftovala Philadelphia, dařilo se vám na farmě, ale v NHL jste nakonec odehrál jen pět utkání. Jak to?
Asi jsem na to neměl. (směje se) Hrozně se mi tam líbilo, všechno bylo super, ale když mě vytáhli nahoru, tak tam byla hrozná konkurence. Jako Evropan jste to tehdy neměl vůbec lehké. Já navíc jen zaskakoval za zraněného Jirku Dopitu, kterého po uzdravení vzali zpátky, což bylo samozřejmě v pořádku. Asi jsem tam nebyl ve správný čas, neměl jsem na to výkonnost. Lidí, co tam můžou hrát hokej, je hrozně moc, ale vyvolených je jen pár, já jeden z nich nebyl. Taky jsem udělal trochu blbost, když mi Philadelphia ještě nabízela další smlouvu. Byl jsem naštvaný, že jsem dostával málo šancí, tak jsem odešel zpátky do Česka. Kdybych zůstal, tak bych si podle mě, možná trochu nesoudně, NHL zahrál. Kluci, co byli o něco horší než já, tu ligu hráli třeba deset let. Jsem ale spokojený, že jsem si to zkusil a porval se o svou šanci, po světě je mnoho lepších hokejistů než já, co tu možnost vůbec nedostali. Dal jsem si alespoň jeden gól, puk mají někde doma vyvěšený naši.
Za tu dobu za mořem jste se potkal se spoustou skvělých hráčů jako Recchi, Gagné, Primeau a další. Máte na někoho z nich nějakou osobní vzpomínku?
Mám jich moc, ale speciálně se Simonem Gagném mám jeden zážitek. Každého patnáctého jsme v kabině dostávali šeky s výplatou, jeli jsme pak spolu domů a zastavili jsme se ještě u mě v bance. Když jsem tam ten šek dával, tak jsem zjistil, že jsme si je se Simonem vyměnili. Taky mi pak hned volal a byl překvapený, že i za tyhle prachy se tam dá hrát hokej. (směje se)
Proč jste po návratu ze zámoří šel do Pardubic místo do Slavie?
Tehdy pro mě nic jiného než Slavia nepřipadalo v úvahu. Myslel jsem, že budu hrát jen za ni, ale nakonec to bylo jinak. Se Slavií jsem trénoval ještě během vyjednávání s Philadelphií, a když jsem se nakonec rozhodl, že tam nepodepíšu, tak už mi Vláďa Růžička řekl, že má plno a nemůže do toho sahat. Nabídl mi, že můžu hrát, ale na bázi nějaké juniorské smlouvy, což jsem odmítl. Dozvěděl se to Zbyněk Kusý, jednou jsme si zavolali, já přijel a tím začal můj život v Pardubicích.
A hned v první sezoně jste v roce 2003 prohráli se Slavií sedmé finále. Jak si jej vybavujete?
Blbě... No, nevím, sezona byla super, ale já byl pořád nemocný. Čtrnáct dní jsem netrénoval, pak zase čtrnáct dní jo. Neměl jsem pocit, že mužstvu pomáhám, jak bych potřeboval, ale nakonec jsme se dostali do finále. V play off jsem se však znovu zranil, měl jsem natržený stehenní sval a poslední zápasy jsem už nehrál. Na ten sedmý nás alespoň posadili na střídačku. 1:0, no... Doma, to je smutné.
Netíhl jste pořád ke Slavii? Nechybělo moc a mohl jste se radovat s ní.
Takhle jsem v tu chvíli nepřemýšlel, když se kluci ze Slavie radovali, tak já už byl Pardubák. Něco jiného to bylo během sezony, první dva tři zápasy, když jsme hráli u nich. Přijel jsem někam, kde to znám a vyrůstal jsem tam, takže jsem si na to vzpomněl, ale na druhou stranu na tyhle věci úplně nejsem. Jakmile oblíknu dres klubu, který má ve mě důvěru, tak za něj budu kopat. Úplně to neprožívám.
V dresu Plzně.
V dresu Sparty.
V dresu Komety.
V dresu Mladé Boleslavi.
S Pardubicemi jste pak titul přece jen oslavil. V roce 2005 jste měli doslova All Star tým...
To bylo něco neskutečného. Začátek jsme měli sice špatný, končil pan trenér Výborný, což jsem si říkal, že je zbytečně brzo, protože mužstvo si potřebovalo sednout. Pak to ale byla jízda, dlouho jsem nezažil, aby něco takhle šlapalo. I když jsme hráli špatně, tak jsme byli schopní vyhrát 5:2. Všichni v kabině byli páni hokejisti, sedlo si to a nakonec byl titul.
Ví se o vás, že jste velcí kamarádi s Petrem Sýkorou, dala vás dohromady právě tahle sezona?
To asi ne, s Petrem jsem si sedl hned po svém příchodu. Trávili jsme spolu hodně času, nejvíc ještě ve trojici s Ádou Svobodou. Vídali jsme se potom mnohem víc mimo hokej než na něm.
A co Petrův bratr Michal?
Pro mě osobně je Michal Sýkora jeden z nejlepších lidí, co znám. Je to správný a chytrý chlap, vlastně jsem díky němu podepsal v Pardubicích. Chvíli jsme spolu hráli v Americe, a když mě chtěl Zbyněk Kusý, Michal byl první, koho jsem vytočil. Díky němu jsem fakt tady, koupili jsme si vedle něj i dům.
V Pardubicích jste se v průběhu kariéry objevil několikrát, naposledy v roce 2015, kdy jste vyhazovem odnesl prohru 1:6 s Vítkovicemi. Jak se dnes díváte na tohle období?
Celkem jsem se do Pardubic vracel asi třikrát. V roce 2015 tu trénoval Miloš Říha mladší s Václavem Baďoučkem, kteří hledali centra k Rolasovi se Sejkem (Tomáši Rolinkovi s Petrem Sýkorou). Já v tu dobu nic neměl, tak jsem říkal, že to nebude problém. Akorát jsem nedostal hned smlouvu, ale domluvili jsme se na měsíční zkoušce. A nějak to nedopadlo, nechci se v tom pitvat, nehráli jsme dobře a vyhodili mě. Vím, co to tenkrát bylo za lidi a proč to udělali, to si ale nechám pro sebe. Vyhodit Divocha prostě bylo nejjednodušší.
Divíšek končí v extraligových Pardubicích, hráči dostali pokutu |
Tou dobou v Pardubicích propukala velká krize, která letos málem vyeskalovala pádem do první ligy, jak jste to prožíval?
Když jsem byl v roce 2012 v Kometě, tak jsme proti Pardubicím hráli finále. Tenkrát tam byl ještě Zbyněk Kusý, od té doby to začalo upadat. Sledoval jsem to, říkal jsem si, že špatné sezony prožívají i věhlasnější kluby, ale musím říct, že tohle je fakt na velký rozbor. Nechci se do toho pouštět, ale hrát tolik let na chvostu je opravdu nepříjemné. Bavíme se o tom s bývalými spoluhráči, každý něco hledá, ale nevidíme do toho. Můžeme jen spekulovat, v naší pozici bychom neměli rozdávat rozumy do novin. Je to smutné, doufám, že se to tady změní. Už to tak několikrát vypadalo, a pak se kluci vždycky zachraňovali v posledním kole...
Sledujete současnou situaci kolem Dynama? Je ve hře, že klub koupí miliardář.
Sleduju to hodně. Viděl jsem i ostatní zájemce a s klukama to řešíme. Kdyby klub koupil pan Dědek, tak to je určitě krok dopředu. Klub by byl zajištěný po finanční stránce, což je jeden ze základů úspěchu. Pak už je další věc, že musíte mít dobrou ruku po té sportovní. To se uvidí příští rok, nevím, jak to dopadne, ale je dobré, kdyby klub měl někdo, kdo má o něj zájem a bude mít na provoz. Když chcete výsledky, musíte do toho něco nasypat.
Za čtyři sezony ve druhé lize jste posbíral skoro dvě stě bodů, v čem vězela vaše produktivita?
Je znát, že je to o úroveň níž, to si nebudeme nic nalhávat. I když je potřeba říct, že druhá liga není lehká. Mladí kluci bruslí jako blázni, což jsem nedělal, ani když jsem byl mladý já, takže pro mě to bylo obtížné. Těžko jsem si zvykal na ten styl, hra nemá takový systém, jako v extralize. Měl jsem štěstí na spoluhráče, v Prostějově jsem hrál s Tomášem Nouzou, s nímž jsem si sedl, a vždycky k nám někoho dali. Třeba s Honzou Starým z Pardubic nám to šlapalo. Ty body pak naskáčou, ale pro mě to není podstatné. Ve čtyřiceti letech už je to celkem jedno. Ale radost z hokeje jsem v Prostějově poslední tři roky měl, proto jsem pořád prodlužoval o rok.
Když se za svou bohatou kariérou ohlédnete, co se vám vybaví jako první?
Určitě kabina, tu jsem vždycky miloval. Hlavně mi vyskočí ta poslední, Prostějov mi bude chybět. Hokej je pecka, ale když to řeknu blbě, tak je to pořád to samé dokola a přesytíte se. Tedy kromě Jardy Jágra, ten ne. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale po dvaceti letech vrcholového hraní už toho na mě bylo opravdu hodně. Ale ta kabina, to byl vždycky nabíječ, rád si vzpomenu na spoluhráče a na různé legrácky, co jsme dělali mimo led. To je k nezplacení, příhod je milion.
V jednom rozhovoru jste z legrace říkal, že kvůli vaší velké rodině vám dovolená startuje vždy v červenci, když začínáte s týmem trénovat na ledě. Jaká ta dovolená bude teď?
Teď to vypadá, že si chvíli pobudeme v karanténě, takže jsme s dětmi a psem doma. Jsem bez hokeje zhruba čtrnáct dní, tak uvidíme co bude, ale připravoval jsem se na to. Teď nás, myslím, čeká těžké období, které musíme přečkat. Těším se na volnější víkendy, na svátky, kdy člověk má fakt volno. To jsem kvůli hokeji nikdy nezažil, i když to je to nejkrásnější zaměstnání a nemůžeme si stěžovat. Doteď jsem si jen užíval, dělal jsem to, co mě baví, a bude potřeba začít pořádně pracovat a na koníčky vydělat. Teď začíná ten pořádný život.
A jaké jsou plány Tomáše Divíška pro pořádný život?
Pár nabídek mám. Překvapilo mě, kdo mi zavolal a má o mě zájem, ale zatím to nechci nijak rozebírat, je na to brzo. Ale většina věcí je kolem hokeje, jelikož nic jiného pořádně neumím, tak bych u něj zůstal.
Co vaše tři malé děti? Teď budete čas na zimáku trávit s nimi.
Nejstarší syn už hokej mydlí, bude mu sedm let a už odehrál nějaké zápasy s přípravkou, takže na stadionu jsme furt. To je blázen do hokeje, řekl bych, že to je až přestřelené. Druhej klučina, ten sport dělat nebude, z něj bude asi malíř nebo něco. A holčičce budou dva roky, tak to teprve uvidíme. Je mi celkem jedno, co budou dělat, hlavně, aby je to bavilo. Budu je maximálně podporovat, ale oni si budou muset život zařídit sami, jak budou chtít.
