Většina regionálních novin a časopisů záhy po zahájení Velké války zanikla. Ať už z finančních nebo politických důvodů, anebo proto, že zaměstnavatelé či jejich zaměstnanci zamířili na frontu. Když litomyšlský muzejník a kronikář Quido Šimek viděl, že válka, která začala v létě 1914, jen tak neskončí, rozhodl se nahradit chybějící místní tisk. A v zimě 1914/1915 začal převratné i všední události zaznamenávat slovem a obrazem.
„Ohlédl se po událostech uplynulých od počátku války a pak již psal a kreslil průběžně. Jeho dílo se nakonec rozrostlo do nevídaných rozměrů – na osm dílů s téměř tisícem stran a barevných ilustrací. Skončil až uzavřením mírové smlouvy s Rakouskem v září 1919,“ řekl Petr Chaloupka z Regionálního muzea v Litomyšli.
Díky Šimkovi má tak Litomyšl k dispozici i poutavý obrazový a textový popis událostí z konce října roku 1918. „Šimek se pohyboval přímo v centru dění, skoro nic mu neuniklo a vše zpestřoval zachycováním ,drbů‘ a ironickým komentováním,“ dodal Petr Chaloupka.
První zprávu o pondělních převratných událostech popsal Šimek takto: „Kronikář cítil v kloubech konec života válečného, a proto vytahoval 28ho října z úkrytu cínové talíře, které před rakouským molochem čtyři léta uschovával. Byly právě tři hodiny odpoledne, když rozvěšoval talíře po své redakci, když v tom do místností redakčních vpadl hluk z náměstí, všeho lidu jásot a volání:,Mír, mír!‘ Kronikář zjistil u primátora, že mu došel z Prahy telegram sdělující, že Rakousko-Uhersko podmínky Wilsonem kladené přijímá.“
Jedna z jeho kreseb zachycuje „shon lidu“, který mohutněl. „České prapory, ale jen české, se vyvěšovaly i na těch domech, kde i obligátní německá vlajka vždy visívala. Páni, dámy, dělníci, študenti, děti i díťátka i lokomotiva naší lokálky, byly trikolorou ozdobeny. Továrny a obchody se zavíraly a vše spělo na náměstí, kde bylo hlučno a veselo. Vojáci zahazovali kokardy a nahrazovali je trikolorou, a který voják opomenul tak učinit, provedlo se tak násilím. C. k. hejtman vystrčil český prapor, když mu purkmistr poručil. Dřív poroučel hejtman půlmistru, aby vystrkával rakouské prapory. Dlouho do noci procházel městem zpívající lid.“
Studenti chodili po domech a vyzývali k předání věcí ke spálení
Zakladatel litomyšlského muzea Quido Šimek byl vyhlášeným šprýmařem, po většinu existence humoristického spolku Kosí hnízdo byl jeho hlavou, takzvaným „obrkosem“. A jeho rozverný přístup k životu se projevoval nejen v textech, ale i v jeho kresbách.
Třeba průvodu, při němž „mládež študentská“ s jásotem odnesla orla „poštovního“ mezi druhé orly do řeky Loučné. „Celé město a zvláště c. k. úředníci běhali ke splavu, každý z těch úředníků hledal svého c. k. orla, aby se s ním rozloučil.“
Muzejník popsal i odvážení „císařů olejových a sádrových“ z radnice, kterých „tu bylo víc než úředníků“. Další snímek ze série revolučních zachycuje pálení habsburských památek dne 8. listopadu, v den výročí bitvy na Bílé hoře. Sochy, obrazy, knihy a další předměty posbírali studenti, když s národními odznaky chodili po domech a vyzývali k jejich vydání.
„Průvod se hnul na Šibeniční vrch. Již dlouho předtím hořela na vrchu hranice a sta lidu očekávala průvod. Bylo na čase, že průvod došel, nebo by hranice shořela a rakušáctví nám zůstalo. Hindenburg (přezdívka obecního zřízence) pomalu kus za kusem házel do ohně, dělal senzaci, do obrazů mlátil holí, čemuž obecenstvo aplaudovalo,“ přiblížil Quido Šimek další litomyšlské srocení davů. Jeho popisy událostí jsou ovšem ve skutečnosti mnohem delší.
Výstava s názvem Vznik Československa očima Quida Šimka potrvá v Regionálním muzeu v Litomyšli do 11. listopadu.
