Pančava stojí na jihlavské periferii. Štamgasti vědí, že při cestě do své milé hospody nemohou počítat s chodníkem ani veřejným osvětlením. A tak si někteří raději svítí baterkou, když šlapou pěšinou ve stráni. Obzvlášť ve sněhu to bylo letos potřeba.
Tím dokazují, že tam chodí fakt rádi, protože jinde by měli cestu mnohem kratší a pohodlnější.
Historie této hospody u výpadovky na Třebíč se počítá ve staletích. Vždycky se tam hodně muzicírovalo a debatovalo. V poslední době třeba o zákazu kouření.
„Protože karbaníci, když hrají, většinou kouří. Obáváme se poklesu tržeb, abychom neztratili hosty. Čekáme na přesné znění zákona, podle toho se zařídíme. Ale snadné to nebude. Mezi štamgasty máme až sedmdesát procent kuřáků,“ odhadují manželé Jaromíra a Zdeněk Ošťádalovi, majitelé hospody.
Národní podnik Pančavu zaškatulkoval do čtvrté cenové
Tu koupili v roce 1995 od restituentů Brychtových. Už v osmdesátých letech byl na Pančavě vedoucím Jaromír Freibauer, otec současné spolumajitelky. Tehdy lokál patřil pod národní podnik Restaurace a jídelny. Zaškatulkovali ho do čtvrté cenové skupiny.
V socialismu byl takový zvyk, že když už v centru města musely podniky zavírat, šli mnozí hosté zakončit večer na Pančavu. Tam se „jelo“ dál.
Mariáš se tam hraje dodnes pravidelně a nejen na turnajích. Karbaníci sedí u stolů vedle kamen, kde v tomto období příjemně praská dřevo. Plyn v Pančavě zavedený není.
Paní hostinská Jaromíra Ošťádalová tam zná po desítkách let každý hřebík. A každého pravidelného hosta. Někteří už ani nemusejí říkat, co si dají. Ona už to pozná, stačí, když si vymění pohled. „Jen se kouknu a vím, co mám nalejvat.“ U někoho jsou to tři piva a cigarety, u dalšího ještě oříšky.
Taky již má přesně zmapováno, kdo pije pivo na dvakrát, kdo na třikrát a kdo ho srká delší dobu jako vrabec.
Někdy musí dělat i soudkyni u zásadních sporů. Třeba když se dva štamgasti přou o roku narození zpěvačky Věry Špinarové. Vyhledá jim, kdo z nich měl pravdu. Hosté se umí roztomile pohádat i kvůli tomu, jak se jezdí na kruhovém objezdu. Majitelka umí samozřejmě i zařídit, aby každý štamgast vždy našel tu svoji židli prázdnou.
Hospodu zdobí umělecká mříž z výstavy EXPO 1958 v Bruselu
Hospoda se kdysi dávno jmenovala U Měsíčního svitu, potom krátce U Slunce. Už dlouho je Pančavou, německy to byla Pantschawa. Podle historiků je název odvozený od „pančování“ čili ředění vína vodou.
Hned vedle restaurace stával kamenný most přes Jihlávku. V roce 1933 ho nahradil betonový. A naproti přes silnici, kde je dnes hliněné parkoviště, býval statek. Zničil ho požár.
V lokále mají jednu zvláštnost - uměleckou mříž. Vykované dílo s čápem a husami, které kdysi vzniklo v kovářské rodině Habermannů. Bylo vystaveno na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Později bylo v jihlavské kavárně Slavia. Na Pančavě mají polovinu tohoto díla.
Dnes se v hospodě u výpadovky na Třebíč pije hlavně jihlavské pivo. A když chtějí hosté něco ostřejšího, objednávají nejvíce rum. Nikdy to nebylo jinak. Až v závěsu za ním bývá fernet.
Na zahrádku se vejdou stovky lidí. Hraje se tam, tančí, griluje
Největší předností restaurace je její zahrádka, kam se od jara do podzimu vejdou až dvě stovky hostů. Hraje se tam, tančí i griluje. Chodí tam rodiče s dětmi, pejskaři, zajíždí i pelotony cyklistů. „Tahle restaurace byla odjakživa výletní,“ popisuje Zdeněk Ošťádal.
Plno bývá třeba na prvního máje, kdy se tam schází členové a příznivci ČSSD. Hrává jim k tomu hudební duo, které si říká Sádlo v pohybu. Po celý červen se tam zastavují školní třídy na výletech. Učitelům se líbí, že je zahrádka uzavřená. Děti mají pěkně pod dohledem, opečou si špekáčky, vše zapijí limonádou.
Kdysi měli na zahrádce i kuželkářskou dráhu. Pamětníci vzpomínají, jak tam za tyčinky stavěli dospělým kuželky.
Už přes třicet let se na Pančavě vždy v srpnu zastaví evropský Pony Express. Jde o štafetovou přepravu pošty na koních dle vzoru historického Pony Expressu v USA.
„Jezdili i za komunistů, kterým se to ale moc nelíbilo, tak se tady raději zatemňovala okna. Někdy přijedou i ve dvě ráno, tak jim uděláme guláš. Oni si předají poštu, vymění se koně i jezdci. Loni to vyšlo pěkně, že tady byli ve dne. Tak se tady hrálo country a tancovalo,“ usmívá se Ošťádalová.
Nic utrženého a položeného na čemsi k dostání není
Kdysi začínala jako vedoucí školní jídelny, později vedla bufet na autobusovém nádraží. Od poloviny devadesátých let je spojená s Pančavou. V sezoně tam i vaří a výhradně tradiční českou kuchyni.
„Rozhodně tady nepodáváme nic čerstvě utrženého a položeného na čemsi. Děláme omáčky, knedlíky. To ocení nejen fyzicky pracující hosté v montérkách, ale i další příchozí,“ shodují se majitelé.
A posmutní, když vzpomínají na štamgasty, které už nemůžou pohostit. Jeden měl přezdívku Hrob díky havraním vlasům a černému oblečení. Roky si zakládal na tom, že byl vždy prvním hostem Pančavy na Nový rok. Vyznal se v hudbě jako málokdo. U výčepu mají jeho fotku s černým proužkem.
Nebo výtečný hráč mariáše, který v hospodě organizoval turnaje. Ani on už nemůže přijít. „Těch lidí je za ty roky mnohem víc,“ povzdechne Zdeněk Ošťádal.
Do periferie nedalo město halíř, přesto tu platí jako na náměstí
A raději přehodí myšlenky na současné štamgasty, které mají rádi. Jeden má přezdívku Hapalainen. Vzniklo to tak, že při sledování jednoho hokejového zápasu s Finskem v hospodě klopýtl a „hapal“, tedy upadl. Proto Hapalainen. Další má už roky přezdívku Seno, protože jeho příjmení má souvislost s usušenou trávou.
Ošťádalovi spojili s Pančavou i svou rodinnou historii. Měli tam svatbu oni a po letech i jejich dvě dcery. Bydlí nad hospodou. Proto můžou otevírací dobu přizpůsobovat zájmu hostů.
A smířili se s tím, že tato periferie města byla dlouho mimo pozornost vedení radnice. „Roky sem neinvestovali ani halíř, daň z nemovitosti ale platíme, jako bychom bydleli na náměstí,“ popisují manželé.
Brzy se to ale má změnit. Magistrát chce příští rok k Pančavě postavit chodník. Letos už se vyprojektuje.
