Dva a dva jako na Pražském orloji se obřadně a trochu prkenně ukloní a zase zmizí. Rozdíl je ale zásadní - tento orloj bije jen jednou do roka a svatí jsou z masa a kostí.
Atrakci už od roku 2008 předvádějí recesisté ze spolku SPUNT. Z komorní akce pro pár kamarádů se stala časem vyhledávaná zábava, na kterou se sjíždějí i lidé z Liberce, Jablonce a dokonce až z Prahy.
„Dá se říct, že po Praze, Olomouci a Kryštofově Údolí jsme čtvrtý orloj v republice, ale jediný živý,“ říká Pavel Vursta, jeden ze zakladatelů spolku a majitel mlýna. „Když jsme v roce 2008 přemýšleli, co dát k pětapadesátinám našemu kamarádu a milovníkovi starých hodin Ladislavu Hanzlíkovi, napadl nás orloj,“ vzpomíná Vursta.
Jako stvořená pro něj se ukázala polorozpadlá stodola vedle mlýna se dvěma okénky obrácenými do cesty.
„Hanzlíkovi jsme zakázali půl roku na mlýn jezdit a začali stodolu opravovat. Výtvarným ztvárněním jsme pověřili amatérského výtvarníka Martina Šelbického. Ten vyrazil do Prahy pro inspiraci. Namaloval marnivce, Turka, lakomce a kostru, nástin postavy anděla a sluneční hodiny,“ vypočítává Vursta. „A úplně u střechy máme plechového kohouta ve zlaté kleci. Kdysi byl opravdický, ale kokrhal si, kdy se mu chtělo. Jednou jsme ho tam zapomněli a zmrzl, takže nám ho pak nechtěl nikdo půjčit.“
Kovový zvon a gnomon (ručičku) slunečních hodin vyrobili další členové spolku - umělečtí kováři Martin Dräger a Jan Nikendey. Svatí se na svůj výstup pečlivě připravují.
„Máme režiséra, který napovídá, co mají dělat. Každý třímá nějaký předmět. Já jsem třeba Barnabáš a držím lebku,“ komentuje Vursta a ukazuje půdu za orlojem, kde na stole leží nachystané relikvie, na tyči visí apoštolské mundúry a za trámem kovové svatozáře s hvězdami.
„Asi působíme dost přesvědčivě, protože jednou za mnou přišla nějaká studentka a chtěla ukázat ten stroj, který to pohání,“ směje se Vursta.
