Dnes je Petr Lorenc majitelem jedné z největších tiskáren v zemi, litomyšlské společnosti H. R. G. Zaměstnává 125 lidí. A je i čerstvým vítězem soutěže Firma roku Pardubického kraje.
Lorenc rád sbírá a renovuje staré tiskařské stroje. "Rádi bychom založili muzeum," podotýká.
Za socialismu lámal novinové stránky a práce v tiskárně ho nebavila. "Celou pracovní dobu jsem seděl za sázecím strojem, sázel stále dokola samé nezáživné socialistické žvásty, jen výjimečně byly texty zajímavé. Z představy, že práci, která mě nebaví, budu dělat celý život, mi běhal mráz po zádech," říká Lorenc.
Ačkoli si komunisté tento obor pečlivě hlídali, povedlo se v Hradci Králové jeho spolužákovi Aleši Ptáčkovi po dlouhém úsilí získat tři roky před revolucí povolení pro zřízení tiskárny. Poradil mu, jak jednat s úřady, ale už ne to, kde sehnat vybavení tiskárny. V osmdesátých letech se vlastně ani koupit nedalo.
Potom se Petr Lorenc dozvěděl, že v pardubické provozovně Východočeských tiskáren stojí už delší dobu na dvoře, vydán rozmarům počasí, vyřazený knihtiskový stroj Grafopres GPC.
"Byl v žalostném stavu, silně rezavý, dost dílů na něm chybělo. Opravit by se ale dal. Zavolal jsem technickému náměstkovi, zda by mně vrak stroje neprodali jako železný šrot. Náměstek ředitele slíbil, že potřebné informace zjistí.
Místo toho však vydal příkaz k odvozu stroje do sběru. Kamarád z ředitelství mu to však prozradil a Petr Lorenc rychle vyrazil do kovošrotu v Hradci Králové.
"Dorazil jsem tam jen chvíli poté, co portálový jeřáb hodil tiskový stroj z několikametrové výšky na hromadu šrotu. Stroj se rozlomil na dvě části. I přestože byl silně poškozený, koupil jsem ho s přesvědčením, že se mi podaří invalidu opravit. Oprava zabrala celý rok," podotkl Lorenc.
Ještě před sametovou revolucí obdržel od Městského národního výboru v Litomyšli "povolení k poskytování služeb obyvatelstvu" a ve sklepní garáži svého řadového rodinného domu začal podnikat.
Na vybavení tiskárny a na papír přitom padly všechny rodinné úspory. Na začátku byl sám a pokaždé, když přestal práci stíhat, nabíral další zaměstnance. Současně nakupoval další stroje a stěhoval se celkem sedmkrát, protože další prostory mezitím už zase nestačily.
Při přijímání nových zaměstnanců sází ne na inzerát, ale na doporučení.
"Když někoho vyberete zvenku, nikdy si nejste jisti, jestli je ten člověk dobrý nebo špatný. Proto si nedáváme inzerát, ale zeptáme se našich zaměstnanců, jestli neznají někoho, kdo by chtěl u nás pracovat," tvrdí a dodává, že jsou vlastně rodinnou firmou.
"Pracují tady celé rodiny. Například bratr, dcera, zeť, synovec, švagrová i švagr," upřesnil. Ředitelem a jednatelem firmy je Lorencův zeť.
Od každého pracovníka Lorenc požaduje chuť pracovat, neboť pak se podle něj naučí i vše ostatní.
"Máme většinu tiskařů a strojníků ostatních strojů bez vyučení v oboru, a přesto dělají svoji práci výborně. Nastoupili před lety do tiskárny třeba jako pomocníci tiskaře nebo řezači a postupem času se vlastní pílí stali špičkovými odborníky," uzavřel.
