Devětašedesátiletá kazatelka od narození žije ve vesnici Veselynivka v rovinaté zemědělské oblasti jižní Ukrajiny. I dnes zhruba dvousethlavou obec obývají především Češi.
Předky paní Provazníkové přiměly v 17. století k odchodu z Čech náboženský útlak a touha po vlastní půdě. V Polsku, kam se vypravili, se ale úplně nenaplnila, a tak jejich potomci putovali dál. Nejdříve na Ukrajinu, později i do Ruska až za Ural. Postupem času část zamířila do Volyně, část právě do Oděské oblasti, kde v roce 1905 založili ves Bohemku a o sedm let později Veselynivku.
Provazníková sice pochází z kazatelské rodiny, ale k víře se dostala až kolem padesátky. To když v 90. letech Českobratrská církev evangelická začala pomáhat souvěrcům v krajanských komunitách obnovovat jejich sbory. Předchozích třicet let nebyl ve Veselynivce nikdo, kdo by vedl bohoslužby. "Ani nevím, jak jsem k tomu přišla zrovna já. Začátky byly těžké, ale baví mě to. V bývalém obchodě máme modlitebnu a rádi se scházíme," popisuje.
Každý rok jezdí do Česka na farářský kurz. V mládí na vzdělání nebyl čas. Hned po základní škole totiž musela stejně jako ostatní spolužáci ve čtrnácti letech začít pracovat. "V místním kolchozu jsem dělala třicet osm let, z toho dvacet vedle krav," líčí perfektní češtinou.
Po stovky let se čeští exulanti vdávali a ženili jen mezi sebou, a tím tak udržovali znalost jazyka a původních zvyků. "Děti pracovaly doma a nikam se nerozjížděly. Rodiny byly velké. Doma jsme mluvili jen česky, ukrajinsky až ve škole," říká Provazníková. Teprve v posledních generacích vznikají v obci smíšená česko-ukrajinská manželství. "Bojíme se, aby čeština neodešla společně s námi, ale zatím se drží. Pomáhá i to, že děti jezdí na tábory do Česka," dodává.
Když se našinec vypraví do ukrajinské vsi, bude si připadat skoro jako doma. Vánoce se tam slaví stejně, běžně uslyší i české lidové písničky. Například v kuchyni ale objeví řadu jídel, ke kterým se nehlásí Ukrajinci ani Češi. "Vždyť ti naši předkové prošli takový svět velký, všude něco nasbírali. Ta jídla známe od babiček odmalička," vysvětluje farářka.
V cizině žijí dva miliony Čechů, na oslavy dorazily stovky z nich
Provazníková je jedním z přibližně sedmi set krajanů, kteří tento týden dorazili do Česka na sérii akcí nazvanou Češi ve světě - oslavy Dne české státnosti 2012. "Po hodně dlouhé době je to takto široký projekt. Je to uznání toho, co Češi ve světě udělali a připomenutí, že mnozí z nich jsou velmi zajímavé osobnosti," říká zmocněnec pro krajanské záležitosti ministerstva zahraničí Stanislav Kázecký.
V rámci programu se uskutečnily slavnostní večery v památníku na Vítkově a v Národním divadle, přednášky, folklorní a kulturní akce či konference. Pět Češek také v úterý v Senátu převzalo ocenění Významná česká žena ve světě. Cenu získala například bojovnice za lidská práva a spolupracovnice Milady Horákové Olga Hrubá, jazykovědkyně Marie Majtánová či modelka Tereza Maxová. Část krajanů se účastnila i svatováclavské pouti do Staré Boleslavi.
V zahraničí žijí podle odhadů ministerstva zahraničí dva miliony Čechů, více než polovina z nich v USA. Jedná se o krajany, jejichž předkové opustili vlast ještě před vznikem Československa, členy emigrantských vln po roce 1948 a 1968 i Čechy, kteří zamířili do ciziny až po pádu komunismu.
"Je něco jiného být v kontaktu s potomky Čechů, kteří odešli v polovině 19. století třeba do Texasu, než například s komunitou, která relativně nedávno vznikla v Norsku a z části ji mimochodem tvoří řidiči MHD. Jedna věc je ale shodná pro všechny. Myslíme si, že pokud budeme pomáhat u komunity udržovat znalost českého jazyka, bude živá i v dalších generacích," míní Kázecký.
Emigrantům a jejich potomkům vychází vstříc zákon o státním občanství, který připravilo ministerstvo vnitra. Při žádosti o české občanství se už pravděpodobně nebudou muset vzdát svého dosavadního občanství, ani mít pobyt na území Česka. Návrh zákona ale ještě bude schvalovat vláda a zákonodárci (více o materiálu čtěte zde).
