Tak je to napsáno u jeho jména. Laik to slovo asi těžko tráví, a přece se s dopady Heyrovského práce setkává dennodenně. Používá ji potravinářský, chemický i farmaceutický. Objevitel polarografie průmysl, medicína, stručně řečeno patří všude tam, kde je třeba hlídat či odhalit látky obsažené ve vodě, výrobku, léku... Vyberte si.
O co tedy jde? Základem polarografie je vyhodnocování závislosti elektrického proudu v roztoku na napětí přivedeném na dvojici elektrod, z nichž jedna je rtuťová kapková. Měření zachycuje tzv. polarografické vlny, charakterizující jednotlivé látky obsažené v roztoku.
Správná rozhodnutí slavných ČechůJaroslav Heyrovský (1890–1967) po 2. světové válce bojoval s nařčením, že za okupace kolaboroval. Důvod? Profesor Jan Böhm, přesvědčením sice antifašista, ale rodem Němec, mu statečně umožnil pracovat ve své laboratoři. I přes nařčení nakonec dostal Heyrovský zaslouženě Nobelovu cenu. |
Laické ucho zřejmě lépe vstřebá informaci, že polarografie rychle a přesně rozezná, z čeho se vzorek předložený k elektrolýze skládá a v jaké koncentraci v něm látky jsou, byť by byla nepatrná. Heyrovského objev tak posunul možnosti vědeckého bádání i jeho praktické aplikace o notný kus kupředu.
Nápad i trpělivost Jaroslav Heyrovský patřil k lidem, kteří o sobě mohli tvrdit, že se už v mládí rozhodli, co v životě chtějí dělat. Tichý, nenápadný studentík pražského Akademického gymnázia (mimochodem spolužák Karla Čapka) nečetl pod lavicí rodokapsy, ale knihy s podstatně jiným obsahem: chemií, matematikou, fyzikou. Studovat začal na Univerzitě Karlově, ale brzy ho zlákala londýnská University College, kde se mohl dostat k tehdy nově se rozvíjející fyzikální chemii.
Tam poprvé potkal osudovou šanci v osobě profesora Donnana, v jehož laboratoři začal pronikat do tajů elektrochemie. První světová válka ho sice vrátila do Prahy, ale díky slabé tělesné konstituci nemusel na bojiště. Pracoval jako chemik ve vojenských nemocnicích, kde si našel čas na experimenty, a už v roce 1918 předložil na pražské univerzitě disertační práci. U zkoušky seděl profesor Bohumil Kučera, kterého Heyrovského znalosti velmi zaujaly, takže se zkouška změnila v zasvěcenou diskusi. A to bylo ono druhé osudové setkání.
Kučera, který už tehdy experimentoval se rtuťovou kapkovou elektrodou, ale výzkum se mu nevedl tak, jak doufal, mladíka přizval ke spolupráci. A Heyrovský jí ochotně propadl. Byl to tedy nakonec on, kdo trpělivou prací, nekonečným měřením a především díky zkušenostem fyzikálního chemika dovedl úkol k triumfu.
Pravda, na Nobelovu cenu si musel dlouho počkat.
Moment, který konečně spolehlivě potvrdil správnost jeho úvah a pokusů, se odehrál 10. února 1922. Téma Heyrovský dále rozpracoval a tři roky nato se svými spolupracovníky sestrojil polarograf, který křivky vln zachycoval automaticky a původní mnohahodinovou práci zkrátil na minuty.
Úspěch ho ve vědeckém světě proslavil rychle, na Nobelovu cenu byl nominován už koncem 30. let, ale blížící se válka tomu nepřála. Až 10. prosince 1959 přebíral z rukou švédského krále Gustava Adolfa slavnou medaili za chemii. Na poli vědy zatím naši jedinou.
Možná by si zasloužil ještě další - za mimořádnou píli, činorodost, skromnost a přátelskost. Přednášel doma i v zahraničí, byl členem řady našich i světových vědeckých institucí... Ale taky skvěle hrál na klavír, rád pořádal večírky, fotbalové zápasy a proslul jako vtipný společník. Rozhodně žádný suchý vědec žijící jen svou polarografií.
