Mladší Petr se po letech strávených ve druhé lize pomalu vracel na vrcholovou scénu a nakonec okouzlil svou hrou reprezentační trenéry.
To Michal měl ve sbírce stříbrných medailí jednu prázdnou kolonku na zlato, jejíž zaplnění mu před dvěma lety na domácím MS znemožnilo zranění ruky. Oba si všechno vynahradili a na závěr kariér v dojemném momentu zpívali hymnu, převzali zlatou medaili a radovali se z poháru.
Máte doma dvě zlata, což se snad žádné bratrské dvojici ještě nepovedlo. Ceníte si jich i vzhledem k vašim osudům?
Petr:
Já se do reprezentace dostal poprvé a hned mi to vyšlo. O to jsem to měl jednodušší. Oba dva si zlaté medaile hodně ceníme a jsme teď moc spokojení.
Michal:
Hrál jsem dvě finále a dvakrát jsme s Kanadou prohráli, takže jsem spokojený, že se to do třetice povedlo.
Michal ChmelNarozen: 26.4.1978 |
Cesta k tomu, abyste si spolupráci zopakovali i v národním týmu nebyla jednoduchá. Klubová úroveň je něco jiného.
Petr:
Vždycky je tam pětadvacet hráčů a je na trenérech, jak mužstvo poskládají. Na Slovensku i také v lize v Hradci to bylo chvílemi namíchané tak, že jsme spolu někdy hráli, někdy zase ne.
Michal:
Doufal jsem, že si spolu zahrajeme. Petr měl dobré jaro v extralize a výborné play-off. Na soustředění hrál také dobře. Pak už jsem tomu věřil.
Michalovo jméno však zprvu v nominaci nefigurovalo. Býval jste stabilní článek reprezentace. Takže to byla domluva s koučem?
Michal:
O žádnou domluvu nešlo. Nedostal jsem pozvánku, nevím, z jakého to bylo důvodu. Zkoušeli jiné. Ale nebyl jsem si úplně jistý, že bych se do Bratislavy mohl podívat. S dalšími soustředěními se šance zvětšovala.
Petr ChmelNarozen: 5.4. 1980 |
Takže jste věřili ve zlato?
Petr:
Na medaili jsme tým měli. Šlo jen o to, na koho v play-off narazíme. Věděli jsme, že to bude těžké. Chtěli jsme jít z prvního místa a narazit v semifinále na Kanadu a ve finále na Slovensko. Vyšlo to přesně obráceně, protože nám nevyšel jeden zápas a byli jsme třetí ve skupině. Možná nám to i pomohlo. Věděli jsme, že jsme silní.
Michal:
Slováci měli dobře nalosovanou skupinu a sestrojeného pavouka play-off. Zkomplikovali jsme jim to prohrou s Portugalci.
Vzpomněl jste si, Michale, před semifinále se Slovenskem na dva góly, kterými jste pomohl otočit zápas před dvěma lety?
Michal:
Kluci mi to pořád připomínali. Říkali mi, že zase ty góly dám. Ale něco jiného to je na hřišti. Ruce mi to nesvazovalo. Bylo tam dvacet vyrovnaných hráčů.
Špičkoval vás Petr, že jste Kanadu ještě neporazil?
Michal:
Ne, a vůbec, já ani nevím, jestli se mu ještě jako juniorovi povedlo Kanadu porazit.
Teď jste patrně první bratrské duo, které se podařilo vyválčit zlatou medaili. V hokejbale rarita.
Petr:
Ani neznám moc bratrů, kteří by tenhle sport dělali na vrcholné úrovni. Snad jen z juniorského šampionátu, kde byli dva Jihlaváci. A vyhrát s Michalem v nároďáku zlato, to je spíš třešinka na dortu.
Michal:
Já to vidím jako náhodu. Prostě to dopadlo tak, že jsme hráli společně extraligu a pak se dostali do národního týmu.
Petr se ještě v srpnu, kdy nastupoval do extraligy v Hradci, o reprezentaci odmítal bavit. Proč?
Petr:
Ještě tehdy nezačala ani extraliga, nevěděl jsem, jak jsem na tom herně. O reprezentaci se mi ani nesnilo. Nominace přišla až v průběhu sezony a moc mě překvapila, nedával jsem si ji jako cíl. Hraje se tam jiný hokejbal a to mi nakonec sedlo. Nebylo se čeho bát, věděl jsem, že tu hru hrát umím. Potom už jsem se ujistil, že mám na to, abych v reprezentaci hrál.
Ale o vás se mluvilo v souvislosti s reprezentací už dříve, že byste do ní patřil.
Michal:
Petr na reprezentaci měl, ale tím, že extraligu osm let nehrál a hokejbal se změnil, nevěděl, jak na tom ve srovnání je. Jenže všichni dávno věděli, že je to špičkový hráč. Jen škoda, že dávno nehrál extraligu. Mohl být i na dřívějších MS.
Jak jste byl, Michale, nažhavený na letošní MS vzhledem k tomu, že o zlato v Plzni vás připravilo těsně před turnajem zranění?
Michal:
Byl jsem rád, že jsme tam s bráchou oba a že to konečně vyjde alespoň ve finále v Bratislavě. Před dvěma lety mě zamrzelo, že jsem se zranil v předposledním zápase přípravy. Ještě o to víc, když jsem viděl, jak se klukům daří a spousta lidí mi říkala, že jsem zlato mohl mít také.
Takže ani jeden asi nelitujete v podstatě velkého návratu vás obou, že?
Petr:
Maximální spokojenost. Sezona dopadla dobře. Z extraligy bronz a dvě zlaté medaile - jedna z Českého poháru a pak MS. Za rok se mi vrátilo všechno to, proč jsem vlastně do Hradce přišel. Teď můžu o to spokojeněji skončit.
Michal:
Je to ještě o to víc, než kdyby tam byl jen jeden z nás. Zážitek to byl o to lepší, že jsme v hledišti měli oba manželky.
Zlato se tedy konečně povedlo. Společně jste pak přebírali medaile, zazpívali si národní hymnu a potěžkali pohár pro mistry světa. Dojaly vás tyhle chvíle?
Petr:
Byl to největší sportovní úspěch, kterého jsme spolu dosáhli. Skvělé. Z lidského hlediska jsou jiné, třeba rodinné události, které byly emotivnější. Pořád tady šlo jen o sport.
Michal:
Jsem rád, že jsme u toho mohli být. Bylo to krásné i tím, že jsme porazili Kanadu, která je hokejbalová ikona. Před dvěma lety to byla v uvozovkách jen Indie. Bylo to emotivní.
V dějišti šampionátu vás sledovali i rodiče. Co vám říkal tatínek, sám bývalý hokejbalový trenér?
Michal:
Tátu jsem ani nekrotil. Přál nám stejně jako další lidi ještě dnes.
Petr:
Naši nás sledovali. Od dětství nás podporovali. Táta nás hecoval, ať se vydáme z posledního. Nějaké rady nám naštěstí předávat nezkoušel. Toho si užijeme doma dost. (smích) Teď nás toho ušetřil.
Jak vám to společně v Bratislavě klapalo? Jak vám to fungovalo?
Michal:
Sledovali jsme filmy, nebo si každý hrál něco na počítači, anebo byli s manželkami. Petr byl slušný, věděl, že je mladší a nemůže si vyskakovat. Hodně ho usměrnil týmový pokladník, čili už potom nebylo třeba, abych to dělal ještě já.
Petr:
Rozbroje nebyly. (úsměv)
Co s vámi bude dál?
Michal:
Chci se vrátit do mateřského klubu a budu hrát za Poličku. Nikdy neříkej nikdy, že bych ještě nehrál extraligu, ale teď to mám tak nastavené. Navíc čekáme druhé miminko.
Petr už nastínil, že zřejmě skončí. Ani titul mistra světa váš názor na odchod z hokejbalu nezmění?
Petr:
Asi ani ne, řekl jsem, že se vracím na rok. V Hradci se navíc mančaft změní, dost kluků odejde. Další titul mě neláká. Šel jsem to zkusit a nechci hokejbalu už věnovat tolik času.
Takže to je konec hokejbalových bratrů se zlatou tečkou?
Petr:
Přesně takhle to je. Zahrát si poslední zápas kariéry na mistrovství světa proti Kanadě a ještě mít v hledišti ženu, která má na sobě dres, řve, fandí a bije se do hrudi, ještě navíc s řehtačkou.
Michal:
Možná, že to takový konec opravdu je. Ale konec kariéry jako takové ještě určitě ne. Ještě se mi chce hrát. Ženě musím děkovat, že mě podporuje.
