V neděli to bylo 50 let, co jsem prožil nejděsivější zážitky svého téměř osmašedesátiletého života - srážku vlaků v temném poli u Stéblové. Že žiji, vděčím banálním momentům, které se staly při dopravě trolejbusem ze školy na nádraží. Ten den "spadly trolejbusu klacky" a řidič dlouho opravoval vypadlou kladku. Na nástupiště jsme doběhli, když výpravčí dával znamení k odjezdu. Nenechal nás běžet do prvního vagónu, ale donutil nás nastoupit do posledního.
Cesta ubíhala tak jako vždy. Že jsme se ve Stéblové nekřižovali s protijedoucím "motorákem" nám vůbec nepřišlo divné. Byli jsme rádi, že on musí počkat na nás v Rosicích nad Labem a my ušetříme čas.
Pár chvil po rozjezdu se ozvala velká rána, náš poslední vagón s prudkým cuknutím zastavil, ticho bylo protínané otázkami, co se stalo. Žádné zranění jsme neutrpěli, takže se všichni cestující dívali okny do tmy a snažili se zjistit, proč nejedeme. Šel jsem se podívat, co se děje.
První vagón byl úplně zdemolovaný
Byli jsme v polích, všude naprostá tma, částečně mlha, nakonec se otevřel hrůzný pohled. Náš vlak stál včetně lokomotivy na kolejích, ale místo našeho prvního vagónu tam stál jenom prázdný podvozek s něčím temným na kolejích.
Skříň vagónu byla utržená. Předek lokomotivy byl "oblepen" směsí železa, dřeva a lidských těl, což byl první vůz motorového vlaku, se kterým jsme se vždy ve Stéblové míjeli. Na změti trosek trčel do vzduchu pochroumaný druhý motorový vůz, ve tmě v něm nebylo proti nebi nic vidět.
Po krátké době jsme začali vytahovat raněné a pokládat je na zem blízko ohýnku. Z vozu jsme odlamovali dřevěné lavice a ty jsme používali jako nosítka a nechávali na nich někdy ležet raněné. Vytáhli jsme i muže, který ležel a říkal, že se jmenuje Hradecký. Chvíli jsem u něho zůstal, mluvil s ním a on mi řekl, že pracuje na OV ČSTV v Pardubicích. Dal jsem mu pod hlavu svoji školní tašku a pomáhal dál.
Když po delší době začaly přijíždět první sanitky, místo srážky bylo špatně přístupné. S naloženými zraněnými se sanity v oraništi bořily, nemohly odjet a každou jsme museli hodně tlačit, skoro až na blízkou cestu.
Druhý den jsem jel náhradním autobusem do školy přes Stéblovou. V dálce bylo vidět černé spáleniště dvou motorových vozů, ze kterých se ještě kouřilo.
Nehoda odhalila rozkrádačku
Mezitím také vyšla výzva, aby si postižení vyzvedli své svršky v nemocnici v Pardubicích. Svoji školní tašku jsem si mezi množstvím předmětů našel. Nalezl jsem v ní zakrvácenou kravatu, která byla určitě pana Hradeckého.
Je asi divné, že ač jsem bezvýsledně pátral jestli přežil, nenašel jsem odvahu poptat se v jeho práci i jeho příbuzných. Styděl bych se za svůj nízký věk a pokud by třeba nepřežil, možná by mi přežití a život záviděli. Snad už vzpomínky přebolely, snad se mi jeho příbuzní ozvou a budu moci být konečně klidný.
Když se situace na trati stabilizovala a vlaky začaly opět normálně jezdit, už jsme si do prvního vagónu nesedli. To nám ale vydrželo jen pár týdnů a scházení se v prvním vagóně při cestě do Pardubic se stalo opět samozřejmostí.
Havárie také odhalila také velkou rozkrádačku. Příslušník VB zastavil u Stéblové nákladní auto a přikázal řidiči, aby jel pomáhat na místo neštěstí. Řidič nechtěl, že má na korbě náklad. Tak mu bylo přikázáno, že musí náklad vyložit a příslušník ho pohlídá. Bylo to kradené maso z masokombinátu v Březhradu. Později se to začalo šetřit a řada pachatelů byla odsouzena nepodmíněně.
Nechtěl jsem po nehodě nějaký čas jezdit vlakem
Neštěstí mělo také po necelém roce částečný vliv na mé rozhodování o dalším studiu na vysoké škole. Odmítnul jsem ho, protože bych musel jezdit do Prahy také vlakem a šel jsem hned pracovat.
Během života jsem místem párkrát projížděl vlakem. Někdo tam postavil malý křížek, který jednou zmizel. Nic nemělo toto tragické neštěstí připomínat. Nemohl jsem si nikdy srovnat v hlavě, jak na tak krásném zeleném místě došlo jedné noci k takové hrozné události. Přes sto lidí zahynulo, přes sto bylo zraněno a určitě tisíce lidí to poznamenalo ztrátou příbuzných a známých.
Čest jejich památce.
