Reminiscence na dětství, dospívání a hledání, zhmotněné v průhledných či neprůhledných plastech "Jsou to momentky stavu duše. Jsou to zastavené děje, které se budou v následující sekundě měnit a vyvíjet," říká Lukáš Rittstein. "Je to taková pitva, je to o těle, na což upozorňuje zejména socha Příliv 2001, taková posvátná erekce, kde místo spermií jsou obrázky mých blízkých. Přímo poukazuje na to, že výstava je o věcech, které kolují v krvi. O buňkách, molekulách, krvinkách, genech, útržcích paměti a dalších věcech, které nejdou přesně vysvětlit a zmapovat."
Co by měl návštěvník galerie při kontaktu s vašimi sochami pociťovat? Jaké emoce si přejete v divákovi vyvolat?
Je důležité, aby byl člověk otevřený, aby byl ochoten se napojit, třeba i trošku zarelaxovat a pobavit se. Aby se vytrhl z kontextu, v němž má mít všechno nějaký smysl. V galerii by ho až tak úplně ve všem hledat neměl. Chci, aby věci působily částečně nevážně, některá témata se snažím zlehčit, ale v podstatě to vážně myslím. Nejpodstatnějším tématem pro mne asi je tápání, hledání, o čem to je a o čem ne. Zajímá mne projevovat se v prostoru, ctím nějaké zákonitosti hmoty a tvaru, své věci pomalu přestávám nazývat objekty a víc a víc je považuji za sochy. Nejčastější otázkou člověka, který nechce přijmout azyl ve světě umění, je - co to jako má být? Nechápu, proč se ochuzuje o požitek sám si na tuhle otázku odpovědět.
Materiály, které používáte, působí křehce, dočasně. Není to v rozporu s tím, že vy sám jste sochař a objekty nazýváte sochami? Většina lidí si myslím představuje sochu jako něco neměnného, artefakt, který přetrvá věky.
S materiály, které používám, se mi dobře pracuje, umožní mi objekty demontovat a přemísťovat. Je to paradox: přestože jde o umělé hmoty, plasty, daří se mi poukázat jimi nejvíc na tu tělesnost, zhmotnit jimi to, co se zjevuje v mém vědomí, případně podvědomí. Používám vivak, perspex, měkčený polyuretan, ten umožňuje dělat věci, které evokují, že něco teče. Tvrzený polyuretan umožňuje tvořit "molekulární mraky". Vše vzniká téměř klasickým sochařským postupem, udělá se maketa ze sádry, forma, pak se to odlévá, vytvrzuje se povrch. Vzniklé objekty je možné instalovat v interiéru nebo se s nimi dá dál pracovat.
Děláte objekty a sochy už s ohledem na místo nebo prostor, kde budou stát?
Nechci dopředu uvažovat, kde a jak dlouho budou objekty instalovány. Kdybych tak uvažoval, stane se ze mne obchodník, užitý výtvarník, výrobce dekorací. Řadu z mých věcí je ovšem možné rovnou instalovat v interiéru nebo nahradit některé materiály jinými, které obstojí v exteriéru. Polyuretany by nahradily lamináty a epoxidy, černou ocel by nahradila nerezová ocel, něco by se dalo odlít do bronzu, perspex by se nahradil sklem... Pro mne je nejdůležitější realizovat věc v materiálu, ve kterém ji cítím. Nejdůležitější je nabýt zkušenost, ověřit si myšlenkové postupy, udělat věc přesně v tom měřítku, ve kterém ji potřebuji vidět.
Nepracujete tedy s ambicí, že vaše socha se jednou provždy stane součástí náměstí, architektury či interiéru?
Doba se posunula tak, že některé věci mohou fungovat třeba jen minutu. I z krátkodobě fungujících věcí pak může vznikat něco dlouhodobého, například jejich fotografie, dokumentace, knihy. Mám na mysli třeba Christa, který zahaluje látkami budovy či mosty. Trvá to vždy jen několik dnů. Ale na Christem zabalený Reichstag Berlín dlouho nezapomene. Z toho vycházím. Není moje ctižádost stát se tvůrcem zakázek na objednávku a monumentů. Chci dělat volné současné umění, které se může uplatnit v soukromých galeriích, v muzeích, ale i na ulicích, v souvislosti s architekturou či v soukromých sbírkách. Uvažovat, že každý krok sochaře by měl být odlitý, vytesaný a zaplacený, to je scestné. Sochař, který by se chtěl pohybovat v mezích současného umění, a přitom dělat všechny věci zpracované či odlité do kvalitního a dobře prodejného materiálu, je podezřelý. Věci vznikající v mezích těchto zákonitostí jsou třeba dobře prodejné, ale jejich umělecká hodnota je sporná. Často jde především o kus vyleštěného kamene, kombinovaného s kusem dobře uříznutého a provrtaného skla. Kombinace dvou exkluzivních materiálů, které dobře fungují v souladu s křeslem a lampičkou a nikoho neurazí, je obvykle dobrou dekorací. Není to ale žádné volné umění, které má tento svět obohatit a osvěžit a něco posunout dál. Umění musí být pro část publika nestravitelné, musí tápat, musí být v určité fázi osamělé a divné, jinak je to akademismus, obchodní artikl.
Jak se tedy uživí sochař, který chce dostát zásadám, jež jste právě zmínil?
Dělám realizaci pro Jižní Město před Archiv hlavního města Prahy. Dělal jsem čtyřmetrovou bronzovou sochu před lékařskou fakultu v Brně. Sem tam něco prodám soukromému sběrateli či galerii. Jsem závislý na sponzorech a grantech. Pomáhají mi firmy, které mne podporují materiálem, někdy i finančně. Získávají za to možnost vstupu do jiného světa, při jednání se svými klienty dostávají určitý nový prostor, širší marketingové možnosti. Funguje to a doufám, že to bude fungovat čím dál lépe, na Západě je to běžné. Kvalita umělce ovšem nesouvisí bezpodmínečně s tím, jak si to umí zorganizovat finančně. Je řada tvůrců zcela uzavřených do sebe. Sochař však musí udělat osobní zkušenost s tím, jak vypadají jeho myšlenky zhmotněné, jak fungují v prostoru, v interiéru. Proto se musí postarat, aby své záměry mohl realizovat.
Jak jde vaše představa o fungování sochaře a sochy dohromady se současnou realitou v Praze a ve světě?
V Evropě i ve světě vnímám určitou soutěž mezi městy a zeměmi o to, kdo bude určovat trend, kdo bude kulturní velmocí. New York, Londýn, Paříž či Berlín, tam se staví nové domy umění, budují se nové sbírky. Praha je zatím v přerodu. I v Praze se to ovšem začíná tříbit, je tady dost dobrého současného umění. Ale pořád tady existuje zmatek, o zásadních věcech mnohdy rozhodují nekompetentní lidé, pro velkou část veřejnosti je moderní umění pořád na okraji. Lidé se s ním nesetkávají na ulici ani v médiích, nikdo jim nic neukazuje a nevysvětluje. Jsou pak šokovaní, že umění vypadá jinak, než bylo to v devatenáctém století. Když už se objeví možnost zakázky na náměstí či do architektury, často ji získají třeba umělečtí kováři nebo kameníci. Když mluvíme o sochách v ulicích, mám obvykle velkou radost z počinů Davida Černého. Jeho Miminka mne velmi potěšila, pro nás všechny je to příslib, že i přes kruté realizační podmínky vznikají věci, za které by se žádné město na světě nemuselo stydět. A že snad budou vznikat častěji a za lepších podmínek. Jde hlavně o to nesklouznout tam, kde každý krok má smysl.
 Sochař Lukáš Rittstein vystavuje své Momentky v galerii Mánes. (8. července 2001) |
