Nejinak tomu bylo i při úterním zakončení v pardubické Tipsport areně, kde kapela uchvátila své příznivce nápaditou choreografií.
„Už turné k albu Inzerát mělo tři výběhová mola a vepředu malé pódium. Museli jsme tedy přijít s něčím, co bude pro fanoušky minimálně stejně zajímavé,“ říká zpěvák kapely Richard Krajčo.
Na váš úplně první koncert přišlo šest lidí. Teď vyprodáváte celé stadiony. Jaký to je pocit?
Je to krásné. Když si devadesát tisíc lidí koupí lístek, je to prostě paráda.,Nejblbější‘ na tom je, že když si dvakrát sáhnete na O2 arenu a pak přijedete do Pardubic, říkáte si, že je to takový hezký, ale skoro útulný klub pro 9 tisíc lidí, ve kterém je vše tak blízko. Ale i to má své kouzlo. Musím přiznat, že jsme si to užívali.
Jsou totiž dva nejhezčí pocity pro muzikanta - když se vrací zpět na stage, protože si ho lidé vytleskali, a když si zpívají jeho písničky. Toho jsme zažili dosytosti. Často mi pak problesklo hlavou, kde jsem jakou píseň složil a jak mě třeba napadl první verš. Teď najednou je s námi zpívají plné haly. Je to krásný zážitek.
Na začátku kariéry jste klukům z kapely slíbil, že je dostanete na fotbalový stadion. Je tohle už poslední mezistupeň?
Někdy si tam určitě zahrajeme. Jestli to bude s příštím velkým projektem, nedokážu říct. Třeba už nás příště nebude nikdo poslouchat. Možná příště řeknete:,Když jsme tu spolu před pěti lety seděli, měli jste za sebou úspěšnou desku Srdcebeat. Tentokrát...‘ (smích). Člověk to předem opravdu neví.
Před dvěma lety jste mi říkal, že deska Inzerát je restart, který kapela potřebovala. Co je tedy Srdcebeat?
Je to přirozené pokračování. Byli jsme v bodu 0 až 1. Teď jsme na přímce od 1 do 7 někde mezi body 3 a 4. Doufám, že ještě máme kam jít. Sedm je mé oblíbené číslo, protože nás je sedm a slovo Kryštof má sedm písmen.
Když jsme u těch čísel, Srdcebeatu se už prodalo přes 30 tisíc kusů. Takže když jste se obával, že na Inzerát nedokážete navázat, byly to zbytečné obavy?
Obavy nejsou nikdy zbytečné. I letos vyšlo minimálně jedno očekávané album jiných interpretů, které nesplnilo předpoklady. Nikdy nevíte, jak to dopadne. I když to sám děláte s nejlepším svědomím, vkládáte do toho co nejvíc, nemusí se to střetnout s fanouškovskou obcí.
Srdcebeat působí z vašich dosavadních alb nejpozitivněji. Reflektuje to váš současný pohled na život?
Spíš dobu, kterou jsme prožívali. Bylo to euforické období - jak s Inzerátem, tak klubovým turné i Kryštof Kempy. Tři roky jsme si žili svůj sen, který se asi promítnul do toho alba. I v soukromí jsme to měli euforické, takže to tam je ukryto.
Jarek Nohavica si pokaždé vaše nové album kupuje a pak vám píše, co si o něm myslí. Co vám napsal tentokrát?
Že je to už na něj moc pop. Je to naše nejpopovější deska, ale prostě jsme to tak cítili. Sám jsem začal v poslední době poslouchat jinou hudbu, přestaly mě bavit depresivní věci. Třeba nové album Coldplay jsem si pustil jen jednou. Nemám náladu na smutné desky. Asi proto jsme udělali takovouhle veselou desku. Jarek Nohavica má možná teď nějaké deprese a do repertoáru by se mu hodilo něco jiného (smích).
Singl Srdcebeat je určen vašim dětem. Co se jim tím snažíte říct?
Že jsem jejich táta, ať se děje, co se děje. Nikdy by na to neměly zapomenout. Je to taková klišoidní zpráva, kterou jsem tam ukryl.
Další novou písní je Vysněnokrajina. Jak vy sám si svou Vysněnokrajinu představujete?
Kempy pro mě byly Vysněnokrajina. Ráno se probudíte v kempu, kde spí dva tři tisíce lidí, vylezete ze stanu a vidíte, že je tam uklizeno, nikde ani papírek. Nebo někdo najde mobil, nenechá si ho a zjišťuje, čí je. Je to místo, kde je všem dobře. Zapomenete na všechno a strašně intenzivně prožíváte daný okamžik a nesete si to s sebou dál. Na druhou stranu nezapomínáte, že žijete v reálném světě.
Dá se tedy říci, že na kempech vás překvapila lidská povaha?
Už na prvním kempu nám lidé vyrazili dech. Prostě se tam přišli bavit, byli slušní a šťastní. My jsme taky byli šťastní. Pak to prostupovalo všemi kempy. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme festivalovou laťku nastavili jinak. Řekli jsme:,Fungujte, jak chcete. Mějte jenom radost z toho, že tady máte hezké odpoledne.‘ A oni se tak opravdu chovali. Z médií často máme pocit, že Armageddon už přišel. Najednou se ale objevíte na ostrůvku, kde je s vámi třeba sedm tisíc bláznů, kteří to v tu chvíli cítí stejně jako vy. Předáváte si energii. Žádní sluníčkáři nebo hipíci, ale normální lidi od nula do sedmdesáti let, kteří jsou najednou šťastní.
Vraťme se k novém albu. Píseň Přiznání s vámi zpívá zpěvačka Lenny. Jak bylo těžké ji přemluvit, aby poprvé v kariéře zazpívala v češtině?
Řekl jsem jí, že když se jí to nebude líbit, nedáme to tam. Že nemůžeme mít na desce anglickou věc. Zkusila to a líbilo se nám to všem.
Singl Srdcebeat hrají v češtině i ve Švédsku. To musí být úžasný pocit, ne?
Našel jsem si to ve švédském rádiu a bylo to legrační. Pouštěl jsem to doma nahlas, uváděl to švédský moderátor a moje přítelkyně se ptala, co to proboha poslouchám. Nebylo tomu rozumět a najednou se ozvalo Kryštof. Jak vám každý říká, že s češtinou není možné nikam dojít, nabyl jsem dojmu, že to tak úplně není. Jen tu nejsou lidé, kteří by českým kapelám pomohli ven. Víme, že se to hrálo i na Ukrajině nebo v Německu.
Zahraniční producenti vám prý řekli, že kdybyste dali písničku Cesta Adele, už byste nikdy nemuseli pracovat. Je to tak?
Samozřejmě. Kdyby ji nazpívala, už bychom opravdu nemuseli pracovat. Producenti si myslí, že by naše hudba měla venku šance. Jenže to bychom to museli nazpívat v angličtině. A už jsme podle mě staří na to, abychom dělali kariéru venku. Ale když jsme tuhle nabídku od jednoho amerického managementu dostali, byla to pro nás obrovská satisfakce. Už to stačilo.
S americkými producenty spolupracujete už od alba Inzerát. V čem je největší rozdíl v jejich práci?
Jinak vnímají zvuk, aranže i emoce. Nenechali se vůbec ovlivnit tím, jak a jestli tu jsme populární. Zároveň nemají hranici. Když jsem spolupracovali s některými českými producenty, báli se, že je to třeba moc komerční nebo moc undergroundové. Ale oni ne. Řekli, ať to děláme svobodně, jak to cítíme. Protože takhle se hudba dělá. A v nahrávkách klidně nechali i chyby. Když jsem je chtěl opravit, řekli, že to tak máme nechat, že to je přece hudba. Mají úplně jiný přístup a strašně moc nás naučili.
Cesta, která pojednává o životních křižovatkách, vždy bývala na konci vašich koncertů. Na tomto turné jste s ní ale zahajovali. Má to nějakou symboliku?
Teď bych ji mohl vymyslet (smích). Ale neudělám to, protože šlo o aranž koncertu. Teď na konec patří Ty a já, takže jsme Cestu dali tam, kde ji vůbec nikdo nečekal - na začátek. Svým způsobem ale končí období Cesty a začalo období se Srdcebeatem. To by tím symbolem být mohlo.
Jaké má kapela další plány?
Na konci února začíná klubové turné. Do té doby máme odpočinek. Jenom budeme přemýšlet, jak bude vypadat klubová scéna a čím naplníme kempy.
