Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Azylový dům mi vrátil sebedůvěru, říká matka tří dětí Štěpánka Rakešová

  16:45aktualizováno  16:45
Domovem Štěpánky Rakešové je už téměř čtyři měsíce azylový dům pro ženy a matky v Pardubicích. Našla tu se svými třemi dětmi útočiště poté, co zůstala sama. Pod stromečkem najdou nadílku od dárců. „Azylantka“ se i tak bude snažit, aby měli lepší Vánoce, než mívala kdysi ona sama.

Štěpánka Rakešová našla se svými třemi dětmi útočiště v azylovém domě pro ženy a matky s dětmi v Pardubicích Na Spravedlnosti. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

„Většinou jsme tady, protože nemáme moc dobrou rodinu, co si budeme vyprávět,“ říká hned na úvod setkání jednatřicetiletá Štěpánka Rakešová. Rodiče jí zemřeli, přítel je ve vězení a s bratrem nemá zrovna ideální vztah.

„Neměli jsme kam jít, jsem ráda, že letošní Vánoce už zase strávíme někde, kde se cítíme doma,“ vypráví Rakešová.

Na loňské svátky nevzpomíná ráda. Její přítel byl už tehdy půl roku ve výkonu trestu a peněz nebylo nazbyt.

„To jsme bydleli v Jablonném nad Orlicí. Vypnuli nám elektriku, potom i vodu a nakonec přišlo to nejhorší. Vyhořel nám dům. Dostali jsme malou místnůstku, kde jsme bydleli několik měsíců. Přišlo mi, že na mě všechno padá a už to nedám. Na sociálce mi řekli, že jediné, jak mi mohou pomoci, je, že mi děti umístí do takového toho Klokánku, a až se postavím na nohy, tak mi je zase dají. To už mě úplně srazilo na kolena,“ vzpomíná.

Vydala se proto hledat pomoc k bratrovi, tam ale s dětmi vydržela jen týden. „I když jsme sourozenci a já bych se tam měla cítit jako doma, nešlo to. Když už jsem byla opravdu zoufalá, napsala jsem do několika azylových domů s tím, že potřebuji pomoc. A ozvali se mi jen z Pardubic,“ popisuje svou cestu do azylového domu Na Spravedlnosti.

Na Spravedlnosti je podle ní vhodný název

Tam prý našla novou rodinu a začala si především vážit věcí, které jí dřív přišly normální. Před svými třemi dětmi, desetiletým a čtyřletým chlapcem i devítiletou dcerou, smeká. „Neměly ve mně tak velkou oporu, jak bych si přála. Až tady jsem zase nabyla jistotu,“ přiznává.

Komunita v azylovém domě podle ní funguje, ženy si tu pomáhají, učí se jedna od druhé a dodávají si odvahu odrazit se ode dna. „Přijde mi, že se tu všichni tak nějak zklidní. Jmenuje se to tady Na Spravedlnosti. A tak tomu vážně je. Cítím to tak,“ tvrdí.

Společně tu svým dětem připravují i Vánoce., ačkoli každá je pak bude trávit po svém. O Štědrém dnu by měl být podle Štěpánky Rakešové člověk s opravdovou rodinou, i když třeba není úplná. Stráví proto den se svými dětmi, večer si dají bramborový salát a řízky.

Chci, aby měly lepší vzpomínky „Dárky?“ odmlčí se na chvíli. „Ty budou maličké. Z toho, co sem lidé donesli. Kolikrát jsem si myslela, že cizí lidé člověku nepomohou. Mýlila jsem se. Nosí sem, co už třeba nepotřebují. Ale pro nás jsou to například hračky, které naše děti nikdy neměly. Pak si je mezi sebou mohou půjčit, nemusí je nutně mít, aby byly jejich, stačí jim, že je mohou občas použít. Moc nám pomáhají i asistentky, které do tohohle domu vkládají kus svého života,“ dodává.

Štěpánka Rakešová vzpomíná také na Vánoce, když byla ještě dítě. Ty prý tak hezké nebyly. Chce, aby její děti prožily hezčí svátky. „Chci, aby moje děti měly lepší vzpomínky. Nebude to takové, jak si to v nitru představuji, ale budu se snažit dát do toho všechno. Vím, že to děti ocení, cítí, že dělám maximum, co mohu,“ říká odhodlaně.

Má už i své novoroční předsevzetí. Chce sobě a svým dětem sehnat bydlení. Zatím žije z dávek, mateřskou ani podporu nepobírá. Hledá proto i práci. „Zaměstnání bych už i našla, ale nemám kam dát nejmladšího syna. Jsou mu čtyři roky a školky v okolí jsou beznadějně plné,“ říká Rakešová.

Doufá, že i to by se mohlo změnit. S jednou z dalších obyvatelek azylového domu už se domluvila, že společně začnou shánět byt. Zatím se jí samotné nedařilo.

„Co si budeme povídat, když jdu volat na podnájem, hlavní věcí, na kterou se ptají, jsou peníze, pak jestli nejste romského původu, kolik vás je a podobně. Druhá maminka je, jak to říct, bílá. Sama nevím, jak o tomhle mluvit, jak bychom to měli nazývat? Přijde mi, že jsme prostě všichni Češi,“ krčí rameny.

„Věřím, že ten, kdo by nás vzal do podnájmu, by viděl, že nejsem nic špatného, že nejsem špinavá, budu platit. Zvyknou si na nás a pak by třeba ten podnájem zůstal mně a kamarádka by si našla něco jiného,“ doufá Rakešová.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.