Jet na vandr v zimě? Pro mnoho lidí nemyslitelné. U České Třebové se však sešla skupina nadšenců, která táboření ve sněhu a mrazu vyhledává.
Hlavní organizátor František Uma ze Svinné u České Třebové uspořádal letos dvaadvacátý ročník akce, při níž účastníci na Kozlově strávili dvě noci. Sám tu první zakončil ve stanu jen v tričku a maskáčových kalhotách. Pak stejně jako další účastníci zamířil přes tábořiště u kozlovské rozhledny do základny, dřevěné boudy u chaty Maxe Švabinského.
Tam už řada nocležníků hodovala u horkých čajů, silných káv s rumem, slivovice, buchet a domácích uzenin přivezených ze všech koutů České republiky.
Někteří šli spát až ve tři ráno. Vždyť se s mnohými spolutáborníky neviděli celý rok. Dorazili lidé z Děčína, Havlíčkova Brodu, Veselí nad Moravou, Bohumína, Ostravy či Pardubic.
„To není ještě pořádná zima. Zima je, až když je dvacet pod nulou,“ říká Antonín Vranečka, který přijel z Horní Datyně na FrýdeckoMístecku. Má za sebou spoustu zimních táboření v drsnějších podmínkách.
„Jezdím na tyhle táboření čtyřicet, skoro padesát let. Asi nejdrsnější jsou táboření Klondyke v Beskydech, to se táboří vždy ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem, není tam voda ani se tam nedá dojet autem. Tam bývá i k minus dvacítce,“ popisuje matador.
S nadsázkou mluví o letošní zimě také další účastníci. „V tomhle vedru se nedá ani spát,“ směje se Liduška z Poličky, přezdívaná Paleček, u kafe a kusu uzeného masa. Kozlov je podle ní skvělý, protože vždycky je tam na zimní táboření sníh, mráz a modrá obloha.
Sama poznala na zimním táboření i dobrého kamaráda, kvůli němuž začala tábořit v zimě pravidelně. „Potkali jsme se na Sněžném, tam slovo dalo slovo a od té doby se jí nemůžu zbavit. Máme takové víkendové manželství,“ říká Míra „Rybízek“ Kment z Krnova, který pořádá zimní táboření v Úvalně.
Od začátku roku už byl na šesti podobných. Nikdy nezapomene na mezinárodní zimní táboření ve westernovém městečku ve Ściegnach v Polsku asi před dvanácti lety.
Vlezlého koně žena zahnala bleskem
„Bylo tam dvacet sedm pod nulou, že jsme se s malým synem museli v noci k sobě tulit. Někdo z opilých Poláků tam pustil večer koně, a tak pobíhali mezi stany. Kolegyni chtěli sežrat tepláky, tak se o ně s koněm prala. Zvítězila tak, že začala fotit koně bleskem, a tím ho zahnala. Má asi patnáct různých fotek kobylí hlavy,“ popisuje Kment.
Čtyřiašedesátiletý organizátor František Uma začínal jezdit na zimní táboření ještě před třicítkou, dnes už ale podle něj mladí o takové dobrodružství nemají zájem. „Kdysi jsme jezdili samí mladí, teď si připadáme trochu jak domov důchodců,“ říká.
Jím pořádaná akce se neoficiálně jmenuje Memoriál Oty Jureny, který byl z Lanškrouna. „Byl to takový můj turistický táta, měl před padesátkou a tehdy to pro mne byl už starý prďola. Jezdil s námi ale všude a potkal jsem ho na zimním táboření v Třinci, to měl na sobě maskáče z wehrmachtu,“ říká František Uma. A vzpomíná, jak mu Ota Jurena jednou málem na Kozlově umrzl. To byl už v pokročilém věku a v té době ještě nebyly mobily.
„Tehdy byla vánice, kupa sněhu a dědek chodil o francouzských holích. A měl jsem ho ubytovaného v budce u rozhledny, kde měl elektrické topítko. Říkal jsem, hlídejte ho, jestli nepůjde ven,“ vzpomíná organizátor. Jenže to se táborníkům nepodařilo a Ota Jurena místo, kde měl pobývat, opustil a vydal se do vánice. Při ní výpravě dokonce ulétly dva stany. Na pomoc se tak v jen v tričku musel vydat Uma sám.
„Našel jsem ho celého modrého, protože to je v takovém počasí hned. Tak jsem ho nacpal do té budky, strhal jsem z něho zasněžené šaty, pustil na něj topítko a začal ho masírovat. Musel jsem mu dát nitrák pod jazyk, aby mi nezkolaboval. Ten se nám nadělal takových problémů. Ale byl to skvělý chlap,“ dodává František Uma.
