Jedni zažili totalitu, druzí se narodili do svobodné země. Jedenáct osudů, jedenáct příběhů lidí, kteří se stali oběťmi komunismu. A s nimi mladí lidé, kterým své příběhy vyprávěli.
To je zjednodušený popis výstavy, kterou si mohou zájemci do 16. května prohlédnout v pardubickém gymnáziu v Mozartově ulici.
Na jedenácti panelech tu jsou vyfotografovaní studenti s bývalými vězni nebo lidmi, které komunistický režim odsunul na vedlejší kolej. Dvě velkoplošné fotografie s kratičkým osudem jsou věnované také Pardubákům.
Jedním z nich je Karel Kalvach. Jeho osud protkaný mnoha peripetiemi zaujal zdejší studenty natolik, že si jej vybrali do projektu Příběhy bezpráví - z místa, kde žijeme.
Kalvachův vnuk Matouš s týmem od samého počátku nespolupracoval, když ho však členové oslovili, nápad ho doslova nadchl.
"Hodně věcí jsem už znal, slyšel jsem doma vyprávění, slyšel jsem, co všechno museli babička s dědou zažít. Když jsem jim pak řekl, že bychom chtěli ve škole zmapovat jejich životní příběh, byli nadšení. Byli hrozně rádi, že jejich osudy někoho zajímají a že se o ně mohou podělit s ostatními. Že mohou mladým lidem říct, jak to všechno za totality doopravdy bylo," přiznal Matouš.
Spolu se spolužáky nejprve oba prarodiče vyzpovídali, vyslechli si jejich příběhy a zážitky a pak ještě ve spolupráci s garantem projektu, tehdejším profesorem dějepisu a nynějším ředitelem Markem Výborným dál pátrali v archivech a kronikách. To, co se dozvěděli, co od nich slyšeli, jim mnohdy bralo dech.
Křesťanské písně není ta správná kultura, hlásali komunisti
"Dědeček založil nedlouho po válce pěvecký kroužek při pardubické Jednotě bratrské, kam chodila řada mladých lidí zpívat křesťanské písně. V tu dobu to ale nebyla podle komunistů ta správná kultura, které by se socialistický člověk měl věnovat. Několikrát byl jako organizátor na StB a nakonec mu řekli, aby se své víry zřekl a kroužek rozpustil. Jinak že půjde do vězení," popisuje dědečkův příběh Matouš.
Dědeček si podle něj nakonec vybral vězení a vzpomíná na to, jak při rozhovorech on i jeho spolužáci často viděli, s jakým pohnutím o té době mluví. Ani není divu, Karel Kalvach nakonec skončil v komunistickém lágru a strávil dva roky v uranových dolech. Dnes, ve svých osmdesáti devíti letech, je rád, že to vůbec přežil.
"S babičkou měli tři děti. Kluky. Na ty babička sama nestačila, tak můj taťka vyrůstal po dobu, kdy byl děda ve vězení, u příbuzných," dodává Matouš. Rodina to ale podle něj neměla jednoduché ani po dědově návratu.
"Ani babička ani děda nemohli sehnat pořádnou práci, a tak můj děda, který byl vyučený holič a byl zvyklý být pořád mezi lidmi, nakonec celý život pracoval jako dělník v Synthesii," dodává Matouš.
Samozřejmostí byly pak také šikana a ústrky. Znepříjemňování života "drobnostmi", které jim státní bezpečnost servírovala a jimiž jim permanentně otravovala život.
"Nakonec jsem rád, že jsem se na tomhle projektu mohl podílet. Nejen proto, že jsem tím udělal babičce a dědovi velikou radost, ale i proto, že se o jejich osudu dozvědí ostatní. To určitě není málo," dodal pardubický student Matouš Kalvach.
