Výstava má název Kýč jako bič a starším návštěvníkům připomene dětství. Mladí návštěvníci si na výstavě mohou udělat představu, jak si lidé svépomocí zkrášlovali bydlení.
Zájemci o retro se v muzeu ocitnou vlastně v bytě - každá místnost je upravená jako součást běžného tuctového bydlení někdy mezi sedmdesátými až devadesátými lety.
Je tu typická dobová kuchyň, v níž nechybí umělohmotná láhev na sáčkové mléko a papiňák, obývák, dětský pokoj a ložnice. A tvůrci výstavy nechávají na lidech, kolik kýčů v dobových interiérech naleznou a poznají.
A tak návštěvník může vidět v obývákové stěně třeba suvenýr v podobě kamzíka, svíčku ve tvaru kocoura v botách a tepané nebo vyřezávané svícny, dřevěný kočár na lahev vína nebo něčeho tvrdšího, skleničky s úchvatně metalizovanými barevně zářícími kovovými úchyty.
To vše doplňuje tehdejší elektronika, jakou reprezentuje například dobový televizor či kotoučový magnetofon B43.
Chodbu lemují obaly gramofonových desek Karla Gotta, Viktora Sodomy, dechovky nebo s povídáním Jana Wericha.
Některé místnosti oživují figuríny oděné do dobové módy, jako je třeba mužská figurína v pyžamu v ložnici, která čte tehdejší publikaci populárního sexuologa Miroslava Plzáka „K lásce připraven“. V obyváku s nezbytnou stěnou zase stojí láhev vypitého náchodského piva s krátkým hrdlem.
„Tady v koupelně je i paní ve vaně, tak se nelekněte. A zde je předsíň. Návštěvníci nemusí stát jen zpovzdálí, ale ty místnosti si mohou projít. Třeba i kouknout do šuplíků v kuchyni,“ zve muzejní průvodce.
Definovat, co je kýč, není snadné, ač toto slovo každý běžně užívá.
„Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, tváří se, že má větší hodnotu, než opravdu má. Často je vytvořený náhražkou, třeba z umělé hmoty místo dřeva,“ definuje například kýč ve své knize Gabriele Thullerová.