Přátelství pianisty Richarda Pogody a Miroslava Horníčka začalo svatbou. V roce 1967 oba svědčili při vstupu do manželství jejich společnému příteli, bývalému ministru kultury Pavlu Dostálovi a jeho ženě.
A těsně před sametovou revolucí se "srazili" v Havířově. Pracovně. Pogoda hrál dopoledne písničky Osvobozeného divadla pro školáky a Horníček se s předstihem připravoval na svůj večerní program. Pianistu, který by ho doprovodil během jeho vzpomínání na Voskovce a Wericha, oslovil, zda by nevydržel ve městě do večera a nedoprovodil ho, až bude zpívat Klobouk ve křoví a další Ježkovy písničky.
"A tak vzniklo naše přátelství. Navzájem jsme se nabourali sobě do života. Když jsme vystupovali na západě Čech, spali jsme u něj doma, když jsme vyjeli na východ, nocoval zas on u mě na Moravě," vzpomínal na litomyšlském zámku na dlouholetého přítele Miroslava Horníčka Richard Pogoda.
Vy jste byl dvorním klavíristou Miroslava Horníčka rovných 12 let. Které písně měl nejraději?
Nejvíc se mu líbil Klobouk ve křoví, ten zpíval vždycky, pak Baladu z hadrů, Hej, pane králi. Když jsem zvládl tyhle písničky v Havířově zahrát napoprvé bez zkoušky, přišla za ním jeho manželka Běla, která všechno kontrolovala, a řekla mu: Horníčku, tohodle chlapa berem, připiš mu honorář.
Jak často jste spolu hráli?
Někdy jsme se půl roku neviděli, ale minimálně 20 představení za rok jsme odehráli. Jmenovalo se to Hovory H o V+W. Hráli jsme je 12 let, tak těch Hovorů bylo minimálně dvě stě.
Vaše souhra písňová se pak musela přenést i do společného vystupování.
Ano, on mě pak rychle začal zapojovat do vystoupení. Jsem původní profesí typograf a korektor, takže jsme se bavili tím, že jsme si nahazovali takové hádanky typu: Znáš větu, kde jsou za sebou tři slabiky TI? U řiti ti tiká budík.
Předpokládám, že vám ve stejném stylu vracel zpátky.
No jistě. Hned dal hádanku: A znáš ty větu, kde je osm samohlásek o? O Molotovovo hovno. On měl tenhle slovní humor moc rád.
Neříkejte, že se vaše špičkování nepřeneslo i do vašeho přátelství.
No jéje. O Horníčkovi bylo známo, že má rád vodku. Ale jeho žena jej hlídala, protože měl špatnou slinivku. Když jsme přijeli někam na vystoupení, měl připravenou větu do první hospody, kam jsme vešli: Máte kakao? Nemáte? Tak vodku! A já si jednou dopředu zjistil, jak se jmenuje hospoda v Kladně, kde budeme pak hrát nad ní v kulturáku. Pro Horníčka jsem nechal objednat kakao a čekal jsem. Když sem pak vrazil Horníček, pronesl větu a před ním se objevilo kakao, takřka vzápětí se ozvalo: Pogodo, ty hovado!
S Horníčkem jste ale musel zůstávat pořád ve střehu. Jeho improvizace k tomu musely nutit.
On mě zas tak snadno ze sedla neshodil. Ale párkrát jo. A když jsem viděl, že na něj nemám, tak jsem ze sebe raději teatrálně udělal blbce.
Dvorním pianistou jste byl takřka až do jeho konce, že?
To bylo smutné. To už jsem místo jedné písničky hrál dvě, aby se zkoncentroval. Pak za mnou v roce 2000 přišel Jan Kanyza a řekl mi, že lidé nechodí na náš program, ale na legendu, a že už to není ono. I Horníček to cítil, a tak jsme v roce 2001 vystupovali naposled. Skoro plakal.
Pokud vím, Horníčka však v jeho nemoci stále někdo navštěvoval.
To ano, ale největší rána pro něj byla, že jeho žena Běla zemřela dřív jak on. A tak jsme za ním s Jeníkem Kanyzou chodili. On mu předčítal z jeho oblíbených knížek, já mu zase vybíral desky Beatles. Bylo nás hodně, kdo tam chodil.
Když měl pak Horníček pohřeb, nebyl jste tam.
Ne. Zařekl jsem se, že tam nepůjdu. Stejně jako jsem nešel na rozloučení svého druhého velkého přítele Pavla Dostála. V obou případech jsme jim vzdali s jejich rodinou poctu u mě doma. Hráli jsme jejich písničky a vzpomínali na ně. Horníček - Dostál bylo nesmírně silné pouto. Ostatně Horníček byl jediný, který neuhnul, když se z Pavla stal nenáviděný disident a jeřábník.
Vy jste byl u Horníčků v bytě často. Co říkáte na to, že nyní jeho část putuje republikou?
Mám z toho radost. Ještě když žila paní Běla, přišla za mnou a nabídla mi dva metry knih. Až doma jsem zjistil, jaké skvosty mi věnovala. Některé z nich jsou podepsané Werichem, Hoffmeisterem.
Jste uváděn jako pianista, redaktor i herec. Čím se cítíte být nejvíc?
Každým trochu. Určitě nejméně hercem. Tím, že jsem jako přítel Pavla Dostála a Karla Kryla musel z práce typografa a redaktora odejít, stal se ze mě nedobrovolně diskžokej. S Dostálem jsem stále spolupracoval. Když se režim začal viklat, Pavla pak jeho umění vyneslo do politiky. Bohužel k mé smůle, protože pak nemohl dělat divadlo. Pořád jsme si s ním a Horníčkem slibovali, že se k naší spolupráci vrátíme. Už na to nedošlo.
