Jarmila Doležalová rozená Šťulíková se svoji sestrou přežila masakr v Ležákách....

Jarmila Doležalová rozená Šťulíková se svoji sestrou přežila masakr v Ležákách. Na tehdejší události vzpomínala na pardubickém Zámečku.. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Náklaďáky dovezly děti za sestrami, které přežily vyhlazení Ležáků

  • 2
Dvě sestry, které jako jediné přežily vyhlazení obce Ležáky nacisty, navštívily místo, kde umírali jejich nejbližší. Na temnou dobu vzdálenou dvaasedmdesát let vzpomínaly na pardubickém Zámečku. Přítomné žáky na místo dopravily vojenské náklaďáky.

Poslední žijící obyvatelky obce Ležáky, za svobodna Šťulíkovy v pondělí vyprávěly o svém životním osudu studentům základních škol z Vrbatova Kostelce, Včelákova a Skutče.

Vypálení Ležáků

- 24. června 1942 nacisté vypálili obec Ležáky na Chrudimsku.

- na pardubickém Zámečku popravili 33 lidí starších 15 let za aktivní pomoc parašutistické skupině Silver A. Jedenáct dětí bylo později usmrceno ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu. 

- masakr přežily pouze 2 sestry Jarmila Doležalová (*1939) a Marie Jeřábková (*1941), za svobodna Šťulíkové.

"Vzpomínky na Ležáky mám už jen útržkovité. Vnímala jsem spíše lidi než samotné místo," řekla Jarmila, dnes už Doležalová, na Zámečku.

Ta se na místo, kde nacisti obyvatele Ležáků před dvaasedmdesáti lety popravili, vydala kvůli školákům. Přes sto studentů absolvovalo cestu z pardubického vlakového nádraží na Zámeček vojenskými nákladními vozy, stejně jako kdysi lidé z Ležáků.

"Určitě je daleko silnější zážitek prožít takovou cestu na vlastní kůži, než poslouchat příběh z Ležáků ve školní lavici," uvedl Daniel Veseleňák z deváté třídy Základní školy ve Vrbatově Kostelci.

Žáci zapálili svíčky za oběti, položili věnce u památníku a vyslechli si vyprávění sester, které vypálení Ležáků přežily.

Starší ze sester, Jarmile, byly tři roky, když nacisti vypálili její domov. Není tedy divu, že má pouze málo vzpomínek. A mladší Marii bylo ještě o rok a půl méně,a tudíž si na Ležáky nevzpomíná vůbec.

Jarmila popisovala především neustálé přesouvání z místa na místo, které jí utkvělo v raných vzpomínkách.

Cestovala z Ležáků do Pardubic, poté do pražského dětského útulku. A odtud byly sestry spolu s dalšími ležáckými dětmi přesunuty do sběrného tábora v polské Lodži. Zde unikly smrti jen o vlásek, když je nacisté vybrali pro převýchovu v německých rodinách. Významnou roli v tom sehrálo, že byly, coby modrooké plavovlásky, vhodné k poněmčení. Zbytek ležáckých dětí čekala smrt v plynových komorách.

Pro obě sestry byl návrat na místo, kde nacisté popravili zbytek ležáckých obyvatel, velmi emotivní záležitostí. Holé zdi sklepů Larischovy vily umocňovaly pocit beznaděje a nespravedlnosti, který tehdejší protektorátní občané zažívali.

"Když jsem se z Německa vrátila, uměla jsem z češtiny jen základy. Vychovaná jsem byla jako Němka. Stejně staré děti se mi kvůli tomu smály," vzpomínala.

Po válce našly obě dívky nové rodiny v Čechách, Ležáky jsou pro ně ale stále bolestné téma.

"I když dnes mám širokou rodinu, tak mám stále v sobě prázdné místo za ty, které jsem ztratila," dodala.