Veronika Skalecká. Žurnalistka se ve své knize věnuje Pardubicím v období...

Veronika Skalecká. Žurnalistka se ve své knize věnuje Pardubicím v období normalizace. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Zaujal mě soud se studenty za karikatury, říká autorka knihy o normalizaci

  • 5
Doktorandka Univerzity Karlovy Veronika Skalecká nedávno vydala knihu s názvem Pardubice v období normalizace. Přináší podrobný pohled na politiku, kulturu a média od srpna 1968 do listopadu 1989. „Čerpala jsem z dobových článků a dokumentů i z rozhovorů s aktéry popisovaných událostí,“ říká.

„Při výběru tématu pro diplomovou práci mě lákalo období komunistického režimu a práce s pamětníky,“ přibližuje Veronika Skalecká, které v převratné době listopadu 1989 byly čtyři roky.

Období normalizace má spoustu pamětníků. Jak jste přesto při svém mládí našla odvahu se tohoto tématu ujmout?
To by potom nemohli psát historici o tématech starších dvacátého století, třeba o třicetileté válce, pokud by to museli být pamětníci událostí. Já ráda pracuji s pamětníky a nechávám si od nich vyprávět, jak to bylo. A kdyby tady byl někdo, kdo téma už zpracoval, tak se do něj nepouštím. Na rozdíl od padesátých a šedesátých let byla normalizace dlouho opomíjená, zvláště na regionální úrovni. Přitom se dá pracovat s pamětníky a materiál, který lze z jejich vzpomínek získat, může být za několik let ztracen.

Co je na době normalizace zajímavého? Kdo ji prožil, považoval ji spíše za šedivou...
Ono to tak je a to je to zajímavé. Výtky mohou směřovat k tomu, že se zabývám i rokem 1968 a z doby normalizace se věnuji hlavně médiím, ale to byl záměr. Chtěla jsem ukázat, jak to mohlo dvacet let fungovat v té neuvěřitelné rutině, se kterou se pojí třeba neustále se opakující oslavy politických výročí, k nimž vždy vycházela celá řada článků, ale i stabilita kádrů v médiích - příkladem může být šéfredaktor krajského deníku Pochodeň Oldřich Enge a další, kteří od začátku sedmdesátých let do roku 1989 seděli na svých místech, a zdánlivě se nic nedělo.

Překvapilo vás něco obzvlášť?
Pro mě byl velkým překvapením příběh studentů z pardubické Vysoké školy chemicko-technologické, kteří byli v roce 1969 odsouzeni k podmíněným trestům kvůli karikaturám ve studentském časopise Spiritus Expres za hanobení republiky, což byl oblíbený paragraf, podle něhož byla v té době odsouzena řada lidí. Myslím si, že jsem byla první, kdo popsal tyto události ve větší míře. Jeden z těch odsouzených studentů se pak v době podmínky účastnil jedné studentské recesistické akce, a protože byl v podmínce, tak si šel odsedět půl roku vězení ve Valdicích.

Z médií se nejvíc věnujete deníku Pochodeň, obsahu novin Zář, rozhlasu, ale i třeba Východočeskému divadlu. Jedna z kapitol se zaměřuje na terminologii užívanou v kulturních rubrikách. Můžete uvést příklady?
Například byl hojně používaný pojem angažovanost, umělecká tvorba musela být angažovaná. Anebo se ve velké míře vyskytovalo slovo přátelé či naši přátelé, většinou se týkalo Sovětského svazu, pro další země východního bloku se užívalo spojení bratrská země. Články komunistických novin byly po celá desetiletí plné výzev k budování socialismu. Kultura měla vychovávat socialistického člověka, umělci pomáhat budovat socialismus v zemi a podobně.

V čem je novinařina dnes jiná?
Ve svobodě výběru témat. Regionální média vydával Okresní výbor Komunistické strany Československa, což samo o sobě svědčilo o tom, komu museli být novináři poplatní. Jak v knize říká šéfredaktor Záře Jaroslav Král, naprosté tabu byla kritika vydavatelů, která sice nemůže být ani dnes, ale tehdy s tím souvisela i kritika jakýchkoli negativních jevů a poměrů.

Byly Pardubice v daném období něčím specifické?
To je těžké říci, sondy do období normalizace v jiných větších městech s výjimkou Prahy zatím spíš chybí. To dění na počátku normalizace bylo v jednotlivých regionech podobné – i jinde museli odcházet proreformně smýšlející lidé ze škol, kulturních institucí, z redakcí a tak dále. Disidentské hnutí pak v Pardubicích reprezentovala například Jarmila Stibicová, na kterou můžeme být pyšní. V mé knize jsou zachyceny jen střípky dění, je těžké obsáhnout všechno, co se dělo v celém dvacetiletí. Já jsem vycházela hlavně z oboru, který studuji.

Veronika Skalecká

Narozena v roce 1985 v Pardubicích. Je vdaná. Absolvovala bakalářský obor historicko-literární studia na Univerzitě Pardubice, následně magisterský obor žurnalistika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti je PR pracovnicí Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Ve své disertační práci se zabývá působením tiskových orgánů KSČ v pardubickém okrese, hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tématu se věnuje i v knize Pardubice v období normalizace. Za sebou má řadu článků v odborných časopisech. Jako novinářka publikovala mj. v Salonu, kulturní příloze deníku Právo, v současnosti na Aktuálně.cz v rubrice Parasport. Působí i jako externí pedagog na Univerzitě Karlově a na Technické univerzitě v Ostravě. Hobby - hlavně historie, literatura, hudba (klubová scéna), cestování.

Proč podle vás i dnes existuje nostalgie části lidí po době normalizace?
Mně se to hůř posuzuje, ale možná jim byla blízká tehdejší jistota, třeba vysoká zaměstnanost. Lidé se sice museli vzdát účasti na veřejném životě a stáhnout se do soukromí, ale tam vedli často spokojený život. Dnešní svět na ně může působit zmateně a nedává člověku tolik jistoty. Na druhou stranu svoboda, zejména svoboda slova, ale i třeba cestování, je, doufám, mnohem důležitější.

Z jakého důvodu by měli nejen vaši vrstevníci podobné knihy číst?
Aby se na tuto dobu nezapomnělo, aby věděli, jak fungoval komunistický režim, i když už se nepopravovalo jako v padesátých letech, aby se dozvěděli o studentech té doby či lidech typu Jarmily Stibicové, která se vzdala pedagogické kariéry s přesvědčením, že se tak dlouho chodí hlavou proti zdi, až se ta zeď rozbije. Což se, jak se nakonec ukázalo, naplnilo.