Situační komedii napsali společně otec a syn Ray a Michael Cooneyovi před deseti lety. V Městském divadle ji nastudoval herec a režisér Robert Bellan, pro kterého to byla první spolupráce s pardubickou scénou. Specializuje se hlavně na komedie. "Ale mně by se do vážnějších věcí i chtělo, ale nikdo mě s nimi neoslovuje," říká režisér Bellan.
Proč se z herce stane režisér? Z nedostatku rolí nebo z nespokojenosti nad jejich zaměřením?
Ani ne, při vší skromnosti já byl poměrně úspěšný oblastní herec, dokonce jsem získal několikrát regionální cenu pro nejoblíbenějšího herce Slovácký Oscar. Stalo se tak proto, že jsem pociťoval jakousi stagnaci, přestal jsem vidět v herectví perspektivu nějakého dalšího uměleckého posunu.
Dalším důvodem pro změnu byla svoboda, chtěl jsem se vyjadřovat i jiným způsobem než herectvím, které je vázané na vůli režisérů či vedení divadel. Rozhodují o tom, jakou roli dostanete, jak roli budete dělat, a mně prostě přišlo zajímavější naplňovat za pomoci herců své vlastní představy, a ne představy někoho jiného.
Využíváte svou hereckou profesi při zkoušení tak, že herci jeho roli předehrajete?
To jsem dělal ze začátku, když jsem ještě neměl tolik režijních zkušeností. Měl jsem za sebou ve Slováckém divadle jednu jedinou režii, takovou "legrácku" na Malé scéně, a pouze na tomto základě a na základě jedné hostovačky jsem dostal nabídku působit jako stálý režisér do Městských divadel pražských. Takže jsem s minimálními režijními zkušenostmi šel režírovat paní Skořepovou, paní Hadrbolcovou nebo z mladších například Kryštofa Hádka, Lucku Vondráčkovou… a tu chybu s předehráváním jsem opravdu dělal.
Robert BellanZačínal ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, které dodnes považuje za svou domovskou scénu. Nejprve zde působil jako herec, od roku 2000 i jako režisér, kdy na Malé scéně uvedl inscenaci Rychlé šípy (na repertoáru stále). Dosud připravil více než dvacet inscenací, v divadlech v Olomouci, Zlíně, Českých Budějovicích, Příbrami, Brně, v Praze, ale i v Kanadě. Ve výčtu jeho režie převažují komedie - např. Blbec k večeři, Tenor na roztrhání, 1+2=6, Klec bláznů či Výstřely na Broadwayi. Je autorem knihy Normální debil. |
Proč je to chyba? Myslela jsem si, že tápajícímu herci spíš pomůže, když mu svou představu předehrajete.
Právě že nepomůže! Každý člověk je originál, každý má jiné vyjadřovací prostředky. Kdyby herci hráli jen podle mne, byla by to více či méně moje kopie, což nechci. Navíc se občas stane, že při předehrávání scénu zahrajete lépe než ten dotyčný.
Je totiž jednodušší ukazovat herci, jak to má hrát, než roli skutečně zahrát. A herce to může znejistit a vzít sebedůvěru, a pokud si budete trvat na vámi vytvořené představě, může se "seknout" a úplně přestane mít snahu cokoliv zkoušet.
Když si vezmu vaše režie, komedie jednoznačně převládají. Do vážných témat se vám nechce?
Ale mně by se i chtělo, bohužel mě s nimi nikdo neoslovuje…
Rozumím, to jsou ty naše pověstné škatulky. Do jedné spadnete a už se z ní nedostanete.
Přesně tak, je to stejné u herců i u režisérů. Mám rád třeba tragikomedie. Dělal jsem v Uherském Hradišti Gogolovy Hráče, což je sice jedna velká anekdota, ale obsahem poměrně vážnější věc, u které se při čtení textu zasmějete asi tak dvakrát. Jenže díky obrovské masáži médií v regionálním měřítku všichni čekali, že Hráči v podání Bellana budou k popukání.
Lidi pak byli překvapení, že to vlastně žádná velká legrace nebyla, čekali něco jiného, zaškatulkovali si mne jako režiséra komedií (stejně jako mnozí ředitelé divadel) a komedii plnou smíchu také očekávali. Takže se stalo, vzhledem k nízké návštěvnosti, že se Hráči dlouho neudrželi na repertoáru. I když pro mne osobně to bylo jedno z mých nejzdařilejších představení, jaké jsem vytvořil.
Pro pardubickou scénu jste připravil další komedii, navíc situační, která je prý pro většinu režisérů noční můrou. Co je na ní tak těžkého?
Nejsložitější je určitá orientace ve hře, v jednání postav, protože na každé stránce textu najdete množství situací, gagů, příchodů, odchodů různými dveřmi i oknem… to vše musíte skloubit a propojit, aby se divák důkladně orientoval, ale zároveň aby inscenace neztratila ten správný temporytmus.
Navíc hra inspiruje k vymýšlení různých "blbostí", ale vyselektovat je, aby fungovaly, to dá zabrat. Jde o to rozpoznat, co u diváků skutečně zabere a co míň nebo vůbec.
Úspěch komedie jde ruku v ruce s herci. Jak vybíráte správné typy, když jdete vlastně do neznámého prostředí?
Jezdím na představení, radím se s dramaturgem, s kolegy režiséry, prostě beru informace "kde se dá". Navíc v případě komedie A je to v pytli! bylo důležité, aby představitelé tří bratrů na sebe navzájem slyšeli, nedělali si jako herci naschvály, nesoutěžili, potlačili svá ega a partneřili jako jedna skupina. Což se s trojicí Špiner – Borovec – Pejchal myslím povedlo. A myslím i všem ostatním hercům v inscenaci.
Mám rád pozitivní kolektivní duch, byť to zní zprofanovaně, ale jde přece o společný cíl a prostě to tak funguje. Nechci, aby herci jako ovce plnili slepě vše, co jim režisér řekne. Pro mě je správným zkoušením dialog, když herci plní mé představy, ale současně také přinášejí svoje nápady.
Když něco vymyslím a někdo přijde s něčím jiným, lepším, klidně svůj nápad zruším a vezmu bez negativních emocí ten jeho. Naopak, ještě jsem dotyčnému vděčný a koupím mu frťana, případně naliju decku moravského muškátu.
Jak hodnotíte svou první spolupráci s Východočeským divadlem?
Překvapilo mě stoprocentní nasazení, obětavost a profesionalita zdejších herců. Jak už jsem řekl, upřednostňuji dobrou atmosféru při zkoušení, ale také nemám problém říct herci otevřeně věci, které až tak příjemné nejsou, což oni brali úplně perfektně a bez urážky. Na druhou stranu i oni mně mohli říct cokoliv. Já se neurážím, a když něco nevím, tak to přiznám.
