Cukrář Karel Suk a jeho chutné Českotřebovské pražce.

Cukrář Karel Suk a jeho chutné Českotřebovské pražce. | foto: Petr Broulík, 5plus2.cz

Cukrář Suk v České Třebové nabízí pražec, zákusek z města železnice

  • 5
Vánoční stoly se budou prohýbat pod medvědími tlapkami, vanilkovými rohlíčky, kokoskami nebo vosími hnízdy. Kdo si však chce obohatit vánoční nebo silvestrovský stůl netradičním a vtipným zákuskem, může zkusit třeba Českotřebovský pražec.

Tato cukrovinka je už osm let k dostání v Sukově cukrárně v České Třebové. Tvarem i kakaovou barvou povrchu totiž opravdu připomíná železniční pražec. U jeho vzniku byl nejen cukrář Karel Suk, ale i tvůrci seriálu dokumentů o architektuře Šumná města.

Jeho režisér Radovan Lipus osvětluje vznik tohoto zákusku. „Při natáčení dílu Šumné Třebové jsme hledali místo, kde si žasnoucí architekt David Vávra vypije svou obvyklou dobrou kávu. Našli jsme jednu z nejlepších cukráren v republice - Sukovu cukrárnu,“ líčí Radovan Lipus, který se často představuje jako „kavárenský povaleč“.

Herec a architekt David Vávra při natáčení jedné ze scén seriálu Šumná města v dílu věnovaném České i Moravské Třebové.

Historický snímek Sukovy cukrárny.

Když se David Vávra ptal pana Suka, jaký má ke kávě v nabídce speciální zákusek, říkal, že má řadu tradičních rodinných receptů.

„Navrhli jsme mu, že v městě železničářů by měl nabízet něco, co se bude jmenovat třeba Českotřebovský pražec. On se toho ihned chopil, a tak vznikl zákusek, který nikde jinde v republice nedostanete. Vypadá jako pražec a je to opravdu taková poctivá dávka marcipánu a čokoládového krému, posypaná hořkým kakaovým práškem. A chutná skvěle,“ uvádí režisér cyklu a dodává, že díky cukráři Karlu Sukovi tak vznikla nová místní cukrovinka. „Kterou možná čeká, dej bůh, stejná budoucnost jako hořické trubičky, štramberské uši a podobné jedinečné lokální dobroty.“

Místo pražce mohla vzniknout sladká lokomotiva

Cukrář Karel Suk potvrzuje, že ho k vymyšlení originálního zákusku oba tvůrci Šumných měst inspirovali. „Pan Vávra nejdříve navrhl lokomotivu, ale ta by byla na výrobu těžká. Tak nakonec padl návrh na pražec,“ říká cukrář.

Českotřebovský pražec už má své vyznavače. „Pan Lipus o zákusku občas někde promluví, takže sem na něj přijíždějí i lidé odjinud a chtějí právě pražec. Nedávno sem na ně přijel celý zájezd, byla to nějaká exkurze, která přijela do českotřebovského lokomotivního depa. Občas přijdou z radnice a koupí jich pár pro nějakou návštěvu,“ říká cukrář.

A dodává, že sami tvůrci se v cukrárně občas na cukrovinku stavují. Radovan Lipus také trochu překvapil českotřebovského cukráře, když asi před třemi lety jel z Brna vlakem na přednášku o České a Moravské Třebové. Tehdy mobilem poprosil Karla Suka o to, zda by mu na nádraží v České Třebové nepřivezl krabici plnou pražců.

„Ty pak účastníci přednášky v Praze za pár hodin dostali jako bonus. Jen se po nich zaprášilo,“ vzpomíná autor Šumných měst.

Právě po této jízdě s Českotřebovskými pražci dostal až bláznivý nápad. „Říkal jsem si, jak by to bylo krásné, kdyby při zastávce například RegioJetu v České Třebové na nástupišti čekal cukrář ve sněhobílém firemním úboru Sukovy cukrárny a přímo do vlaku podal krabici s čerstvými pražci. Načež by stevard ve vlakovém rozhlase vyhlásil, že právě dorazila limitovaná zásilka čerstvých Českotřebovských pražců a natěšení cestující by se jen hrnuli. Je to jen takový sen. Ale kdyby se tohoto nápadu některý z dopravců chopil, bylo by to skvělé,“ dodává Radovan Lipus.

Karel Suk říká, že by nebyl vůbec proti, ale že by to musely být jen některé vybrané spoje. „Rozhodně by nemohly být plné vagony pražců. Třeba k jednomu nebo dvěma spojům denně by to ale šlo,“ říká cukrář. Karel Suk ctí tradici svého dědečka, který cukrárnu založil už za první republiky.

Staří cukráři nosili recepty v hlavě

„Pokračujeme ve stejném duchu, děláme stejné zákusky jako on, máme klasickou cukrařinu. Bohužel originální zákusky, které dělal jen on, ty už nemáme. Tihle staří cukráři je nosili v hlavě, děda si střežil vlastní recepty tak, že dělal své zákusky v noci, aby ho nikdo neviděl. Třeba když připravoval své výrobky na výstavy. Když přišli učedníci ráno do cukrárny, byly už hotové. Předal sice recepty tátovi, ale ten nemohl cukrařinu dělat a zemřel dříve, než přišel rok 1989,“ vysvětluje Karel Suk.

Cukrařinu se musel doučit, je vyučený elektrikář Jeho dědeček přišel do České Třebové v roce 1921 z Náchoda, tam měli s bratrem pekárnu. Dům v Hýblově ulici koupil a se ženou v něm otevřeli cukrárnu.

Komunisté ale po roce 1948 dům v Hýblově ulici v České Třebové zestátnili, stala se z něj cukrárna podniku Pramen. Rodiče Karla Suka museli pracovat v jiné cukrárně ve městě.

„Pak ji v devadesátých letech vrátili. Sestra je vyučená cukrářka, já jsem se to ale musel doučit. Jsem vyučený elektrikář,“ usměje se Karel Suk.

Denně vyrobí šedesát druhů zákusků. „Některé děláme pořád, některé občas. Lidé kupují tradičně klasiku, jako věnečky, větrníky, v létě se dělají odlehčené zákusky, v nichž není moc krémů. V zimě se dělají zase ty těžší, lidé mají větší hlad,“ říká Karel Suk.