Cyklus osmi písní na dobové texty s orchestrálním doprovodem je osobitou poctou císaři Rudolfu II.
Bodorová pracuje s různými jazyky, spojenými s rudolfinskou Prahou, a v každé písni dokáže za pomoci barvité instrumentace navodit výraznou atmosféru.
Není to hudba, která by se vyžívala v experimentech a novátorství za každou cenu, je však invenční v rámci "tradice", vyvažuje intelektuální nároky a bezprostřední emocionální dopad na publikum, které nikdy neztrácí ze zřetele.
Sleduje jednotlivé jazyky, například v italštině se nebrání rozezpívat do široké melodie. Tato píseň asi nejvíc utkví v paměti, společně se "španělskou" částí Don Dinero (Pán peníze), jakýmsi sarkastickým pojednáním o moci peněz, do něhož je vtipně zapojen xylofon.
V "židovské" písni se nemohou neozvat názvuky tradiční židovské hudby, v epilogu (v němž zazní i čeština) pak zase připomínka protestantského chorálu. Nic však nepůsobí triviálně, vše je sugestivně zpracováno.
Skladba na tělo
Skladbu psala Bodorová na tělo Hampsonovi, a je to on, kdo dílu dává konečný tvar. Všechny své schopnosti odevzdává do jeho služeb, bez jakéhokoli sebepředvádění, stejně jako když zpívá Mahlera nebo Verdiho.
Jeho technika je neochvějná, umožňuje mu dělat s hlasem, co si zamane. Jeho přednes v několika jazycích je vypracovaný do posledního detailu, není to pouhý zpěv, nýbrž zpěv povýšený silou talentu na dramatické umění.
V tištěném programu bohužel nebyly texty s překlady, pouze stručné nástiny obsahu písní, nicméně jak z Hampsonova zpěvu, tak z výrazu jeho tváře se dalo odvodit, jakou náladu zrovna vyjadřuje.
Jeho bonusem je navíc impozantní zjev. Pro interpretaci tohoto cyklu každopádně nasadil vysoká kritéria, na která málokdo dosáhne. V Česku v současnosti nikdo.
Zážitek bez kašlání
Stejnou péči jako Hampson věnoval dílu i Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK s americkým dirigentem Christopherem Zimmermanem. V první půli koncertu zazněla Dvořákova Symfonie č. 8, která ale v celém kontextu působila spíše jako rozjezd.
Mimochodem, publikum začalo nevychovaně tleskat po první větě. Pokud však někdo čekal, že se něco podobného bude opakovat i ve skladbě Bodorové, zmýlil se.
Ani náznak roztěkanosti, dokonce nikdo nezakašlal, v hledišti vládlo ticho a napětí, jakoby všichni byli strženi nečekanou silou, která šla z pódia. Zážitek ze společného soustředění na vrcholný výkon nebývá až tak obvyklý, zvláště při letních plenérových akcích. Tentokrát se tak stalo. Zásluhou pěvce i skladatelky.
