Zájemci si na svá těla nechávají vytetovat různé motivy.

Zájemci si na svá těla nechávají vytetovat různé motivy. | foto: Petr Broulík a archiv studia

Kérky už nemají jen drsní chlapíci a kriminálníci, říká tatér

  • 7
Už dávno neplatí, že potetovaný člověk je bývalý odsouzený nebo námořník. Tetování je už dlouho jakýmsi ztvárněním životního názoru a osobitého smyslu pro krásu.

Svůj vlastní salon provozuje od roku 2002 v Litomyšli Radovan Lněnička přezdívaný Mr. Shorty. Za tu dubu už okusil jeho jehly nespočet zájemců o tetování.

Námořníci či vězni byli kdysi právě ti, kteří měli tetování. Čím se stalo populární mezi běžnými lidmi?
Myslím si, že v dnešní době už ho nemají jen drsní chlapíci. Spousta potetovaných lidí je citlivějších povah. Dnes to doprovází určitý směr života. Mají je ti, kteří se chtějí nějak odlišit, nechtějí žít ve stádu. Pro někoho je to nevkus, pro mě naopak dokazuje, jaký styl člověk má. Už dlouho to není ono jednoduché kriminálnické tetování, delší dobu zažívá boom. První studio se v republice objevilo v roce 1992, teď je jich je plno. Já sám mám to svoje už dvanáct let.

Kdy jste se nechal poprvé tetovat?
Na intru, jehlami a tuší, jak bylo tehdy zvykem. Přesně to tetování z kriminálu. V osmnácti jsem si ten výtvor nechal profesionálně předělat. Mně se vždy tetování líbilo, už ve dvanácti jsem po sobě čmáral fixy. Máma mi tehdy často říkávala: jestli mi přijdeš potetovaný domů, tak si mě nepřej. Dnes mě salon živí a máma je potetovaná, táta taky. A to jim je přes šedesát (úsměv).

Jak se daří tetování v takových městech, jako je Litomyšl?
Mám na půl roku plno. Samozřejmě jsou tatéři, kteří si někde na Aukru koupí nářadí a něco doma zkoušejí, ale stejně jako kumštýři v jiných oborech musejí něco umět a investovat do umu, techniky a učení. V první řadě musí člověk umět dobře malovat, přenášet motiv na kůži. Když jsme začínali my, museli jsme letovat jehly, barvy byly jen v jednom druhu, bylo to složitější. Dnes se dá obstojné vybavení tatéra koupit na internetu. Pak je lehké si myslet, že nakreslím na papír srdíčko a že ho dokážu vytetovat. Ale i to srdíčko má nějaký svůj tvar.

Každý rok pořádáte festival Tattoo Action. Co vás k jeho pořádání přivedlo?
Mám za sebou už pět ročníků. Pro vlastní festival jsem se rozhodl, když jsem objížděl tetovací soutěže. Kamarádi mi říkali: Na to nemáš. Teď mi nadšeně pomáhají maximálně za pár piv a klobouk dolů před nimi. Je to tři čtvrtě roku práce, plánování a příprav. Vloni na podzim jsme měli mezi účastníky i dvě slovenská studia a letos se ohlásili Poláci. Chceme zmrazit narůstající počet tatérů na pětatřiceti, které jsme měli vloni. A to se nám hlásilo o dvanáct tetovacích studií více. Prostory Národního domu v České Třebové, kde festival konáme, ale nejsou nafukovací.

Proč právě v České Třebové?
Vycházejí nám tady maximálně vstříc. Můžeme akci chystat třeba už po celý pátek, takže nás nikdo nehoní a jsme v pohodě. Také letos tam 17. října budeme.

Jaké trendy v současnosti nejvíce frčí?
Nedá se říci, že by něco bylo více v módě. Každý tatér nebo studio má svůj styl. Někdo se zhlédne v takovém stylu, jiný zase v jiném. Je to především ozdoba na tělo, ženy už je berou pomalu jako šperk, takže k výběru tak i přistupují. Dnes je stylů v tetování moc a někteří lidé se dnes nechají potetovat třeba i celí a vždy to pro ně má nějaký význam.

Jaké styly nebo kategorie máte třeba na festivalu?
V uplynulém ročníku jsme jich měli šest. Black and white, color, Asia styl, free hand, tedy tetování od ruky, při němž tatéři malují na tělo bez přípravy předlohy. Pak máme kategorie horor a old school, new school, což je tetování starých tradičních motivů, kdy si námořníci nechávali vytetovat kotvy, růže, vlaštovky a podobně.