Společný koncert tenoristy a mezzosopranistky bude součástí turné po slovenských a českých městech. Jeho název Začínáme končit přirozeně vyvolává zvědavost.
Co jste tím vlastně chtěli říct?
Turné byl můj nápad, uvědomil jsem si totiž, že s Dášou jsme se potkali na soutěži Pražského jara 1986, pak ještě párkrát na začátku našich profesionálních kariér, ale později už ne. Tak jsem jí navrhl udělat turné a ona souhlasila. Ovšem s tím, že se bude jmenovat Začínáme končit. Někteří zpěváci totiž ohlásí poslední koncert, ale pak zpívají dalších dvacet let. Tak jsme si řekli, že my končit začneme a můžeme pak dvacet let ještě v klidu zpívat.
Štefan MargitaNejdříve byl žákem na umělecko-průmyslové škole v Košicích, kde studoval obor fotografie. Poté nastoupil na košickou konzervatoř, kde byl posluchačem profesorky Lydie Šomorjaiové. V roce 1981 se stal členem zpěvohry v Prešově, odkud přešel na operní scénu v Košicích (1983-1986). V roce 1986 zvítězil na Pražském jaru a v srpnu získal angažmá v Opeře Národního divadla v Praze. V této době byl současně sólistou vídeňské Volksoper. V roce 1992 pak přešel do stálého angažmá ve Státní opeře Praha (1992-1994). Od roku 1998 působí jako svobodný umělec. |
Projeví se ironický duch i v programu?
Ne, ten pojímáme seriózně, i když není snadné najít společná čísla pro tenor a mezzosoprán. Budeme mimo jiné dělat výstup Lacy a Kostelničky z Její pastorkyně nebo duet Turidda a Santuzzy z Mascagniho Sedláka kavalíra.
Vy sám se rozhodně končit nechystáte, naopak, i po padesátce máte na světových scénách práci na roky dopředu. Co je předpokladem zpěvákovy výdrže?
Nebrat role, které vám nesedí. Jistě, který tenor by si nechtěl zazpívat třeba Verdiho Otella, ale když to není můj obor, jak bych mohl jít na jeviště? Je přece tolik jiných krásných rolí.
K takovým patří kromě Janáčkových postav i Loge ve Wagnerově Zlatu Rýna, kterého jste zpíval na řadě světových scén včetně Metropolitní opery. Co obnáší zvládnout takovou roli, v níž velmi záleží na podání německého textu?
Studoval jsem Loga v podstatě rok, a když jsem ho jakžtakž uměl, odjel jsem ke korepetitorovi do Stuttgartu a dalších čtrnáct dní jsem dřel. V domnění, že už to perfektně umím, jsem přijel do Mnichova, kde jsem byl angažován. A když jsme začali zkoušet, tak jsem se intendanta zeptal, zda bych přece jen nemohl dostat německého kouče. A on řekl, že mi to chtěl sám navrhnout. Člověk prostě nesmí podlehnout sebeuspokojení a musí na sobě stále pracovat.
Opery se ve světě často přenášejí do současnosti. Jak se cítíte v takových inscenacích?
Tak třeba v produkci Zlata Rýna v Houstonu jsem celé představení odjezdil na segwayi - opravdu, vůbec jsem z něj na jevišti neslezl. Lidi se ovšem bavili, jen co jsem se objevil. Měl jsem totiž navíc rudou paruku a bradku. Úžasná byla práce s bohužel již zesnulým Patricem Chéreauem na Janáčkově opeře Z mrtvého domu. A to přesto, že ho příliš nezajímalo, že zpěvák třeba nevidí na dirigenta. Prostě řekl: otoč se a zpívej, dirigenta si domysli…
Ve své nedávno vydané autobiografii Bez omezení přetiskujete i slova uznání od ředitele Metropolitní opery Petera Gelba. Jak se taková scéna chová ke zpěvákům?
Na jedné straně jim poskytuje výborný a permanentní servis, na druhé straně od nich vyžaduje naprostou profesionalitu. Vládne tam velmi přísný režim. Není radno ho podceňovat, protože každé zaváhání se v dnešní době okamžitě roznese po operním světě.
Není asi snadné představení v Metropolitní odříci. Už se vám to stalo?
Ano, zrovna ve Zlatu Rýna. Cítil jsem se špatně a můj názor je, že když člověk onemocní, má ležet a neriskovat. Sdělil jsem řediteli Gelbovi, že asi nebudu dnes zpívat. A on odpověděl, že to není problém. I v tom je Metropolitní výjimečná a vstřícná, má totiž systém coverů neboli náhradníků. V jiném divadle by vás přesvědčovali, že to přece nějak zvládnete a představení zachráníte.
Kam máte namířeno ze Smetanovy Litomyšle?
V srpnu pokračuje naše turné, tentokrát zavítáme s Dášou do Brna. Koncem roku se vracím do Berlína na obnovenou produkci Z mrtvého domu, příští rok budu v Baden-Badenu zpívat Valzacchiho ve Straussově Růžovém kavalírovi pod taktovkou Sira Simona Rattlea, v Houstonu mi nabídli roli kapitána v Brittenově opeře Billy Bud, v Chicagu budu dělat Loga ve Zlatu Rýna. Také bych měl vystoupit v pražském Národním divadle, v nové inscenaci Z mrtvého domu.
