Mlýn v Janderově u Chrudimi se dochoval v takřka stejné podobě, v jaké byl vybudován ve dvacátých letech minulého století. Nákladní auta odsud odvážejí mouku stejně jako tehdy.
Dodnes tu funguje vodní elektrárna s turbínou firmy Prokop a generátorem od Křižíka z roku 1926. A pytle s moukou se tu dál řítí mezi patry po toboganu.
"Jako děti jsme po toboganu sjížděli. A bratrancovi, když jsme chtěli udělat naschvál, jsme dali do cesty zarážku a on si namlátil," ukazuje Josef Netolický, vnuk mlynáře Beneše, který mlýn v roce 1911 převzal.
Jeho rodině mlýn komunisté vzali, po revoluci vrátili. On sám je čtvrtinovým vlastníkem.
"Tohle jsou míchačky z modřínu, kde se míchá mouka. Pamatují ještě císaře," poklepává mlynář a ředitel janderovského mlýna Petr Schaffer na obrovité dřevěné zásobníky zaplňující celé patro. "Když modřín vyschne, je strašně tvrdý. Dnes by to udělali ze železa," říká.
Jakkoliv je pohled na staré stroje v chodu nádherný, ve mlýně žádnou nostalgii nepěstují. To, co ve skutečnosti zachraňuje tuto památku, jsou peníze - tedy jejich nedostatek.
Mlýn si na sebe vydělá, ale na investice do nových strojů ne. A tak ty původní musejí ještě vydržet. Místo automatu je tu živý mlynář, bez něhož to prostě nefunguje.
"Nostalgie je hezká, ale těžko se tím živí. Stroje fungují, jsme rádi, ale doba už pokročila, raději bychom měli modernější vybavení. Pravdou ale je, že princip se nezměnil, ve mlýnech se nic převratného nestalo už osmdesát let," uvedl ředitel mlýna Petr Schaffer.
Mlynář Beneš pomáhal za války odbojářům
Historii janderovského mlýna můžeme přirovnat bez nadsázky k nějakému hradu, zámku či tvrzi. Za několik století zažil léta prosperity, požáry i změnu vlastníků. Zdá se, že mlýn na Chrudimce se objevil už v době předhusitské, ovšem zcela jistě je doložen od roku 1570, kdy jej koupila rodina Štěrbova.
V osmnáctém století ho získala rodina Janderova a v roce 1911 rodina Benešova. Moderní podobu dostal ve dvacátém století. Najdete tu pětipatrové silo, čtyřpatrový mlýn i tovární vilu z roku 1920 s dřevěnou zimní zahradou, kam dělníci chodili na oběd.
Mlýn v Janderově se zapsal i do chrudimské historie v době druhé světové války. "Mlynář Beneš statečně podporoval rodiny zatčených odbojářů. Můj pradědeček, který vedl konzum družstva Budoucnost, v něm prodával právě i Benešovu mouku a mimo lístkový systém načerno zásoboval i rodiny těch, kterým Němci zavřeli jejich živitele," říká chrudimská archivářka Alžběta Langová.
"U nás se o tom doma moc nemluvilo. Až teď jsem se dočetl, že byl děda po válce vyznamenaný. Otec mi kdysi říkal, že děda se svými zaměstnanci jezdil za války autem na Vysočinu, kde měli smluvené heslo, když se objevilo zablikání, shodili pytle s moukou do příkopu a odjeli," říká Netolický.
Komunisté po válce rodině mlýn sebrali a umístili do něj mlynářské učiliště, které tu fungovalo ještě v devadesátých letech. Pak mlýn začali provozovat potomci mlynáře Beneše.
Když zdraží pšenice, mlýn mouku zdražit nesmí
Podnik, kde pracuje zhruba deset lidí, spíš čeká na lepší časy, pokud kdy přijdou.
"Pardubický mlýn se nezavřel pro nic za nic. Byl větší a i jeho ztráty byly velké, u nás to zatím není dramatické," říká Schaffer.
To, co je pro mlýn klíčové, je cena pšenice na světových trzích. Když stoupne, zvednou se mu náklady, ale pekařům zdražit nesmí, našli by si jiný mlýn.
"Když na podzim banka změnila kurs koruny k euro, pro nás to automaticky znamenalo osmiprocentní zdražení suroviny a ve výstupu nula. V únoru začali na Ukrajině bojovat, pšenice zase vyskočila nahoru a my jsme opět nezdražili. Ale teď je to lepší, zdá se, že bude dobrá úroda, ceny klesají," říká mlynář.
Nezávisle na mlýnu funguje malá vodní elektrárna, která jej původně zásobovala elektřinou. Nyní ji dodává do sítě, z níž si ji mlýn zase odebírá. Jednu ze dvou starých turbín nyní Josef Netolický, vnuk mlynáře Beneše, vyměnil za moderní. A vůbec mu to nebylo líto.
"Je tam automatika, která hlídá osmadvacet ukazatelů. Ano, rád se podívám na staré stroje, ale že bych je musel mít, to ne. Je pravda, že nyní technika vydrží jen třeba třicet let, ale to přece nevadí. Auto si taky nekupujete na celý život," říká muž, který na chod vodní elektrárny dohlíží.
Bez rozpaků by vyměnil i turbínu firmy Prokop, která je v chodu bezmála devadesát let. Jenže k tomu asi jen tak nebude mít příležitost. Stroj z roku 1926 pracuje bez problémů. "Ještě dlouho vydrží," říká Netolický.
