„Tato bitva stála spoustu peněz, a že jsem odškodnění nedostal zpátky, to mně vadí. Finančně jsem na to doplatil, ale morálně jsem vítězem. V podstatě mně kdysi Ústavní soud pod vedením Otakara Motejla vítězství slíbil a garantoval, ale poslední nález Ústavního soudu v čele s Pavlem Rychetským dokazuje, jak socialismus prorůstá společností,“ říká Jan Jošt.
Jak jste přijal svoji prohru?
Předseda Ústavního soudu a soudce zpravodaj Pavel Rychetský si s tím dal precizní práci, klobouk dolů. Ale je dobré říci, že Ústavní soud v obsazení roku 2003, tedy se soudci jmenovanými prezidentem Václavem Havlem, by takto nikdy nerozhodl.
Jan JoštDopravní a stavební inženýr založil na začátku devadesátých let v Pardubicích vlastní realitní kancelář a stal se i soudním znalcem v oborech oceňování nemovitostí, případně podniků. Postupně se stal majitelem několika bytových domů a poté i symbolem boje proti regulaci nájemného. Měl podíl na tom, že poslanci v roce 2006 rozhodli o jeho postupné deregulaci. Naopak neuspěl, když požadoval po státu odškodnění kvůli protiústavní nečinnosti parlamentu spočívající v nepřijetí zákona umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné. V boji proti regulovanému nájemnému prosoudil více než půl milionu korun. |
Proč?
Jednak se vyvíjí judikatura, když jsme se začínali soudit, spousta věcí dnes považovaných za stabilní součást této judikatury prostě neexistovala, neznali jsme ji ani my, žalobci, ale ani žalovaní, ani soudci. Hlavně se však celá společnost posouvá výrazně doleva, blíže socialismu. Také Ústavní soud se extrémně pozměnil. V kontextu minulých let je dnešní rozhodnutí, tedy že jsem neměl pravdu, víceméně logické, tedy ve světle právě té vyvíjející se judikatury. Zaplaťpámbu, že soudci rozhodli nálezem Ústavního soudu. Doteď se tomu vyhýbali a žaloby odmítali, teprve nyní sebrali odvahu a přebrali zodpovědnost.
Tak v čem je problém?
V tom, že se nám bortí parlamentní systém. Jestliže máme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, která občas nahrazuje částečně moc výkonnou, tak to asi není v pořádku. V této kauze si navíc dovolila nahradit i moc zákonodárnou. Tři soudci Nejvyššího soudu přišli s úvahou, že jiný parlament v jiné době by přijal stejný zákon a ten se rozhodli aplikovat pro období, kdy neplatil. Konkrétně zákon přijatý Sněmovnou v roce 2006 aplikovali na roky 2002-2005. To je naprosto skandální. Žádný Ústavní soud žádné země s fungujícím parlamentním systémem by toto neměl posvětit.
Co si z toho máme vzít?
Nechci napadat nález Ústavního soudu, naopak jsem rád, že sebral odvahu, aby rozhodl právě nálezem. On si však veřejně protiřečí s tím, co přijal v roce 1999, 2006 a hlavně 2009. Nechci zacházet do detailů, které by byly pro nepovolaného čtenáře obtížně pochopitelné, tak pouze v krátkosti. Jednoduše a selským rozumem. Jestliže „bylo uznáno“ soudy, vládou, mezinárodními soudy, že jsme byli poškozeni a teď, po 15 letech, to „poškození“ u 112metrového bytu v krajském městě soudy ohodnotily 91 korunami českými měsíčně!? Tak jak to je? Byli jsme, nebo nebyli jsme poškozeni?
Podle vás si to ani Ústavní soud nesmí dovolit?
Bohužel může, ale je to proto, že se mění i společenská objednávka. Což je vidět i na tom, že nemáme na Hradě Havla či Klause, ale Zemana, který si postavil svůj Ústavní soud výrazně levicovější. My, a teď tím myslím Občanské sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí, především díky práci předsedy Tomislava Šimečka a pár „bláznů“, kteří se do souzení pustili, se domníváme, že jsme vybojovali velmi důležitou válku a že jsme ji vyhráli. Výhra spočívá v tom, že po tomto našem boji ví každý, kdo si pronajímá byt, že se na tom musí s vlastníkem domluvit a tuto domluvu zakotvit ve smlouvě. Že není možné si pronajímat nemovitost proti vůli vlastníka. Bude-li si tyto věty číst mladší člověk, tak nebude chápat, o čem mluvím. To je přeci samozřejmé. Ale je to jako s tou judikaturou, dnes samozřejmé věci bylo třeba vytvořit.
Proč vám toto vědomí nestačilo a soudili jste se dál?
Nyní jsme už jen chtěli, aby se nám soudy jako představitelé státní moci omluvily, řekly, že nás, majitele domů a bytů, opravdu utlačovaly a poskytly nějaké ty koruny odškodnění za to, co jsme všechno podstoupili. Ale soudci užívají právě tu Ústavním soudem posvěcenou, avšak selským rozumem neuchopitelnou judikaturu. Ty peníze už nevysoudím, ale opakuji, že jsem vyhrál. Ještě v roce 2002 vyzýval poslanec demokratického parlamentu Stanislav Křeček, aby nájemníci žádné smlouvy s majiteli domů nepodepisovali. A dnes už každý, kdo si pronajímá nemovitost, ani neuvažuje, že by to mohlo být jinak.
