Poté, co podnikatel Jack McCracken převezme podnik svého tchána, předloží mu soukromý detektiv řadu kompromitujících materiálů o všech Jackových příbuzných. Nakolik tedy bude muset poměrně zásadový muž upravit své priority, aby pomohl rodině a přitom si udržel tvář?
To je hlavním tématem inscenace, která měla premiéru v londýnském The Royal National Theatre v roce 1987. V Čechách se dosud nehrála.
„Po prvním přečtení hry mi bylo jasné, že ji chci zkoušet. Líbil se mi text jako takový a témata, o kterých se tam hraje, jsou pro mě zajímavá a zásadní. Například co znamenají v reálném životě pojmy jako poctivost a morálka a do jaké míry člověk zůstane počestným v určitých mezních situacích,“ řekl před premiérou režisér Robert Bellan.
Když si projdu vaše předchozí inscenace uvedené v jiných divadlech i na pardubické scéně, dostanu jednoduchou rovnici. Režie Robert Bellan = uvidím komedii. Platí to i v případě titulu Rodinný podnik?
Je pravda, že se tato hra prezentuje jako komedie, ale kdybych měl dát nějaký poměr třeba v procentech, tak je podle mě komedií jenom z poloviny a z poloviny má poněkud temnější charakter. Nabízí zvláštní kombinaci žánrů - kromě veselohry je to také rodinné drama, politická satira, groteska, a dokonce si myslím, že ji můžeme brát jako jednu z prvních vlaštovek cool dramatiky. Slovo komedie není tedy v tomto případě jednoznačně přesně určující, pro mě osobně je to poměrně vážná věc. Ale předpokládáme, že se diváci smát budou.
Hru uvedete v české premiéře. Máte rád neprošlapané cesty?
Takové mě baví nejvíc. Divadla sahají, co se komediálního žánru týká, po osvědčených kusech, kdy je nějaká záruka divácké odezvy a dlouhodobějšího uvádění. Málokdy se stane, aby se objevila dobrá komedie s tím, že ji ještě nikdo nehrál, zvlášť když je poměrně „stará“, vždyť Rodinný podnik poprvé uvedli už v roce 1987. Někdo prostě musí přijít, hru udělat, pak se zjistí, že to jde, a začnou se nabalovat další divadla. My jsme nyní první, což je nejlepší, protože vždycky poměřujete podle prvního, který má výhodu, že inscenaci pro Českou republiku takzvaně „zbaví panenství.“
Proč byl dosud Rodinný podnik docela stranou pozornosti ostatních divadel?
Myslím, že je to z technických důvodů, scéna vyžaduje velké parametry jeviště, což každé divadlo nemá.
Chápu, už jsem měla možnost vidět scénu. Plochu jeviště zabírá obrovský rodinný dům, kterému chybí akorát střecha...
Ano, scénu tvoří postavený dům, kde jsou funkční umyvadla, lednička, koupelna... V tom je právě další zajímavost a pro režiséra další úskalí inscenace - že ten dům je společný několika rodinám. V jednotlivých místnostech a jednotlivých domácnostech probíhají současně třeba čtyři děje, což je složité. Jedni řeknou dvě věty, druzí tři, scénu musíte rozdělit na několik částí, nazkoušet je zvlášť a potom dát vše dohromady.
Něco jako filmový střih?
Přesně tak. Pamatujete si seriál 24 hodin? Tam se rozpadala obrazovka na děje, simultánně probíhal jeden i druhý a člověk je sledoval oba současně. Tady uvidíte něco podobného, což řešíme velkou hrou se světly, ve chvíli, kdy je scéna méně důležitá nebo se v ní nehraje, tak světla potemní, a naopak. To není jako u klasické komedie, kdy naplno rozsvítíte na začátku a zhasnete až na konci prvního jednání nebo na konci představení. Tady máme asi 86 světelných změn, které taktak jeden osvětlovač stíhá. Je to tak trochu osvětlovací osmitisícovka.
Vybral jste si Rodinný podnik k inscenování sám?
Ne, hru mi poslal dramaturg divadla Zdeněk Janál. Viděl ji v kině v přímém přenosu z londýnského Národního divadla, kde vedle oper uvádí i činohru. Jedním takovým přenosem byl právě Rodinný podnik, který ho zaujal i vzhledem k počtu lidí, účinkuje tam třináct herců, z toho jeden herec hraje hned pět postav.
Pět v jenom? Předpokládám, že při jedné scéně se spolu asi všichni bratři nesejdou...
To je zajímavý nápad, budu o tom přemýšlet... Ne, vážně, aby pět italských bratrů hrál jen jeden herec, je podmínkou autora hry, takže se jí držím.
Jaký je podnikatel Jack McCracken? Připadá mi, že hodně balancuje mezi svým charakterem a odpovědností k rodině, jen nedokážu odhadnout, co nakonec převáží.
Tak by se to také dalo říct. Je to člověk pevných morálních zásad, ale o tom je vlastně celá hra, to je její základní motto. V dnešní době je důležité si uvědomit, co je morálka, základní lidská slušnost a kde jsou jejich hranice, které člověk může překročit. Někdy stačí povolit jenom nějakou drobnost, která rázem spustí další události. Pak povolí víc a ještě víc a najednou vše vyvrcholí něčím strašným, co si člověk na začátku vůbec neumí představit nebo připustit. Jack je poctivý, zásadový a slušný člověk, který se dostane do takového řetězce okolností, že... Nebudu víc prozrazovat, diváci uvidí sami, co všechno se přihodí. Ale vše začíná nějakým drobným ústupkem.
Co vás čeká po pardubické premiéře? Další komedie?
Paradoxně vůbec ne. Teď mne potkávají komedie a grotesky, ve kterých je přítomné nějaké násilí, což mě baví. Chápu to jako jistou obranu vůči násilí, které je kolem nás. Budu tedy dělat v olomouckém divadle hru o irských teroristech Poručík z Inishmoru, která je velmi drsná, ale velmi vtipná. Podle mého názoru je potřeba si z toho trochu dělat legraci, abychom se ze všeho nezbláznili.
