Zatímco se stovky nelegálních přistěhovalců snažily o víkendu dostat z Francie do Británie tunelem pod Lamanšským průlivem, třiačtyřicetiletý pardubický prodejce navigačních systémů Aleš Rucký se ve stejnou dobu a vlastními silami pokoušel nad nimi o úspěch v opačném směru a po moři. Poprvé v životě a ihned uspěl. Jako dvacátý člověk ze země, která nemá moře, se stal přemožitelem kanálu La Manche.
„Kdybych měl něco doporučit někomu, kdo si chce zkusit totéž, pak by měl hlavně vědět, že i když udělá všechno pro to, aby to zvládnul, nemusí to dopadnout. A v takovém případě ho to nesmí zlomit,“ říká Aleš Rucký.
Jaké to je zdolat La Manche?
Určitě jsem šťastný. Byla to dlouhá cesta, hodně přípravy, velký nápor na psychiku. Po zdolání to celé ze mě spadlo. Je to štěstí, ale předcházela tomu spousta dřiny.
Udělal byste dnes něco jinak?
Rozmluvil bych si to. Je náhoda, že to vyšlo, a je třeba být pokorný. Když někdo La Manche nepřeplave, neznamená, že je horší, jen možná neměl zrovna štěstí na tu správnou chvíli. Člověk tomu může věnovat několik let práce a ani jednou se mu to nepovede. Výkon to byl sice veliký, ale bez obrovské kliky by to nedopadlo, v tom jsem pokorný.
Kdy jste se dověděl, že už můžete vyrazit z Doveru do Calais?
V Doveru jsme byli od 19. července. Už jednou mě kapitán lodi kvůli špatným podmínkám stáhl z vody hned po devíti minutách. Nakonec v pátek řekl, že se v sobotu počasí umoudří, bude téměř bezvětří, ale také velký, skoro sedmimetrový příliv, protože bude doba Modrého měsíce. Přesto jsme si s mým týmem řekli, že toto riziko podstoupíme. O půl dvanácté si nás vyzvedl kapitán Andy King v přístavišti a vyjeli jsme na moře. Odstartoval jsem o půlnoci z nejvzdálenější pláže Samphire Hoe, abychom stihli včas přijet k cíli. Po chvilce mě unášel Golfský proud na sever a asi po sedmi hodinách jsme byli u francouzského pobřeží a už nás severní proud roloval směrem na jih k výběžku Cap Gris Nez.
Ve vodě jste byl 12 hodin a 11 minut. Kolik kilometrů jste uplaval?
Hodně, člověk musí plavat, i když stojí na místě. Například na konci u Cap Gris Nez jsem tři hodiny kroužil a zápasil ve dvou stech metrech. A obráceně, když jsem jel po proudu, krásně jsem se svezl a kilometry nabíhaly. Mluví se o plavbě více než 40 kilometrů.
Jak vysoké byly vlny?
Když jsem vyplouval dvě minuty před půlnocí z pátku na sobotu, byly vlny vysoké 70 centimetrů. Po čtyřech hodinách někdo udělal cvak a měl jsem před sebou placatý rybník, asi jsem s Poseidonem zadobře. Zato jsem se na konci trápil s proudy, ale s tím se počítalo. Na břeh jsem dorazil ve 12:09.
Měl jste problémy s medúzami?
Ano, můj kolega Radek Táborský, kterému se podařilo přeplavat kanál několik dnů přede mnou, vplaval do hejna medúz, které ho požahaly, a tak mě upozornil, že žahají modré, oranžové a obrovské bílé jsou v pohodě. Proto jsem se vyhýbal modrým a byla to zábava, která zpestřila plavbu.
Plaval jste i v noci, nepotkaly vás potíže s orientací?
Velký problém nastal hned na začátku, špatně jsem viděl příliš malá světýlka tmavé lodě ve tmavých brýlích. Proto jsem hned po 10 minutách ohlásil, že potřebuji své staré čiré brejličky. Přendal jsem světlo, přidělané na brýlích, a plaval ve starých. Sice mně do nich trochu teklo a doplaval jsem s úplně rudým okem. Ale na happyendu to nic nezměnilo. Také jsem měl špatně namazaný krk vazelínou. To jsem cítil od začátku, ale říkal jsem si, že kdybych se znovu namazal, měl bych ruku od vazelíny, dostala by se mi třeba do brejlí a byl bych vyřízený. Proto pár čar na krku také neovlivnilo vítězství.
Jak jste se vyrovnal s teplotou vody v mořské úžině? Měl jste na sobě neopren?
Už od května jsem s hrůzou sledoval, že teplota vody v kanále nejde nahoru a byla stále na 15 stupních. Chodili jsme se s Radkem Táborským otužovat a posledních 14 dní do Zbraslavi, kde má voda 12 až 14 stupňů. V posledním týdnu se voda na kanále oteplila na krásných 16 a půl a při plavání dokonce na 17 stupňů, což už bylo nádherné kafe. Neopren nepřichází v úvahu, v pravidlech jsou popsané obyčejné plavky, jako je měl první úspěšný plavec Matthew Webb v roce 1875. Ale ten jedl hovězí vývar a pil skotskou whisky, aby bolest překonal. Já měl gely a iontové nápoje se sacharidy. Měl jsem i tyčky, ale kvůli napuchnutému jazyku jsem je nemohl polykat, tak jsem jedl jen gely a pil iontový nápoj. Při šesté hodině mě začala bolet ramena, takže mi přidali nějaký tišící prášek na bolest, který brzy zabral. Potrava se podává na tyči. Kapitán mě upozornil, že nechce vidět, abych byl občerstvován déle než dvacet vteřin, což jsem plnil. Ke konci jsem se občerstvoval v čase do tří vteřin, protože proud byl tak obrovský, že chvilku neplavat znamenalo být ihned o dvacet metrů zpátky.
Kdo byli vaši pomocníci? Co měli za úkol?
Pomocníky byli studenti, kteří mají prázdniny, oba jsou členy stejného oddílu SCPAP. Renata Nováková je mistryně světa v zimním plavání z prvního mistrovství světa v Murmansku na jeden kilometr, Jan Knotek je dlouholetý člen oddílu se zaměřením na dálkové plavání. Výhodou bylo, že vědí, jak člověk plave a jestli se něco začíná měnit, přichází krize a vědí, co je dálkové plavání. Trochu jsme měli depresi z toho, že jsme se vícekrát k plavbě připravili a pak ji zase kvůli špatným podmínkám odložili. Na lodi komunikovali s rozhodčí a kapitánem, všechno oznamují, zapisují, co se podávalo k jídlu, povzbuzují a předávají potravu i povzbuzující informace. Ale byl jsem v takovém transu, že jsem je téměř nevnímal. Potom když jsme tři hodiny stáli na jednom místě, jen si sedli a nevěřícně se dívali, zdali jsem schopen ke břehu doplavat. Po 12 hodinách však kdosi „vypnul proud“ a já doplaval.
Jak jste úspěch oslavili?
Z kempu, kde jsme byli celou dobu ubytovaní, jsme vyráželi k přeplavbě tři plavci, proto v něm vlály česká, švýcarská a australská vlajka. Švýcarský výrobce čokolády vzdal po 15 hodinách a já a Australan jsme doplavali téměř nastejno. Byl asi o pět minut na kamenech dřív, ale vyrážel o hodinu dříve. Když jsme oba přijeli, byla velká oslava, střílelo šampaňské, šli jsme spát asi v sedm večer. Oslavu v kempu jsme si opravdu užili. Navrhli jsme, že s Australanem založíme klub přeplavců kanálu za Modrého měsíce, protože nás asi moc nebude. Oba jsme kandidáty ceny za přeplavání za největšího přílivu a odlivu. Vyhlášení bude v Doveru 9. listopadu na party Channel Swimming Association, po které si jdou všichni zaplavat do kanálu.
Kdo vám doma fandil nejvíc?
Rodina a mé tři děti. Rodina rok trpěla tím, že jsem nebyl často doma, hlavně když jsem plaval skoro každý den 10 kilometrů, tedy tři hodiny v pardubickém aquacentru a objížděl různá soustředění. Fandili mi všichni ti, kteří mi gratulují a zasílají esemesky či e-maily, říkají, že mi věřili a vědí, kolik jsem této akci věnoval. Řadu kamarádů a dalších sympatizantů zvu ve čtvrtek 13. srpna na Hrádek, kde přestávku mezi odpoledním a večerním plaváním při Pardubicko-hradeckém Plaveckém Poháru vyplníme i s Radkem Táborským a Janem Jarinkovičem od 19 hodin povídáním a projekcí fotek, které jsme si z kanálu přivezli.
