Policejní psycholožka Lenka Vlášková také pomáhá řešit těžké situace...

Policejní psycholožka Lenka Vlášková také pomáhá řešit těžké situace pozůstalých po sebevraždě některého z členů rodiny. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Zachránit život je skvělý pocit, říká žena, která vyjednává se sebevrahy

  • 0
V Pardubickém kraji spáchají sebevraždu v průměru dva lidé týdně. Vyjednávání se sebevrahy je podle policejní psycholožky Lenky Vláškové velmi stresující. Pokud se jí ale povede takový čin odvrátit, je to jeden z nejúžasnějších pocitů, jaký může člověk zažít, tvrdí.

Na každou osobu, která si vezme život, připadá v průměru dvě desítky pokusů o sebevraždu. Řada lidí od svého plánu upustí i díky policejním psychologům. Lenka Vlášková se se sebevraždami setkává v průběhu celé své patnáctileté praxe.

Jak při vyjednávání postupujete?
První kontakt s osobou pokoušející se o sebevraždu začíná obvykle esemeskou. Při něm je důležité, aby poznal, že to myslíme vážně. Máme zájem, aby mu došlo, že na takový čin je vždy dost času.

Lze říct, jak takový člověk zareaguje?
Většinou se jako tonoucí ještě drží stébla a začne komunikovat. Takhle se podařilo zachránit pár životů a to je pocit, který máloco nahradí. Lidé, kteří o sebevraždě začnou vážně uvažovat, mají zpravidla pocit, že pro ně neexistuje jiné řešení, že je to jediná možnost. Často se za to stydí, bojí se nepochopení druhých. Vyjednávání s osobou demonstrující úmysl sebevraždy je vždy náročná práce s nejistým výsledkem.

Nejsou sebevraždy „schovány“ také v řadě zdánlivě náhodných střetů řidičů a chodců?
Někdy člověk stále váhá a k činu se rozhodne náhle v situaci, kdy se mu zdají být příhodné podmínky, například při rychlé jízdě autem. Anebo tímto způsobem maskuje ten pravý důvod odchodu ze života, protože se stydí za to, že neumí a nechce žít dál a bojí se reakce okolí. Doslova jsem slyšela z úst jedinců, kteří se o sebevraždu pokusili nebo o ní vážně uvažovali, obavu ve větě „vždyť okolí řekne, že jsem tak neschopný, že se ani zabít neumím“. Někdy osoba uvažující o sebevraždě závidí těm, kterým se čin zdařil a slyší o něm referovat třeba v médiích.

Tento týden byl Světový den prevence sebevražd. Je ale taková prevence vůbec možná?
Osobně bych byla moc ráda, kdyby každý věděl, že se dá vždy mluvit o všem, nejhorší je zůstat sám se svými chmurnými myšlenkami. Prevence je důležitá i v této oblasti. Nebát se zeptat dotyčného, když máte nějaké pochybnosti, zda si na život nechce sáhnout. Zeptat se jasně, srozumitelně, bez obalu, zda má myšlenky na sebevraždu. Lidé se bojí zeptat, napadne je to, ale mají ostych, je jim to nepříjemné, mají strach z reakce, a nebo mají pocit, že se to prostě nehodí. Naopak člověku, který si se sebevražednými myšlenkami pohrává, se může velmi ulevit, když zjistí, že je někdo, kdo se o něho zajímá a s kým toto téma může otevřít. Domnívám se, že prevence je možná a rozhodně není pravda, že debatou o sebevraždě k ní někoho navedeme. To je jeden z rozšířených mýtů.

Jaké varovné signály sebevraždě předcházejí?
Rozlišujeme několik typů sebevražd. Pokud se jedná o takzvanou bilanční sebevraždu, kterou si můžeme představit jako soupis událostí, které člověka drží při životě a těch, které vedou k úvahám o smrti, tak ji jedinec promýšlí po nějaké období. V té působí sklesle, unaveně, bez energie, izoluje se od ostatních a v myšlení dominují sebevražedné myšlenky. Když okolí prošvihne tuto dobu ke komunikaci - a to je ta doba, kdy je důležité položit konkrétní otázku, zda dotyčný neuvažuje o sebevraždě, jedinec, pokud se ke smrti rozhodne, bere toto rozhodnutí jako velkou úlevu. Dostává pocit, že jeho trápení má řešení a paradoxně začne působit na svoje okolí optimističtěji a jeho blízcí se uklidní, že je vše v pořádku. O to větší šok je poté z toho, že si dotyčný sáhl sám na život.

Za kým by měl člověk jít, když se nemůže zbavit myšlenek na sebevraždu?
Někdy stačí toto téma otevřít s člověkem, kterému plně důvěřujeme. Pokud je člověk ve fázi, kdy se mu opakovaně vtírají myšlenky na sebevraždu a nemůže je odvrátit, rozhovor s blízkou osobou již nepomáhá a na místě je vyhledat odborníka. Důležité je nezůstat s tímto problémem o samotě a pomoc vyhledat. V této souvislosti bych opravdu apelovala na to, aby dotyčný vešel v kontakt s odborníkem a nehledal pochybné rady na internetu, sociálních sítích a podobně. Odborníkem může být psycholog, psychiatr nebo lze využít služeb krizového centra. Pokud člověku vyhovuje více anonymita, může zavolat na některou z linek důvěry. Třeba v této souvislosti bych ráda zmínila, že policie má pro svoje policisty a občanské zaměstnance anonymní linku pomoci v krizi. V civilním sektoru lze najít na internetu linky důvěry, kde jsou lidé speciálně vyškoleni k tomu, aby naslouchali a dokázali pomoci.

Pomáháte i lidem, kteří přišli kvůli sebevraždě o někoho blízkého?
Ano a je to zase jiná rovina práce. Při vyjednávání ještě můžete něco změnit, při krizové intervenci už jde o doprovázení pozůstalých ve smutku a snahu pomoci jim na cestě k porozumění situaci. Sebevražda je těžké téma, zejména pro její nesrozumitelnost pro druhé, náročné je to i pro psychologa v rodině pozůstalých, protože ti zpravidla nechápou, proč se to stalo, proč si dotyčný sáhl na život. Sebevražedné jednání zpravidla neznamená, že dotyčný trpěl duševní poruchou nebo se zbláznil. Často je to vyústění osobní krize, kdy člověk neví kudy kam a řešení sebevraždou se mu zdá nejvíce úlevné.

Kolik sebevražd ročně eviduje policie v Pardubickém kraji?
V roce 2010 bylo 93 obětí, v roce 2011 už 103, potom 93, předloni znovu 103 a loni jen 67, což je velice dobře. Pokud budu hovořit ze své zkušenosti, tak nejčastějším případem je sebevražda muže v průměrném věku 40 let. Kromě případů oběšení se se setkáváme i se smrtí střelnou zbraní či skokem pod vlak a u žen léky. A znovu zopakuji, že sebevražda je zpravidla důsledkem životní krize, která může provázet všechny lidi napříč populací, to znamená jak vysokoškoláky, tak učně, muže, ženy, jde o to, jak se člověk se situací vyrovná, jaké má osobnostní rysy a ‚zdroje“, a nemyslím ty finanční, situaci čelit.

Pokud člověk o sebevraždě mluví, je menší šance, že ji spáchá?
Neplatí rozšířený mýtus, že člověk, který o sebevraždě mluví, ji nikdy nespáchá. Naopak může dávat svému okolí signály, že potřebuje pomoc. Berou-li to ostatní na lehkou váhu a nevěří mu nebo jeho problémy bagatelizují, následky mohou být také později tragické. Znovu opakuji, důležité je se ptát, nepodceňovat signály, příznaky. Jedním z příznaků může být buď zjevné, nebo i nenápadné loučení s blízkými, rozdávání věcí, na kterých člověk lpěl nebo je měl velmi oblíbené, urovnání svých věcí, srovnání důležitých dokumentů, větší zájem o téma smrti. Debatou nikoho k sebevraždě nepřimějeme a nenavedeme ho. A je daleko lepší, když se přímo zeptáme a jsme odmítnuti s tím, že je to nesmysl, než kdybychom si zpětně vyčítali, že jsme se nezeptali. Pamatuji si na případ, kdy jsme poskytovali krizovou intervenci mamince mladíka, který způsobil dopravní nehodu s tragickými následky. Ta se sama zeptala, co když půjde syn do vězení a raději bude uvažovat o sebevraždě, co mám dělat? Velmi ji překvapilo, když jsem jí řekla, ať se na to syna raději přímo zeptá.

Lenka Vlášková

Vystudovala jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jako policejní psycholožka pracuje 15 let. Nejdřív působila v Hradci Králové na Správě policie Královéhradeckého kraje, na Krajském ředitelství policie v Pardubicích pracuje pátým rokem. Aby se udržovala ve fyzické i psychické kondici, ráda tancuje v taneční formaci a věnuje se aerobiku i lyžování.

Poskytujete službu nejen obětem trestných činů, ale i pozůstalým. V čem je přístup rozdílný?
V současné době je procento případů, kdy jezdíme sdělit jako krizoví interventi tuto tragickou zprávu pozůstalým, velmi vysoké. Jsou to jedny z nejtěžších intervencí, protože rodina je většinou zaskočena tím, proč je jejich blízký opustil. Bojují s vysokými emocemi, psychickou bolestí, výčitkami, pocity viny a často skrývají vztek, že je jejich blízký nechal samotné. Nejezdíme však ke všem takovým případům. Operační důstojník žádá naše služby zpravidla tam, kde dotyčného najde jejich blízký, jedná se o komplikovaný případ, v rodině jsou malé děti, senioři a nebo je známo, že v minulosti došlo v rodině k jiné tragické události. Zatímco u trestné činnosti má rodina vztek na pachatele, který ublížil jejich blízkému jako oběti, u sebevraždy chybí „pravý viník“ a o to je celá situace daleko bolestivější.