Jedním z hostů nedávného „Letního dne v Hamzově léčebně“ byl Ondřej Moravec, úspěšný biatlonista na poslední olympiádě i světovém šampionátu. Do léčebny v Košumberku se vrátil po letech a jak přiznal, vděčí jí za to, že se jeho sportovní kariéra nezastavila už v devíti letech. Chybělo k tomu jen málo. A navíc ho zkušenost téměř ročního pacienta vybavila vlastností, která se mu později velmi hodila - překonávat bolest a nesnáze vůlí a cvičením.
„Když jsem odsud tehdy odjížděl, bylo mi řečeno, že sport pro mě už moc není. Nedokázal jsem se s tím srovnat a pravidla, která jsem měl dodržovat, jsem porušoval. Ale to, že jsem tady prošel rehabilitací a častými cvičeními několik hodin denně, na mně zanechalo pozitivní stopu. Později jako vrcholový sportovec jsem se věnoval strečinku a vůbec péči o tělo poměrně dost. Určitě mi v tom pomohla už terapie na Košumberku,“ řekl Moravec.
Jak dlouho jste byl pacientem léčebny?
Celkem to bylo 11 měsíců, prvních osm jsem nemohl sám chodit. Z toho první čtyři měsíce ani o berlích, byl jsem upoután na vozík. Po 8 měsících jsem začínal nohu zatěžovat. Ve zdejší škole jsem strávil pátou třídu, přešel jsem zde na druhý stupeň.
Setkáváte se s někdejšími kamarády spolupacienty?
Občas se schází tady či jinde, ale jsem časově strašně vytížený, takže to opravdu nejde. Naposledy jsem byl v léčebně v 18 letech na nějaké kontrole, od té doby ne a je mi 31 let. To, že s nimi v kontaktu nejsem, je trošku škoda, ale tím, že jsem se vrátil do normálního života, tak jsem z toho trochu vypadl.
Vaše tehdejší onemocnění se jmenuje Perthesova choroba neboli nekrotický rozpad kyčelního kloubu. Prodělal jste její normální průběh?
Záleží na nálezu, do jaké míry je chrupavka kolem jamky kyčelního kloubu zasažena, což u mě asi nebylo extrémní. Někdo se tu léčil 16 či 18 měsíců, a když se vyléčil, stejně bylo poznat, že nechodí normálně, kloub se nezhojil stoprocentně. V tom jsem měl velké štěstí, že jsem kluky na pokoji předbíhal rychlostí hojení.
Jak jste se vyhnul operaci a výměně kyčelního kloubu za umělý?
Je to paradox. Když jsem přišel na to, že mám tuto chorobu, tak jsem původně ležel asi měsíc či dva ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde jsem měl jít na operaci. Odtamtud mě asi po dvou měsících pustili domů a řekli, že si mě zavolají zpátky a půjdu na operaci. Když se dlouho nic nedělo, mamka tam zavolala. Zdůvodnili to tak, že na mě zapomněli. Přijel jsem proto na další kontrolu, v tu dobu jsem chodil 4 měsíce o berlích a nohu jsem nezatěžoval. A mezitím se mi kyčel zlepšila natolik, že mi lékaři doporučili konzervativní léčbu, což mi zachránilo sportovní kariéru. Kdybych měl umělý kloub, všechno by bylo jiné. Bylo to štěstí v neštěstí. Sice jsem potom v léčebně strávil přibližně rok života, ale bez nějakého zásahu, bez operace. Při odchodu z Košumberku mi všechno zakázali a řekli, že sportovat nebudu, jen rekreačně plavat a jezdit na kole. Kloub se neměl extrémně zatěžovat. Ale já sportoval rád, už když jsem tam přišel, i když mi bylo 9 let, nedokázal jsem se se zákazem absolutně smířit. Druhý paradox byl v tom, že jsem se odsud vrátil na jaře a v létě si pak zlomil stehenní kost.
Jak se to stalo?
Jeli jsem s mamkou na kole od babičky, škrtli jsme řídítky o sebe a já jsem si strčil nohu mezi dvě trubky jejího dámského kola. Takže jsem ulehl na 2 měsíce do nemocnice s dalším úrazem. A navíc to byla ta samá noha. Moje mamka z toho byla úplně na prášky. Ale i to jsem překonal a chtěl jsem začít zase sportovat, což těžce nesla a nechtěla mně to dovolit. To trvalo asi rok až dva, než viděla, že mi to nezakáže. V osmé třídě jsem se vrátil ke sportu a už jsem u toho zůstal.
Jak se později projevila vaše zkušenost s prožitkem člověka na vozíku?
Není to tak, že bych si chtěl později z tohoto důvodu něco dokazovat. Ale spíš jsem získal díky léčení a rehabilitacím větší vůli, než kdybych byl zdravý člověk a neměl žádný problém. To mně trochu pomohlo. Když jsem si za něčím šel, tak jsem to chtěl dělat ne na sto, ale na sto padesát procent. Sice jsem v léčebně strávil do té doby deset procent svého dosavadního života, ale na druhou stranu bydlím jen 48 kilometrů daleko, za mnou sem rodiče jezdili třeba dvakrát týdně. Srovnal jsem se s tím poměrně rychle a bral jsem to tak, že se nedá nic dělat. Ale musím říci, že děti, které tam byly se mnou, to měly těžší, protože byly zdaleka, návštěvy měly třeba jen jednou za 14 dní a možnosti před dvaceti lety byly jinde. Byl jsem sice na vozíku, ale když jsem se z toho dostal, hodil jsem tuto část života za hlavu a nemyslel jsem na to.
Prohlédl jste si nově rekonstruovaný pavilon léčebny. Co říkáte podmínkám dnešních pacientů?
Je to velká změna, takovou úroveň jsem si jako pacient neužil. Když jsem tady byl prvních osm měsíců, byl jsem odkázán na invalidní vozík či minimálně berle a cest bez bariér tolik nebylo, koupelny byly společné. Dnešní pacienti mají pohyb zjednodušený a je to dobře, všechno, co ulehčí pohyb, jim jen prospěje. Zkušenost lidí, kteří jsou upoutaní do konce života na vozíku, nemám a musí to být ohromně těžké. Na druhou stranu dnes i tito lidé mají úplně jiné možnosti, mohou se začlenit do života sportovního i normálního ale snadněji než dřív. Třeba paralympionici Leoš Lacina či Radek Procházka se s tím vypořádali výborně. Je to osud, který člověk má, a je na něm, jak se s tím popere. Strašné je, když se člověk ocitne na vozíku po úrazu ze dne na den, potom je umění se s tím vyrovnat a brát to jako součást života.
Co je jinak u vás nového - jak se cítíte před novou sezonou?
Jsem v polovině letní přípravy. Žádný zdravotní problém nemám, odtrénoval jsem, co jsem měl. V tuto chvíli je brzo na prognózy. Trénink je podobný jako loni. Pro trenéra Ondru Rybáře je problém něco měnit, když to dosavadní funguje. Nějaké změny tam jsou, například příští týden odjíždíme na dlouhé soustředění do Francie. Po šesti letech jedeme konečně někam jinam než do slovinské Pokljuky. Loni jsme spočítali, že jsme na tom místě strávili víc jak rok života, což je už hodně.
Nové je asi to, že si vás jako úspěšného olympionika a už také mistra a vicemistra světa okolí víc všímá. Je to tak?
To potvrzuji, zrovna včera se mi to stalo, když jsem se byl v parku projít se psem. Normálně v Letohradu problém nemám, tam mě lidi znají hodně let, ale byl tam nějaký oddíl skautů ze Třebíče. Ti mě poznali a tři čtvrtě hodiny jsem se jim podepisoval na trička, na boty a já nevím kam ještě. To se stává čím dál častěji a člověk s tím musí počítat. Když je toho hodně a navíc, když na to člověk není připraven, nemusí to být příjemné. Ale musí se to brát tak, že s úspěchem přichází i tyto věci. Pro lidi jsem zajímavý a nemohu jim říci, že zrovna nemám náladu. Na závodech či na tréninku ale už musím třeba říci, aby počkali, že se podepíšu později, pokud jsem ve své práci a nemohu přestat. Nejhorší je, když se jednou podepíšu, další lidi se nahrnou a je z toho půlhodina. Stává se to, ale je třeba umět to korigovat tak, aby to bylo prospěšné pro mě i pro druhé.
