„Můj největší cíl je dostat Pardubice na špičkovou úroveň. Chci se za tím třeba za dvacet let ohlédnout a říct si, že to mělo smysl,“ říká hvězda pardubického celku.
Na celou sezonu Sokol plánuje oslavy. O co se jedná?
Jde o výročí 20 let florbalu v Pardubicích. Rozhodli jsme se to oslavit jiným způsobem, než to dělají ostatní kluby, nechceme se zaměřit jen na jeden výroční zápas. Máme nafocené fotky zobrazující kontrast současnosti a minulosti, 7. května budeme pořádat galavečer, na který pozveme všechny současné i bývalé hráče, přátele klubu a další lidi, kteří se kolem pardubického florbalu pohybovali.
Jak vůbec vypadaly začátky florbalu v Pardubicích?
V roce 1996 ve staré sokolovně parta nadšenců kolem Miroslava Janovského a Víta Drašara začala dělat tento sport. Mně v té době bylo osm let. Shodou okolností jsem u těch začátků byl také. Chodil jsem cvičit do Sokola, kde se hrál i florbal. Vytvořila se dvě mládežnická družstva, kluci si totiž uvědomili, že je nutné vychovávat i mládež. Není to jen o tom, že se sejde parta lidí, budou spolu hrát florbal a pak si sednou na pivo.
Jak jste se k florbalu dostal vy?
Poprvé jsem ho viděl na Sokole. Tíhnul jsem ke všem sportům, kde byla hokejka. Od malička jsem chtěl hrát hokej, můj děda tehdy pracoval na zimním stadionu, takže jsem tam byl pořád. Pro rodiče by to ale bylo příliš finančně náročné. Potom jsem dělal atletiku, ale individuální sport mě moc nenadchnul. Znal jsem kluky ze Sokola, tak jsem začal hrát florbal.
Říkáte, že individuální sporty vás nebavily. Hra pardubického týmu ale stojí převážně na vás.
Dávám góly a mám nejvíc bodů, ale jsou tam další lidé, bez kterých by to nemohlo fungovat. Sám nic nezmůžu. Je to sice fráze, ale je to tak.
V době, kdy jste začínal, bylo běžné, že si lidé říkali, co to florbalisté nosí za tyčky v divných vacích, dnes už florbal zná každý. Čím to je?
Jednou jsme jeli vlakem a někdo se ptal, co to v těch vacích máme. Někdo prohlásil, že tam máme kytary. Teď florbal každý zná. Není to finančně náročný sport, potřebujete jen tenisky a hokejku. Také je komfortní, protože se hraje v tělocvičně. Většinu kluků navíc baví dávat góly a já jsem na tom byl úplně stejně. V tom je kouzlo florbalu. Další věc je, že se to hraje ve školách, protože stačí levné vybavení. Důležitým aspektem je i vedení Českého florbalu. Strávili nad tím spoustu času a dotáhli to na tak vysokou úroveň.
Takže nakonec můžete být rád, že jste nezůstal u hokeje, kde tolik gólů jako ve florbalu nepadá.
Určitě jsem za to rád. Díky florbalu jsem potkal hodně skvělých lidí a kamarádů. Získal jsem spoustu sportovních i životních zkušeností. Neměnil bych.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Velký úspěch je loňský bronz z mistrovství světa. To je ale čtrnáctidenní záležitost, navíc jsem tolik nehrál. Na podobnou úroveň bych proto zařadil dlouhodobý úspěch – posun pardubického florbalu.
Jako první pardubický florbalista jste se dostal do reprezentace, zahrál jste si i na mistrovství světa a při své premiéře jste hned získal medaili. Přesto jste většinu času proseděl na lavičce jako náhradník, tedy v naprosto opačné roli, než jakou máte v Pardubicích. Jak jste se s tím srovnával?
Možná jsem si to užil o to víc. Byl jsem v roli diváka na tom nejlepším místě – na střídačce. Klukům jsem fandil, snažil jsem se je povzbuzovat a přijmout roli náhradníka, který může kdykoli naskočit, takže musí být připravený. Zároveň jsem nemohl dát najevo, že bych byl otrávený.
Zdeněk Skružný, bývalý hlavní trenér reprezentace, o vás kdysi řekl, že vám v reprezentaci chybělo sebevědomí. V posledních letech jste ho ale získal. Jak se vám to povedlo?
Nevím, jestli se mi to úplně povedlo, protože za těch deset let, co jsem v reprezentaci, jsem se tam nikdy výrazně neprosadil. Nikdy se nepostavila celá pětka kolem mě, byl jsem na hraně sestavy. Finální nominace se mi vždycky vyhýbala a dočkal jsem se až teď. Možná to bude tím, že jsem se v reprezentaci nikdy necítil dobře. Jsem typ, který kolem sebe potřebuje lidi, které zná. Dlouho se sžívám s novým prostředím. Do reprezentace přijdete jednou za pár měsíců, moc spoluhráčů jsem tam neměl. Zlom možná přišel v okamžiku, kdy jsem tam znal kluky z Chodova, kde jsem také hrál.
Jak na člověka působí to, když hraje vedle legend, jako jsou Milan Fridrich nebo Tomáš Kafka?
Nevnímám to. Jsou to pro mě spoluhráči - jako ostatní. Když ale něco řeknou, beru to jinak. Navíc to jsou velmi inteligentní a fajn lidé, takže se to ještě umocňuje.
S velkými florbalovými jmény jste hrál i na Chodově. S týmem jste se dostali až do Superfinále, vyhráli jste Pohár České pojišťovny. Proč jste se vrátil do Pardubic, když pražský celek asi má větší budoucnost?
Doufám, že Chodov nemá větší budoucnost než Pardubice. Na Chodov jsem odcházel hlavně kvůli tomu, že Pardubice sestoupily z extraligy. Chtěl jsem ji hrát dál a pokračovat i v reprezentaci. Za celou dobu, co jsem byl na Chodově, mě to táhlo zpátky do Pardubic. Kdyby se tady podařilo udržet extraligu celou dobu, asi bych neodcházel nikam.
Byly i nabídky ze zahraničí?
První nabídka ze zahraničí přišla letos v létě – ze švédského Dalenu. Okamžitě jsem ji ale odmítl, protože mám v Pardubicích tolik závazků, že je pro mě nemyslitelné všechno opustit a jít hrát někam pryč.
Dalen je ale jeden z nejlepších týmů na světě. Nebudete toho litovat?
Když jsem to říkal spoluhráčům a kamarádům, všichni se divili, že jsem to odmítl. Musel jsem ale upřednostnit rozum nad tím, že bych si zkusil něco nového. Myslím si, že toho litovat nebudu. Nikdy jsem nehrál florbal kvůli tomu, abych se dostal do nějaké zahraniční soutěže.
Kdy přijde doba, kdy i vrcholové florbalisty v Česku bude živit jen sport?
Bude to ještě trvat. Myslím si, že některé kluby už hráče částečně platí, ale nikdo to nechce zveřejnit, protože kluby by to mohlo semlít. Ta doba ale určitě přijde. Jde o to, aby se do florbalu dostal nějaký větší sponzor, který zjistí, že je to pro něj dobrá prezentace. Může to urychlit i podpora měst. Někde už je na úrovni opravdu špičkových sportů, u nás to tak zatím bohužel není. Pořád musíme pracovat s vlastními zdroji. Drtivá většina lidí to dělá z lásky ke sportu - úplně zadarmo nebo za nějaké směšné peníze.
Martin ZozulákÚtočník florbalového týmu Sokol Pardubice se narodil 17. srpna 1987. Vystudoval obor Ekonomika a management na Univerzitě Pardubice a získal titul Ing. Společně s bratrem vlastní firmu, provozují lezeckou stěnu a obchod se sportovním zbožím. V dětství se věnoval také atletice. Ve florbalové kariéře získal ocenění pro nejužitečnějšího hráče i nejlepšího střelce extraligy, v české reprezentaci působí deset let. Ve volném čase jezdí na horském kole, věnuje se lezení a rád relaxuje u dobrých filmů. Je svobodný. |
Proč by to mohlo kluby semlít?
Florbal je pořád na úrovni, že nevíme, jestli budou peníze. Když se někdo rozhodne platit hráče, je to pro něj obrovský náklad. Pokud přijde o sponzora, klub v podstatě končí.
Čím se tedy živíte?
Dva roky jsem pracoval pro klub na částečný úvazek. Teď s bratrem v Pardubicích provozujeme lezeckou stěnu a máme obchod se sportovním vybavením.
Kromě toho, že se věnujete florbalu, působíte v reprezentaci a podnikáte, jste také místopředsedou pardubického klubu. Jak to všechno stíháte?
Strašně špatně. Jsem na hranici toho, že bych měl nějakou činnost vypustit. Nechám tomu ještě pár měsíců a něco budu muset určitě omezit. Dlouhodobě to asi není udržitelné.
Ani vaše přítelkyně z toho asi nemůže mít radost.
Většinou se vidíme akorát třicet minut předtím, než jdeme spát. Je to složitější, ale chápe to. Podporuje mě, bez toho by to ani nemohlo fungovat. Ví, že florbal je můj život.
