Jan Motyčka založil pardubické letní kino v roce 2006.

Jan Motyčka založil pardubické letní kino v roce 2006. | foto: Tomáš Kubelka

Dnes je úplně jedno, kdo se s kým drží za ruku, říká promotér kina

  • 2
Jan Motyčka je v Pardubicích jméno velmi známé. Do povědomí Pardubáků se zapsal především jako promotér letního kina, ale také jako představitel gay komunity.

Zatímco pro většinu lidí je léto symbolem dovolené a odpočinku, pro Jana Motyčku to znamená maximálně pět hodin spánku denně. Svůj volný čas totiž už deset let věnuje letnímu kinu.

„V kině jsem byl téměř každý promítací den. Kromě léta, kdy jsem skončil ve vazbě,“ říká Motyčka. Tam se ocitl kvůli podezření z krácení daní. 

Jak vznikla myšlenka letního kina v Pardubicích?
Po prvním ročníku Febiofestu, kdy jsme promítali na netradičních místech, například na letišti, v pivovaru nebo v pardubickém krematoriu. Tam šlo o film Juraje Herze Spalovač mrtvol, který se právě v krematoriu před pětatřiceti lety natáčel. Setkalo se to s neuvěřitelným zájmem, ukázalo se, že projekce zasazená do místa, které s ní úzce souvisí, ještě víc umocní zážitek. Poté jsme s tehdejší vedoucí odboru kultury na magistrátu festival hodnotili a padla zmínka o tom, jak by bylo skvělé oživit Tyršovy sady i v období letních prázdnin. Tak se zrodila idea letního kina. Tehdy jsme si naivně mysleli, že sto tisíc korun musí bohatě stačit. Postupem času se ukázalo, že projekt stojí mnohem víc. Dnešní rozpočet je kolem 1,2 milionu korun.

Letnímu kinu věnujete spoustu času. Máte z toho sám nějaký příjem?
Přepočteno na hodiny menší než naši brigádníci (smích). Ale jde o náš autorský projekt, který je neodmyslitelně spojen s každým létem. Většina lidí o prázdninách vyráží na dovolenou, my s kolegou vyrážíme do Tyršových sadů, případně ke skateparku. Náš vztah k letnímu kinu je bez nadsázky otcovský. I proto jsme o něj bojovali, když mu některé radniční party úplně nepřály.

Tím mi nahráváte na další otázku. Stávalo se, že jste musel bojovat o dotace, nebo narychlo měnit místo promítání. Nechtěl jste to někdy prostě vzdát?
Zpravidla si to říkám několikrát ročně. Stále mi to ale za to stojí, přestože více než polovinu rozpočtu musíme pokrývat sami. Máme štěstí, že máme jako partnery stabilní a tradiční firmy, přesto to ale není úplně jednoduché - zvlášť v době, kdy je reklamních možností spousta. Bylo by fajn, kdyby si některý osvícený politik udělal statistiku kulturních akcí pořádaných v Pardubicích a porovnal, kolik dnů jednotlivé akce mají, pro kolik lidí se pořádají a kolik na ně město přispívá. Zjistil by, že je tu značný nepoměr, protože mnohdy jsou stotisícovými dotacemi podporovány jednodenní akce, zatímco dvouměsíční kino rozhodně přímo úměrnou částku nedostává.

Čemu kromě letního kina se ještě věnujete? Co vás živí?
Reklamní, grafická, kreativní a produkční tvorba a realizace firemních open air filmových projekcí. Navíc jsme začali filmy nejen promítat, ale i produkovat a distribuovat. Předloni to byl celovečerní dokument Jana Nováka o hokejistech s názvem Pušky, puky, pivo a psi a letos nám bylo ctí v letním kině uvést další film, na němž se tento českoamerický filmař režijně podílel - Pivo a Pardubice.

Byl jste úspěšný podnikatel, který se angažoval v kulturní oblasti, uspěl jste i ve volbách. Pak ale přišel strmý pád v okamžiku, kdy vás zatkla policie. Jak na toto období vzpomínáte?
S odstupem času jako na velmi poučnou éru, byť mne nespravedlivě poškodila. Začalo to velmi razantní akcí, poté se v médiích šířila spousta polopravd a nesmyslů, celé to bylo značně nafouknuté a přehnané, ale s tím už se bohužel nedá nic dělat. Ale pravda nakonec vyšla najevo a má nevina se prokázala, o čemž svědčí fakt, že tu teď spolu sedíme a povídáme si.

O co tam tedy šlo?
De facto o účetní nedopatření, nesrovnalost, která bohužel na první pohled mohla působit jako pokus o krácení daně. Vše se navíc zkomplikovalo zbytkem stimulační látky, dlouhá léta zapomenuté na dně ledničky. Slova dlouho a zapomenuté podtrhuji, protože podobné podpůrné prostředky patřily k mým občasným hříchům dávného mládí, teď se už několik let raději intenzivně věnuji sportu.

Co může člověk ve vazbě dělat?
Nic. Prostor je tam velmi omezený - obrazně i doslova. Jste tam v jedné malé místnosti se třemi lidmi, často z jiného etnika. Třiadvacet hodin denně pobýváte v cele velikosti koupelny a prostoru pro kreativní tvorbu není moc. Člověk může akorát číst, což u mne vyústilo v několik přečtených knížek týdně. Pomáhalo mi, že jsem byl přesvědčen, že je to celé hrozný omyl a musí to za pár dní skončit. Seděl jsem na posteli, měl stále sbaleno a při každém zachrastění klíčů předpokládal, že jdu domů. Nakonec to trvalo neuvěřitelného půl roku.

Jaký je ve vazbě režim?
Stejný jako v nejpřísnější české věznici, kde nesmíte chodit ven. Dokonce se traduje, že vazba je horší než samotné vězení, protože má obviněné zlomit. Velmi ubíjející je fakt, že jste v malé místnosti, jejíž součástí je toaleta a kde není ani teplá voda, ani elektřina. Navíc jste s lidmi, které byste si nikdy nevybrala. Nejděsivější ale je, že člověk, který má nesrovnalosti v daňovém přiznání, sdílí celu s recidivisty a obviněnými z vraždy nebo z obchodu s bílým masem. Tak jsem byl s dagestánským teroristou, polským kapsářem, kluky, kteří v Bulharsku falšovali platební karty, nebo s Nigerijcem, jenž údajně organizoval falešné svatby kvůli legalizaci pobytu v Evropské unii. Takže jsem měl nakonec štěstí.

Štěstí?
Byli to relativně normální lidi a nebyli agresivní. Myslím, že zrovna onen Nigerijec někde slyšel, že v Česku je fajn, tak sem prostě šel a stal se v podstatě nevědomky součástí nějaké skupiny, jejíž hlavní aktéři trestnou činnost opravdu páchali.

Když se na tuto zkušenost díváte s odstupem času, změnilo to nějak váš pohled na svět a přístup k životu?
Dám si pozor, až budu vyplňovat příští daňové přiznání (smích). Ale vážně: definitivně jsem si uvědomil, co je v životě nejdůležitější. Myslím, že jsem to přestál s humorem, nadhledem a snad i s noblesou. Dodnes mám pár facebookových známých z tohoto prostředí. Byla to zajímavá a důležitá životní zkušenost - a každá životní zkušenost by vás měla poučit. Pozitivní je i to, že jsem ve vazbě zhubl asi patnáct kilo.

To není zrovna dobrá vizitka pro tamější kuchaře.
Mám pocit, že rozpočet na snídani, oběd a večeři je asi 40 korun. Takže člověk nemůže očekávat čtyřchodové degustační menu.

Hovořilo se o tom, že za vaším zatčením možná stály nějaké politické tlaky. Nelitujete tedy svého vstupu do politiky?
Nechci z toho nikoho podezřívat, ale je pravda, že razance, dramatičnost a načasování mého zatčení se nezdají náhodné. Díky politice jsem ale poznal i úžasné lidi. Takže - jak zpívala Edith Piaf - ničeho nelituji.

Když jste kandidoval, neměl jste obavy, že vás lidé nebudou volit kvůli vaší sexuální orientaci, která byla obecně známá?
Z toho jsem obavu opravdu neměl. Myslím, že dnes je úplně jedno, kdo se s kým drží za ruku, pokud se chová slušně a nikomu neubližuje. Je dobře, že dnes si to lze už v útlém věku bez následků přiznat. Nejhorší je žít ve lži a přetvářce před ostatními i sebou samým. Neznám nikoho, kdo by měl dnes problém vyjít s tím najevo. Možná je to ale těžší v menších městech a na vesnicích a také v jiném prostředí než uměleckém.

Musel jste někdy svou orientaci tajit?
Od svých patnácti let ne.

Vaše okolí to tedy přijalo dobře?
To už je tak dlouho, že si to ani nepamatuji (smích). Měl jsem štěstí v tom, že jsem měl normální rodiče, zčásti z uměleckého prostředí. Nikdy jsem to nevnímal jako něco problematického. Dokonce jsme kdysi dávno v Pardubicích založili diskotéku Ptačí klec, což byl první velký gay klub na východ od Prahy, který na rozdíl od všech ostatních nebyl nikde v podzemí. Naopak to byla velká diskotéka, kam chodila spousta lidí z celé republiky, a to nejen z gay komunity.

Jan Motyčka

Šestatřicetiletý podnikatel v oblasti reklamy, ředitel společnosti Cinema Time Jan Motyčka je známý především jako promotér Pardubického letního kina, které už 10 let promítá každý prázdninový večer filmy. Kromě toho byl také mnoho let pořadatelem pardubické části Febiofestu. V roce 2002 rovněž založil legendární pardubický gay klub Ptačí klec. Mezi jeho koníčky patří kreativní práce, film a televizní produkce HBO. „Jsem největší propagátor tvorby této úžasné televizní stanice na východ od Prahy,“ říká Motyčka.

Co byste poradil člověku, který se chce přiznat k menšinové sexuální orientaci?
Ať s tím příliš neotálí a udělá to. Dnes si lze díky internetu vyhledat jakékoli informace na toto téma. Je určitě lepší to nejdříve probrat s rodinou a nejbližšími. První lásky jsou nejkrásnější a je dobré je prožít bez jakýchkoli obav a zábran.

Česká společnost je ostatně k homosexuální orientaci poměrně tolerantní.
Ano, ani já osobně si nepamatuji jedinou negativní reakci tohoto typu na moji adresu.

Takže se vám nikdy nestalo, že by vás kvůli tomu někdo odsuzoval?
Do očí určitě ne. A co oči nevidí, srdce nebolí. Navíc dnes je to nepoměrně komfortnější než třeba před čtyřiceti lety. Když si člověk představí, jaké hrůzy tehdy museli lidé prožívat... Teď je to mnohem snadnější a jednodušší. O to víc bychom si měli vážit toho, že žijeme ve svobodné zemi.

Možná je to i tím, že česká společnost je převážně ateistická.
Zcela jistě. Být gay v Polsku je určitě složitější.