K profesi učitele tvůrčího psaní se spisovatel, cestovatel a novinář René Nekuda dostal náhodou. V osmnácti letech vycestoval do Keni, kde dokumentoval fenomén adopce na dálku. Sobě i svým tamějším přátelům slíbil, že se do této africké země do deseti let vrátí. Trvalo to osm let, pak slib splnil.
A protože chtěl, aby jeho cesta měla smysl, vymyslel projekt, který na dálku spojil jeho studenty tvůrčího psaní s lidmi žijícími v druhém největším africkém slumu. Výsledkem je kniha povídek s příznačným názvem Hakuna Matata - „Žádnej problém“.
Než jste se do Keni vrátil, uplynulo osm let. Vypozoroval jste, že by se země za tu dobu nějak změnila?
Z mého pohledu je daleko více turistická. Při mé první cestě mi nikdo nenabízel cetky na ulici nebo na pláži. Tentokrát jsem si tím připadal doslova masírovaný. Když jsem Keňu navštívil poprvé, bylo to tam pro mě takové hodně lidské, přímé a čisté. Nemyslím, co se týče čistoty na ulicích, ale co se týče chování a jednání. Bydleli jsme třeba deset dní v jedné rodině, kde nám i vařili, prali, uklízeli. Když jsme se jim chtěli nějak odvděčit, nechtěli si od nás za žádnou cenu vzít peníze. Byli jsme už zoufalí, protože jsme věděli, že jsou to chudí lidé. Nakonec jsme na trhu koupili pytel rýže, přivezli ho k jejich domu a vysvětlili jim, že s ním nemůžeme cestovat a musíme jim ho tam nechat. To bylo jediné, co akceptovali. Ti lidé byli hrozně hrdí. Teď už tuhle vlastnost pomalu ztrácejí.
Myslíte, že jsou víc orientovaní na peníze?
Před deseti lety, když někdo žebral, bylo jasné, že buď fetuje, nebo je to nějaký jiný pochybný živel. Žádný slušný obyčejný Keňan by si nikdy neřekl o peníze. Tohle už se tam dnes trochu láme a mrzí mě to.
Do Afriky se soustřeďuje velké množství humanitárních projektů, ale mnohé bývají často kritizované za to, že jsou pouze dírou na peníze. A to právě proto, že neřeší základní problémy v daných regionech.
Ano, je spousta zbytečných projektů typu: Každý čtvrtek na tomhle místě dostanete najíst. To jenom dělá z lidí závislé. Pro mě jsou smysluplné ty, které vyžadují prvotní impuls od samotných lidí. Funguje to například takto: Přišli jste sami s tím, že ve vesnici potřebujete studnu. Skvělé! Sežeňte si co nejvíc lidí, kteří vám tu studnu pomohou postavit, zkuste sehnat co nejvíc materiálu a my vám dáme know how, jak ji postavit a poskytneme vám plány. Když vám budou chybět částečně peníze na materiál a uvidíme vaši snahu, tak vám je pošleme. Tenhle přístup mi přijde skvělý, protože takto vybudovaných věcí si lidi mnohem víc váží.
Jak se vlastně stane, že český učitel tvůrčího psaní vyrazí do afrického slumu sbírat podklady pro knížku?
Přemýšlel jsem, jak do Keni nejet jenom jako turista za kamarády. Když jsem začal učit tvůrčí psaní, řekl jsem si, že to spojím právě s ním. Ben, můj nejlepší kamarád z Keni, pracuje a bydlí v Kibeře, což je slum, kde žije více než milion lidí. Za tři týdny jsem tam nasbíral devatenáct rozhovorů. Byli to náhodně vybraní lidé, takže představovali velmi široké spektrum. Mí studenti v Česku pak dostali za úkol použít tyto rozhovory jako inspirační zdroj. Měli v těch příbězích najít něco, co souvisí s jejich vlastním životem, a napsat o tom povídku. Její děj mohli přenést do českého prostředí.
Přiznám se, že při prvním zamyšlení mě nenapadá, jaké problémy mohou mít společné lidé žijící na okraji společnosti a studenti tvůrčího psaní, kteří oproti nim vedou životy v blahobytu...
Jeden ze základních smyslů celého toho projektu je ukázat, že jádro lidství je všude v podstatě stejné. Zhruba dvacetiletý kluk v rozhovoru uvedl, že jeho největším strachem je láska. Jedna mladá dívka zase prohlásila, že nejvíc na světě miluje plavání, ale neumí plavat. V přeneseném slova smyslu to zná leckdo. Po něčem toužím, myslím si, že je to pro mě to nejlepší, ale nemám schopnost toho dosáhnout. Nemusí jít samozřejmě o plavání, ale princip zůstává stejný.
Peníze z prodeje vaší knihy by měly putovat zpět do Kibery.
Vnímám to jako takový kruh, který se tím uzavře. Konkrétně peníze poputují na fungování a vybavení takzvané učebnicové knihovny. Děti mohou přijít a studovat na místě, ale nemohou si učebnici vzít domů. Funguje to zkrátka jako studovna. Ten projekt má smysl v tom, že se dětem nic nevnucuje. Když budou samy chtít, mohou na sobě makat. Máme k dispozici konkrétní seznam knih, které potřebují, a to je náš cíl. V tuto chvíli chybí ještě učebnice za zhruba 130 tisíc korun.
Takže jste si stanovil finanční strop? Nepodařilo by se získat víc?
Není to malá částka, ale není to kvantum. Spousta lidí se mě ptala, proč ne víc? Proč ne půl milionu? A já říkám: Nechci víc, protože 130 tisíc je reálný cíl a má jasný konkrétní účel. Jinak by to ztratilo upřímnost. Je to malé gesto.
Malé gesto?
Ano. Já myšlence malých gest hodně fandím. Dneska jsme totiž začali zvláštně pojmenovávat některé věci. Když někdo pomůže staré babičce s nákupem do schodů, tak se to označí za dobrý skutek. A toho já se strašně děsím, protože to přeci není žádný dobrý skutek. To by snad mělo být přirozené. To měřítko se celkem posunulo a zneklidňuje mě to mnohem víc než to, kdo je dneska prezidentem.
Když jste Keňu navštívil poprvé, zpracovával jste jako novinář téma adopce na dálku. To je celosvětově populární projekt už řadu let. Jak moc je podle vás skutečně efektivní? Jak moc skutečně pomáhá?
Pokud chce někdo pomoct konkrétnímu dítěti, tak to funguje. Nemám ale pocit, že globálně by tenhle projekt za ta léta něco výraznějšího vyřešil.
Cestování do chudých regionů se v posledních letech stává trendem mezi bohatými lidmi, které už omrzel luxus plážových resortů. Je dnes i bída něco jako turistické lákadlo?
Ano, je to trend a do jisté míry ukazuje, co si dnes všechno můžeme dovolit. Do Kibery se například pořádají zájezdy s ochrankou. Platit obrovské peníze za to, abych se jezdil dívat, jak lidé žijí v bídě, je zvrácenost. Spousta lidí se mě ptá, jak se tam dostat. A já jim na to říkám: Tak si vymyslete nějaký smysluplný projekt. Ale to oni nechtějí. Vypravit se jen tak do Kibery nebo na jiné podobné místo podle mě nemá smysl. Navíc, pokud přijdete opravdu zvenčí, musíte tam mít ochranku. Já jsem měl podmínky jiné, protože jsem tam byl u svého kamaráda. I tak mě ale upozorňoval, abych některými místy bez něj vůbec nechodil.
Vraťme se tedy raději do Čech. Vaše knížka to na zdejším trhu určitě nebude mít snadné hlavně kvůli obrovské konkurenci. Nemáte pocit, že je dnes trh přesycený?
V Čechách vychází za poslední léta šestnáct až osmnáct tisíc nových titulů ročně, což je přibližně padesát nových knih denně včetně víkendů a svátků. Není to samozřejmě jenom beletrie, ale kuchařky, učebnice, zkrátka všechno. I tak je to ale ohromné množství. Všechny ty bestsellery, ten literární popík je nutný k tomu, aby pak nakladatel mohl dát šanci třeba deseti titulům, u kterých si není jistý ziskem. Díky zaručeným trhákům pak mohou vznikat mnohdy smysluplnější a zajímavější díla.
Kolik času má vůbec knížka na to, aby si našla čtenáře, než ji z regálů vytlačí něco nového?
Knižní trh je hrozně rychlý a knížky, které se neprodávají, do půl roku postupně mizí z knihkupectví. Musejí se uvolnit místa pro ty, co se prodávají. Když se knížka do roka stále neprodává, tak se výtisky skartují. To je běžná praxe. U nás jsou to ročně statisíce výtisků. Viděl jsem to jednou na vlastní oči a plakal jsem. Takovým mezikrokem je pak koncept Levné knihy, který knížky zachraňuje před skartací. Je to taková druhá šance.
Jak v dnešní době knížkám pomoci?
Jak pomoci? Leda snad, že by stát vymyslel ještě jedny Vánoce. (smích) To je totiž středobod knižního trhu.
