Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Včely nekradou a nepodvádějí, lidé by se mohli učit, říká včelař Báchor

  17:50aktualizováno  17:50
Onemocnění varroáza zahubilo téměř 40 procent včelstev po celé republice. Podle včelaře Evžena Báchora ve velké míře řádí i v Pardubickém kraji. „Nesu to velmi těžce. Jen se divím, že jsem ještě nedostal infarkt. Když máte přes dvacet úlů a všechno je tam mrtvé,“ stýská si.

Včelař Evžen Báchor má celkem 120 včelstev, v každém z nich je průměrně 70 tisíc včel, dohromady to tedy je téměř 8 a půl milionu včel. Pětatřicet úlů má přitom přímo na své zahradě hned u domu. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Bez bílé čepice jej téměř není možné potkat. „Je to můj novinářský průkaz,“ říká s nadsázkou Evžen Báchor, pardubický včelař, fotograf a bývalý novinář. Podobnou bílou čepici dokonce nosil i příslušník StB, který kdysi musel Báchora hlídat, aby do zahraničních časopisů neposílal „nevhodné“ fotky.

Na Moravě a ve Slezsku v současné době řádí varroáza, infekční onemocnění způsobené roztočem, a hubí včely ve velkém. Jak je to v Pardubickém kraji?
Řádí všude. Přes zimu v republice uhynulo téměř 40 procent včelstev. Jsou lokality, kde nemají tak velké problémy, ale jsou i místa, kde včelstva vymřela úplně. Souvisí s tím ale i další problémy - postřiky. Do polí s řepkou a podobnými plodinami se cpe velké množství postřiků, které nám ničí včely. Zrovna teď se mi stalo, že mi celé jedno stanoviště postřiky otrávily.

Jsou právě postřiky důvodem, proč se často objevují zprávy, že včely hynou a med zdražuje?
Je to jeden z důvodů. Včela se přírodním toxinům umí bránit, těm umělým ale ne. Neotráví se třeba hned na místě, ale poté to s nektarem přinese do úlu a otráví mladé včely. Takže včelstvo začne chřadnout, oslabovat a varroáza má příležitost. Před deseti lety jsme tyto problémy vůbec neměli, včely dokázaly žít s určitým množstvím roztočů. Teď už se ale rodí poškozené.

Evžen Báchor

Pardubický včelař a fotograf se narodil 18. března 1951, žil v Dolním Maršově v Krkonoších, vystudoval střední školu se zaměřením na včelařství a vysokou školu pedagogického směru. Včely chová už od svých osmnácti let, pracoval mimo jiné také jako učitel, dopisovatel a později novinář. Působil i v tiskovém úseku pardubického magistrátu. Nyní je v důchodu. Jeho zatím poslední - celkově padesátou - výstavou byly fotografie koní. Je ženatý a má tři syny. Všichni po něm podědili lásku k fotografování, včelařství se však nevěnuje ani jeden.

Takže je to určitá paralela k dnešní lidské společnosti.
Ano, je to úplně stejné. Tam, kde nemohou žít včely, nemůže žít ani člověk a krajina se změní v nehostinnou pustinu. Louky dnes musí být posekány už před rozkvětem, což se pak na kvalitě stravy projevuje nejen u včel, ale i u lidí. Když budete jíst stále stejnou potravu, taky za chvíli umřete.

Máte ke včelám nějaký bližší vztah, nebo to berete spíše z ekonomického hlediska? Nepředpokládám, že byste se s nimi mazlil, ale…
Já se s nimi ale opravdu mazlím. Je to stejné, jako když máte doma psa nebo kočku.

Od nich ale nedostanu žihadlo.
Včely mi ho taky nedají. Když s nimi umíte zacházet, nepoštípou vás. Hladím je, nechám je po sobě lézt, mívám stovky včel po rukou a obličeji a stejně mi nic neudělají. Našel jsem s nimi společnou řeč. Žihadlo dají až tehdy, když se cítí ohroženy. Vnímají vibrace našeho těla a poznají, jestli se bojíme, nebo jestli jsme v pohodě. S manželkou si včely hladíme, ony pěkně nastaví zádíčka.

Neříkejte ale, že žádná žihadla nedostanete.
Každé žihadlo je za odměnu, protože se o ně dobře staráme. Je totiž blahodárné - včelí jed velmi dobře působí na kloubové revmatické onemocnění a posiluje imunitní systém. Když se chovám tak, jak se chovat mám, je všechno v pořádku. Útoky včel jsou jen v amerických filmech.

Jak poté vnímáte, když včely hynou, nebo je kvůli moru dokonce musíte spálit?
Nesu to velmi těžce. Jen se divím, že jsem ještě nedostal infarkt. Když máte přes dvacet úlů a všechno je tam mrtvé... Otevřete to, všechno to smrdí, včely jsou v křečích, propletou se a vypadá to jako upletený svetr. Je to zoufalství, jako když vám vystřílejí rodinu. Každý chovatel ví, co to je, když mu odejde zvířátko. Jestliže někdo chce chovat zvířata a nestarat se o ně, nemá ani právo o nich mluvit.

Jak jste se k včelařství vůbec dostal? Není to zrovna obvyklý koníček.
Přivedl mě k tomu náš pan zubař. V té době jsem závodně jezdil motokros, ale přesto jsem od svých deseti let doma choval čmeláky, měl jsem krmelce, krmil srnky a zajíce. Jednou ke mně pan zubař přišel a řekl mi, že už mě pozoruje delší dobu a že by ze mě byl výborný včelař. Zrovna jsem opravoval motorku a o včelách jsem věděl akorát to, že dávají med a žihadlo. Pan zubař mysliveckou holí ukázal na druhou stranu údolí, kde stál včelín s dvanácti včelstvy. Jejich majitel umřel, a kdybychom jim nepomohli, zanikly by. Byli jsme se tam tedy podívat a už mi to zůstalo.

Co vás na včelách nejvíce fascinuje?
Úplně všechno. Mají dokonalou hierarchii. Jestliže je někde demokracie, je právě tam. Podle svého stáří jsou včely rozděleny do určité společenské úrovně, kde musí plnit určité úkoly, čímž pomáhají ostatním. Nikdo tam nepodvádí, nikoho neokrádá a všichni se snaží vytvářet takové podmínky, aby celé včelstvo mohlo zdárně žít. Takhle by se měla chovat lidská společnost.

Co všechno obnáší péče o ně?
Velké množství práce a hlavně v pravý čas. Musíme poznat zákonitosti života včel a přizpůsobit se jim. Až potom je můžeme správně nakrmit, rozšířit jim prostor, dát léčiva, doplnit zásoby, obnovit chov a podobně. Těch úkonů je strašně moc.

Kromě toho se věnujete i fotografování. Co vás přivedlo k tomuto koníčku i práci?
Když mi bylo osm let, soused fotografoval a mě to také lákalo. Chtěl jsem poznat, jak obrázek vzniká. V Krkonoších, kde jsme bydleli, zůstala po Němcích spousta opuštěných domů. Rádi jsme tam s kluky chodili a občas jsme tam něco našli. Já tam objevil měchový fotoaparát se stativem. Koupil jsem si film a vyvolával ho v hlubokém talíři na polévku, nejmladší bratr stál za dveřmi a měřil mi čas. Teploměr jsme neměli, takže jsme teplotu odhadovali prstem. Tyhle fotky mám uschované dodnes. Člověk najednou pozná úplně jiný svět.

Jak to myslíte?
Nejen, že si dokáže zachytit neopakovatelný okamžik, ale vytváří si i dokument o člověku a jeho činnosti. Najednou to má obrovskou vypovídající hodnotu. Byl to svět, který mě začal hrozně lákat, chtěl jsem objevovat víc a víc. Měchový fotoaparát mi vydržel až do sedmnácti let. Hrozně jsem toužil stát se fotoreportérem. Neměl jsem ale šanci se v té době do novin dostat, dlouhá léta jsem proto byl alespoň dopisovatelem. Až do revoluce jsem spolupracoval s různými deníky a časopisy. Dokonce jsem posílal fotky do Německa a Anglie, potom jsem kvůli tomu měl velké problémy s StB. Krásné bylo, že člověku, který mě musel neustále hlídat, ušili i stejnou čepici.

Aby vás napodobil?
Ano. Fotil jsem největší veřejné závody - Velkou pardubickou, Zlatou přilbu a podobně. Tyto fotografie vždy vyšly někde ve „špatném“ zahraničí, takže jsem musel být stále pod dohledem. Jednou jsem na závodě vyfotil jezdce Svobodu, který měl své jméno napsané na kombinéze na zadnici. Komunistům se ale tahle fotka nelíbila a požadovali, abych ji okamžitě sundal. Měli pocit, že tou fotografií říkám, že „v Československu je svoboda v prdeli“.

Máte nějakou fotografii, kterou považujete za svůj nejlepší fotografický úlovek?
Nikdy jsem nejlepší snímek nehledal. Mám třeba krásnou fotografii, kde se dívka dívá přes zamřížované okno hradu do krajiny. Fotka hovoří o tom, jak ta dívka touží po svobodě. Přitom to byla jen náhodná turistka, která se šla podívat přes okno.

Svůj sen jste si nakonec splnil a z dopisovatele se stal fotoreportérem. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to nejkrásnější období mého života. Odcházelo se mi jen velmi těžko, ale musel jsem. Přišlo mi, že můj nejmladší syn se sotva narodil a už šel do první třídy. Vůbec jsem si ho neužil, domů jsem chodil, když už spal. Ale zažil jsem tam spoustu veselých okamžiků. Často se mi třeba stávalo, že mi kolegyně ořízly fotku, aby se jim do článku vešlo více textu. Tím mi ale tu fotku znehodnotily. Když mi to kolegyně udělala už poněkolikáté, smazal jsem jí deset řádků textu a vrátil tam původní fotografii. Její článek tak vyšel bez konce. Poté už to nikdy neudělala.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Cihelna 2011
Děla, kanony, tanky. Vojenská přehlídka Cihelna oslaví jubileum

Když rozkvetly šeříky. Tak zní podtitul jubilejního dvacátého ročníku populární vojenské akce Cihelna. Na louce nedaleko Králík uvidí tisíce fanoušků armádní...  celý článek

Zácpy způsobuje umístěný semafor, který řídí provoz na křižovatce.
Série oprav nekončí, cestu po tahu I/35 u Zámrsku brzdí další uzavírka

S dalším zdržením musí počítat tisíce řidičů při cestě po hlavní silnici I/35 napříč Pardubickým krajem. V úseku od křižovatky v Zámrsku směrem k Holicím se...  celý článek

Příprava na start na náměstí v Litomyšli.
Závodní motocykly svištěly i kolem litomyšlského zámku, připomene výstava

Motoristické závody nejsou jen doménou speciálních okruhů. Přesvědčit se o tom budou moci zanedlouho návštěvníci velké výstavy, která bude mapovat historii už...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.