Poslední novince 107. sezony patřil uplynulý víkend v městském divadle. Na jeho jevišti ožil legendární ruský mystik Grigorij Jefimovič Rasputin, pro někoho svatý muž, pro jiného prostopášný milovník žen a pití.
Hlavní roli Rasputina hraje Ladislav Špiner.
„Budu vyprávět příběh o člověku, kterého je mi upřímně líto. Zachvívá se mi srdce, když vidím, jak se propadá do pekel, jak se ke konci života začíná chovat manipulativně, sprostě. Je mi líto jeho obětí, ale i jeho,“ řekl Petr Novotný, režisér a zároveň i autor hry, kterou Východočeské divadlo uvedlo ve světové premiéře. Další reprízy ještě před prázdninami se uskuteční v úterý a ve čtvrtek.
Co pro vás bylo impulsem, že jste se rozhodl napsat autorskou hru o Rasputinovi?
Asi je to dané tím, jak stárnu. Hodně mě totiž zajímají skutečné osudy lidí, kteří žili před námi nebo žijí vedle nás. To je moje velmi osobní libůstka a té se teď věnuju. Při té příležitosti jsem narazil na Rasputina, potkal jsem osobnost, která je velmi kontroverzní, zajímavá, zvláštní, tajemná... Informací je o něm spousta, ale řada z nich se značně rozchází, což je přesně ten moment, který člověka chytne a kdy má chuť to množství informací dešifrovat.
Jak takové dešifrování vypadá?
Jedním ze způsobů, jakým přemýšlím o lidech, je ten, že si o nich píšu krátké skici. Jen tak ze zájmu si vytvořím nějaké situace, dialogy a hledám motivaci k jejich chování. Zajímá mě, o čem uvažují, jaké jsou jejich strachy, touhy nebo lásky. Stejně tak jsem si udělal skicu, kterou jsem si sám pro sebe nazval Diagnóza Rasputin. Poté jsme se s ředitelem divadla Dohnalem dohodli, že by bylo zajímavé napsat o Rasputinovi hru. V tom okamžiku už jsem měl radost, že mohu psát pro někoho konkrétního. Zdejší herce velmi důkladně znám, mohl jsem si udělat perfektní obsazení a najednou jsem měl živé lidi, s nimiž jsem mohl ve své mysli nějakým způsobem nakládat.
Informací o Rasputinovi existuje celá řada, ať už jde o knihy, dokumenty či filmová zpracování. Je výhoda, když je z čeho čerpat?
Jak kdy. Měl jsem opravdu k dispozici obrovské kvantum materiálů, což je velmi výjimečné. Většinou máte při takovém psaní pocit, že podkladů je málo, takže musíte text opravdu složitě kutat a domýšlet jej. U Rasputina jsem měl naopak lékárnické váhy a těmi poměřoval tunu materiálu a zvažoval, jestli je pravděpodobnější tato nebo tamta varianta.
Pokud je ústřední postavou hry reálná postava, vždycky existuje možnost, že někdo přijde a řekne něco ve smyslu, že takhle to přece vůbec nebylo, v tom se jako autor mýlíte, tady v té scéně byla chyba... Máte z takové konfrontace obavu, nebo ji naopak vítáte?
Konfrontace se vůbec nebojím. Opravdu, rád si s kýmkoli sednu a budeme proti sobě argumentovat a pokračovat v té detektivní práci, kterou jsem se doteď zabýval a která vůbec ještě nekončí. A nekončí ani premiérou, budu dál uvažovat, jestli jsem správně vyhodnotil, že argument A je pravděpodobnější než argument B. Je to složitější o to víc, že některé postavy z naší hry napsaly své paměti, některé z nich dokonce několikery paměti, kde si odporují, takže musíte stále hledat, kde je vlastně pravda.
Jakým obdobím Rasputinova života vaše hra začíná?
Dětstvím. Jdu vyloženě až do dětství, protože si myslím, že právě tam je kotva jeho charakteru. V osmi letech zažil hrůzu, kdy mu zemřel starší bratr a v té chvíli se vlastně rodí způsob, jakým se utváří jeho osobnost. Začínáme tedy dětstvím jako jistým předznamenáním a pak už se rozvíjí samotný příběh od chvíle, kdy se Rasputin rozhodl, že bude žít jako svatý muž.
Většina lidí má o Rasputinovi nějaké povědomí, ale neexistuje na něj jednotný pohled. Podle někoho je mystik s nadpřirozenými schopnostmi, další ho považuje za manipulátora, jiný o něm uvažuje jako o šílenci, pro někoho je obětí... Dokáže ho vaše hra zařadit do jedné jediné z těchto škatulek, která nějak převažuje?
Ne. Všechny věci, které jste teď vyjmenovala, se v té hře objeví. O všech tam někdo takto uvažuje. Ale já nejsem ani nechci být dobrý diagnostik ve smyslu, že uzavřu a zhodnotím jeho diagnózu. Miluju situace, které jsou otevřené, které mně a divákovi dávají možnost, abychom přemýšleli, jestli je to tak, nebo naopak. Pro mě jsou zásadní jiné dvě otázky.
A to?
První: Byl Rasputin podvodník, nebo nebyl? A já si odpověděl, že nebyl. Že nikdy neudělal vědomý podvod, kdy se snažil tvářit, že je jasnozřivý, ale ve skutečnosti takový nebyl. Opravdu byl schopný o někom vědět věci, které prakticky vůbec vědět nemohl. A navíc doopravdy uměl léčit, o tom existují svědectví řady lidí, mezi nimi i lékařů.
A ta druhá otázka?
Ta pro mě byla daleko složitější: Věřil v Pánaboha? Dokonce jsem si dal hře podtitul Rasputin - život a smrt neznaboha Rasputina. Jen tak sám pro sebe, abych se provokoval. Spíš se kloním k tomu, že se celou duší snažil věřit, ale v závěru života se rozložil tak, že věřit přestal.
Co ho podle vás zničilo?
Jednoznačně zničil sám sebe. Samozřejmě, okolnosti byly takové, jaké byly, ale ten zničující motor byl v jeho duši. Možná to mnoho lidí vytočí, ale když jsem psal o Rasputinovi, mockrát jsem myslel na Michaela Jacksona - na hvězdu pop music, na člověka, který se dostal na úplný vrchol a vůbec to neustál. Mám DVD s jeho posledním koncertem a u toho brečím, protože je strašné se na něj koukat. A Rasputin na tom byl stejně. Samozřejmě nebyl hvězdou pop music, neuměl zpívat a pop music v té době neexistovala. Tehdy ale byl zavedený institut svatého muže, který chodil tři tisíce kilometrů dlouhé poutě po Rusku, kázal, byl sám sebou a svobodný. Byl člověkem, kterého si všichni vážili a který měl navíc speciální talent, že občas někoho vyléčil, pomohl mu s nějakou duševní nebo fyzickou nemocí a byl schopný lidem říkat, co je čeká. Je logické, že to jej raketově vyneslo až na samý vrchol. Navíc se stal součástí carské rodiny, což byla tehdy asi druhá nejbohatší rodina na světě.
Součástí rodiny ano, ale zdaleka ne všichni u dvora Rasputina obdivovali a přijali.
Samozřejmě, proč by ho přijímali, když je přeskočil v postavení a přitom byl obyčejným mužikem?! A carská rodina ani nemohla prozradit, proč si ho u dvora drží, aby nevyšlo najevo, že následník trůnu trpí vážnou nemocí a Rasputin ho léčí. Ta situace je vlastně Jacksonovi podobná, nebo vůbec obecně člověku, který si sám vytvoří svůj vlastní osud. Dostane se opravdu až nahoru a pak přijde pád. Co si budeme povídat, sebevraždy úspěšných lidí jsou velmi časté. Nebo mohou mít podobu, že se pozvolna upíjí k smrti, dají si zlatou dávku... ani se nakonec nedozvíte, jak moc to byla sebevražda a jak moc to byl třeba jen chemický omyl.
Rasputin ale sebevraždu nespáchal...
Myslím, že k ní směřoval. Svou smrt předjímal velmi přesně, a kdyby sám sebe vzal vážně, určitě by se vraždě dokázal vyhnout. Jenže on šel opravdu jako tele na porážku, určitě věděl, kam jde.
Petr NovotnýAbsolvent režie na DAMU Praha. Jeho prvním angažmá bylo v roce 1976 divadlo v Karlových Varech, kde jako režisér a poté i jako umělecký šéf nastudoval více než dvacet titulů - Medeu, Život Eduarda II. Anglického, Hrdinu západu. V roce 1981 přešel do Plzně, kde uvedl své první muzikály jako například Kdyby tisíc klarinetů, Kabaret nebo Každý má svého Leona. Dále režíroval v Městském divadle Kolín, Divadle na Vinohradech, Národním divadle či Hudebním divadle Karlín. Od roku 1992 nebyl ve stálém angažmá, v nezávislé produkci nastudoval českou inscenaci světového muzikálu Les Miserables, proslulé jsou jeho muzikály Pěna dní, Jesus Christ Superstar či Evita, dále opera Libuše s Evou Urbanovou. Od roku 2008 je ve stálém angažmá Východočeského divadla. Jeho zatím posledním pardubickým titulem je Rasputin. |
Scéna na jevišti je netradičně bez kulis. Proč?
Měl jsem pocit, že duševního niterního života uvnitř Rasputina a postav, které jsou okolo, je tolik, že kdybych celou hru ještě oblékl do carských kulis Petěrburgu, vyrobil tam Carské Selo, Zimní palác, Pokrovskoje na Sibiři a nevím co všechno ještě, diváka bych zdržoval. Rozptyloval bych ho od naslouchání a vnímání toho, co je uvnitř všech postav. Tím pádem mi ze hry odpadl historický balast a zůstal základ - to, co je dnešní.
Hudbu k inscenaci složil Ondřej Soukup. Když jste loni k představení Kráska a zvíře pozval ke spolupráci Michala Hrůzu, dal jste mu text a řekl: „Udělej muziku, já to pak podle tebe zrežíruju.“ Postupoval jste v případě hudby k Rasputinovi stejně?
Tentokrát to bylo jiné, Ondřej k tomu přistoupil daleko razantněji. Jsme si poměrně hodně podobní přemýšlením i věkově, Ondra si přečetl hru a domluvili jsme se, že napíše zcela volná svobodná témata. A z nich jsem jedno vzal s malým otazníčkem a všechna ostatní s nadšením. Takže jsme si hodně vyšli vstříc. Já nic nedělal podle Ondry, Ondra nic nedělal podle mě, oba jsme pracovali podle Rasputina a dotýkali se stejných témat a stejných problémů.
Na začátku rozhovoru jste uvedl, že se rád zabýváte skutečnými osudy lidí. Koho si vezmete do hledáčku teď, až vypustíte do divadelního světa Rasputina?
To opravdu ještě nevím. Jednu takovou postavu bych možná už měl, ale na to je ještě moc brzy, nechme téma otevřené...
