Jiří Chládek se brodí ve slepém rameni Labe v pardubických Polabinách. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

V munici vidím silného soupeře, říká pyrotechnik zkoumající rameno Labe

  • 2
Druhá světová válka stále trvá. Alespoň z pohledu pyrotechniků, kteří stále ještě bojují s jejími pozůstatky. Patří k nim i Jiří Chládek z Prahy, který nyní hledá pumy v pardubických Polabinách.

Jeho úkolem je zajistit pro Povodí Labe pyrotechnickou bezpečnost těžby sedimentů ve slepém ramenu Labe v Polabinách.

"Do vody se každý den vracíme s potápěčským detektorem a když zapíská, hrabeme tak dlouho, až vylovíme třeba kočárek, kolo, pneumatiku, lešeňovou trubku či dopravní značku," říká Jiří Chládek.

Nejste jen docent v oboru výbušnin, soudní znalec, fyzik a chemik, ale máte blízko i k popelářovi. Je to tak?
Ve své práci jsem symbiózou obojího. Vědecké poznatky používám k tomu, abychom přežili. Ale bohužel při naší práci se musíme probrat hromadou odpadků, abychom se dostali k munici.

Kolik je podle vás nevybuchlých pum v Pardubicích?
Odhadoval bych, že jich tady spí ještě asi dvě až tři stovky.

A kolik jich bylo shozeno?
Při prvním náletu v červenci 1944 to bylo 345 pětisetlibrových a 118 dvěstěpadesátilibrových bomb. Při druhém v srpnu spadlo na letiště 1 076 pětisetlibrových, 1 026 stolibrových a 6 056 dvacetilibrových pum, na Fantovku 1 097 pětisetlibrových pum. Poté Američané při leteckém průzkumu zjistili, že se rafinérie Fanto opravuje a v prosinci na ni vysypali 488 kusů pětisetlibrových pum. Tím ji vyřadili do konce války z provozu.

Způsobili mnoho dalších škod a obětí. Co je na tom důležité z vašeho pohledu pyrotechnika?
V rozkazu k náletu na Pardubice se uvádí, že pumovnice má být nastavena na interval 50 stop, což je 15 metrů, takže každých 15 metrů měla dopadnout jedna bomba. Na starých snímcích vidíme dlouhé řetízky kráterů ukazující, jak bomby padaly a občas jsou vynechané v místech, kde bomby nevybuchly. Tyto plochy si vyžadují pozornost pyrotechniků a je potřeba je prozkoumat.

Jak jsou hluboko?
Pumy se mohly zabořit do hloubek čtyř a šesti metrů podle charakteru místa bombardování. Většinou byly krátery čtyři metry hluboké, v průměru měly 11 až 13 metrů a na jejich zavezení bylo třeba dovézt v průměru 160 kubíků zeminy.

Jsou dnešní detektory kovů dostatečně citlivé?
Bombu najdou do šesti metrů. Když je voda hluboká dva metry, tak ještě zasáhnou další čtyři metry. Magnetometrií lze detekovat pouze předměty ze železa. Provádí se v terénu i ve vodě ve spojení s navigačním systémem GPS.

Kolik bomb z doby války se dnes objevuje?
Problém je v tom, že se nedělá systematický průzkum, ale hledají se jen v souvislosti s výstavbou a platí si to investor stavby. Tak trochu alibisticky se do toho nikomu nechce, aby někdo objednal do této oblasti zaznamenaných kráterů preventivní průzkumy, což by byla záslužná činnost. Ale každý se bojí toho, že když už se puma najde, tak je rizikem pro okolí. I když jsem pyrotechnik srdcař, tak zase chápu druhou stranu, že si nechce přidělávat problémy. Zvláště v Pardubicích u Fantovky, tedy Parama, kde je blízko letecký provoz, železniční trať i velké sídliště. A když na jeho okraji vytáhnete pumu a najednou zjistíte, že byste měl evakuovat okolí více než 600 metrů, dotkne se to velkého množství lidí.

Kolika lidí by se dotkl nález pumy ve slepém rameni v Polabinách?
Zástupci města v souvislosti s naší akcí v Polabinách říkají, že kdyby se náhodou puma našla, tak se to dotkne 10 až 12 tisíc lidí.

Stalo se v posledních desetiletích, že by u nás někdo přišel o život při nálezu pumy ve městě?
U nás letecká puma ve městě například při stavebních pracích nevybuchla. Tam, kde k tomu došlo, třeba v Rakousku či Německu, tak už pečlivěji volí a zadávají kvalifikovaný pyrotechnický průzkum v souvislosti se stavbami.

Jak časté jsou nálezy munice?
Policie to nachází prakticky denně, u soukromých pyrotechnických firem záleží na zakázce. Jsou takové, kde jí říkáme železná sobota, ale pak přijdete na vojenské cvičiště, kde vykopáváte jednu munici za druhou od rakouskouherské přes československou, německou, sovětskou a českou.

Kolik je u nás pyrotechnických firem?
Své pyrotechniky má armáda a policie, komerčních, kteří smějí dělat pyrotechnické průzkumy, je asi 25. Převládají jednotlivci, více zaměstnanců mají jen dvě firmy, moje firma má čtyři lidi - se mnou pracují dva synové a jeden kamarád.

Co jste syny především naučil, neboli která vlastnost nesmí pyrotechnikovi chybět?
Je to soudnost. Nesmějí si myslet, že udělají kurz a moře jim sahá po kotníky. V munici musí neustále vidět kvalifikovaného protivníka. Ne mít z ní panický strach, ale brát ji jako rovnocenného soupeře a podle toho se k tomu chovat. Jsem rád, že když stačí malá pochybnost, jdou se kluci zeptat a když jsou na akci sami, tak zavolají nebo vyfotí, pošlou MMS a konzultujeme po telefonu.

Kdy jste se skutečně bál?
V prosinci 1989, když jsem vynášel z nádraží Praha střed balíček, na kterém bylo napsáno "Tak a dost!". A on mi začal za chůze tikat v ruce. Tenkrát se ještě nedělaly tak velké vyklízecí akce jako se dělají dnes, tak jsem to odnesl v rukou z nádraží. Dnes by mě už považovali za blázna, vyvážel by to robot. Nakonec to byly staré kuchyňské hodiny.