Způsob, jakým vybíráme vánoční dárky pro své blízké podle psycholožky a také úspěšné spisovatelky Lidmily Pekařové odráží to, jak o daném člověku přemýšlíme. A měli bychom často své chování změnit. „Babičkám kupujeme trika, i když mají čtyři nová ve skříni, poněvadž chodí pořád v tom ošoupaném, které je ještě dobré. Kupujeme dědovi beranici a chudák už má dvě. Nenosí žádnou a za flašku rumu by při svém důchodu dal cokoli. Neumíme vyhovět tomu člověku v jeho touze a přání,“ říká Pekařová.
Vnímáte to tak, že Vánoce už jsou dnes převážně o penězích?
Je to o celkovém přístupu. Jedna věc je, že peněz máme dost. Za starých časů byl dárek opravdu něco, na co se celá rodina těšila. Když se věnovaly do rodiny boty, půjčovali si je vzájemně, takže musely být hodně velké. Dnes každý sedíme u tabletu či telefonu, ale romantiku bychom neměli ztrácet.
Je pravda, že bez velkého úklidu si spousta lidí Vánoce nedokáže představit...
Vždyť ale nežijeme jako čuňata. Jestliže 15. října jsem spokojená se svým bytem, proč ne 25. prosince? Druhá věc je, proč se přejídáme. Zásoby, které vidím ve vozících v supermarketech, jsou jak před válkou. Pokud to ženu těší, ať stojí u válu. Ale musí jí svítit oči nadšením a měla by děkovat celé rodině, že může utrácet za mandle, máslo, tuk a může je všechny vést k obezitě, brzké cukrovce a zkaženým zubům. Neměla by ale obtěžovat rodinu tím, že jí vyčítá únavu a že chce, aby se všichni zapojili. Chybí tam odpověď na otázku, proč to dělá. Ženy mi odpovídají: „Pro ně. Jako pro rodinu.“ Ptám se rodiny, ale ta říká něco jiného. Syn, že nebude doma, dceři je to jedno a manžel by rád klid.
Často si lidé dělají legraci z toho, že muži nedokážou pro ženy vybrat správný dárek. Buď koupí oblečení, které partnerkám nepadne, nebo domácí spotřebič, který by mu nejradši omlátila o hlavu, protože má pocit, že je stylizovaná do role služky...
Jde o to, jestli jsou stylizovány, nebo se stylizují. Často slyším odpovědného tátu a manžela, který říká: „Udělal jsem večeři, naberte si, já jdu hrát tenis.“ To je normální projev. Ale žena řekne, že si navařila. Je to strašný rozdíl v řeči. Pokud rodiče manžela přinesou jako dárek papiňák a ona se po něm vrhá, tak se stylizuje. Pokud jde o šaty, stačí maličkost - nalepit muži do diáře své velikosti.
Lidmila PekařováVystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, atestaci složila v roce 1985 v Praze. Má za sebou více než třicetiletou praxi v klinické psychologii, přednáší pro pedagogy, řídící pracovníky různých firem i širokou veřejnost. Sedmnáct let působila jako primářka oddělení Rehabilitace II v Hamzově léčebně v Luži-Košumberku. V roce 2006 vydala knihu s názvem Jak žít a nezbláznit se, která má pro velký zájem už osmý dotisk. V současné době spolupracuje se školou Svítání. |
Může říct: „Kdybys viděl něco, co by mě fascinovalo, tak velikost 38 má sousedka, já mám 46.“ Muž, který ženu vnímá, vidí, že stojí před butikem a svítí jí oči. Řekne jí tedy, ať si to jde zkusit a je krásná aspoň na minutu. Pak jdou pryč a on se tam druhý den pro to vrátí. Buď nám na tom člověku záleží a není to problém, nebo je nám to fuk.
Mají obdobný problém i ženy?
Jedna žena mi říkala, že jejího muže nic nebaví. Jen pivo. Tak jsem jí řekla, ať mu dá jakékoli dobré pivo. „Pivo pod vánoční stromek?“ zděsila se. „Svitne mu v očích?“ ptám se. Svitne. A co jiného chcete o Vánocích dělat než radost? Ženy vůbec mají tendenci to, co si vzali, celý život předělávat. Na Vánoce se to navíc snaží dorazit dárky.
Projevuje se to, že nám na ostatních tolik nezáleží i tím, že vánoční nákupy necháváme na poslední chvíli?
Je to formalismus a lhostejnost. Co 23. prosince můžete koupit? Nějaký krám. Jestli si budeme dávat pod stromeček sprchový gel, jsme na dně... Zbývá už jen WC papír... Přitom jde koupit dárky bezstarostně. Kupte všem ženám růži nebo orchidej. Je v tom určitá poezie a dělá to jen radost.
Nadcházející období Vánoc je ale náročné i pro děti a jejich rodiče. Jakých největších chyb by se rodiče měli vyvarovat?
Když je dělají o Vánocích, dělají je furt. Strkají peníze do hraček, ale neumí si s dítětem hrát. Dítě se nepřipravuje na narozeniny a svátky svých příbuzných, netrhá kytičky, nedá nic ze svého kapesného. Pokud pro něj skončila představa Ježíška, podílí se na tom, že dělá lidem radost. A to dá práci. Kolikrát vidím čtyřleté dítě, jak mu maminka dává do ruky jakýsi balíček a tiše říká: „Běž, babička má svátek, tak jí to dej.“ A čtyřletá Bára jde k babičce a předá jí to. Babička ji objímá, slza v oku, stovečku ji šoupne do kapsy a říká: „Barunko moje, tys na mě takhle myslela. Jsi moje zlatíčko.“ Holčička dostává pochvalu, neví za co.
Je podle vás správné děti podporovat v tom, aby si myslely, že Ježíšek opravdu existuje?
Sedmileté dítě mi říkalo, že ve škole tvrdili, že Ježíšek není. Ptalo se mě, co já na to. Zeptala jsem se, co si myslí on. Myslel si, že je. Tak je to jeho věc. Dokud to chce, je to tak. Až přijde s tím, že je to fakt asi úplně jinak, bude to jinak. Pak mu vysvětlím, že Ježíšek je. Je v nás. Naše láska ke druhému člověku je náš Ježíšek. Láska znamená, že děláme druhému radost. Ne, že ho otravujeme.
O Vánocích také děti tráví spoustu času u televize. Jsou Vánoce obdobím, kdy je vhodné udělat výjimku a sledování televize nezatracovat, protože se u ní sejde celá rodina?
Když celá rodina, tak aktivní činnost - kolo, plavání, jakékoli sporty. Na druhé místo bych zařadila celou rodinu u společenské hry. Teprve za to bych dala film. Ten má ohromnou cenu, když se na něj dívá celá rodina a pak hovoří o charakterových rysech hrdinů, kteří tam byli. Tím upravujeme charakter dítěte a slyšíme, co obdivuje. Vyjasníme si s ním, kdo je dobrý. Takhle ano. Musíme si s ním ale umět povídat. Vánoce jsou odrazem celého roku. Stejně jako je puberta součtem všeho, co jsme ve výchově dělali špatně až do puberty. Jsou zdůraznění toho, jak mizerně žijeme.
Co byste poradila lidem, kteří mají v tomto období špatnou náladu a cítí se osamělí? Ať už to jsou opuštění lidé nebo ti, kteří jsou obklopeni rodinou - ale nefungující.
Největší samota člověka je, když je mezi lidmi a cítí se sám. Nevím, jak se cítí člověk, který dostane oblečení, když mu jsou všechny hadry lhostejné. Jak se cítí člověk, který nedostane nic a musí si zabalit noční košili sám. Jak se cítí člověk, který nemá na to, aby se stavil na jedno pivo v restauraci, ale dostane pátou šálu. Asi stejně jako člověk, který nedávno umřel, když jeho žena nepřipustila, aby si koupil jakékoli poživatiny, které by mu udělaly radost, a žil velmi střídmě. Dvě piva za týden neexistují, poněvadž to je moc peněz. Dnes má náhrobek za 80 tisíc. To všechno jsou osamělí lidé.
Dá se tomu nějak vyvarovat?
Dá se dělat to, co děláte. Naťukávat lidi takzvaným zrcadlením. Aby se v tom poznali. Po celé řadě přednášek mi lidé píší maily, kde děkují, že letos budou mít úplně jiné, ale poprvé krásné Vánoce. Někteří pochopí.
Ideální Vánoce jsou tedy o tom, aby lidé byli šťastní a to štěstí rozdávali?
Aby z nich štěstí bylo cítit. Musíme se dívat, jestli ostatní mají radost. A pokud ji nemají, je třeba něco dělat jinak. Sama se podívejte, jak svítí oči vašemu partnerovi. Jestli se k dárku chová stejně jako k milostnému aktu. Nebo jestli rozerve papíry a vy čekáte s pytlem, abyste tam narvali binec a rychle se uklidilo. Pak je to něco jako sklad v hypermarketu, ale ne žádné vánoční svátky.
